Publikace přinášející životní příběhy sedmdesáti českých knížat a králů vychází v těchto dnech u příležitosti letošního 500. výročí volby Ferdinanda I. českým králem 23. října 1526 po bitvě u Moháče, v níž zahynul Ludvík Jagellonský. Habsburkové pak českým zemím vládli téměř čtyři století, do rozpadu monarchie v roce 1918. „Když Ferdinand I. nastoupil na český trůn, zastavil nešťastnou politiku, kdy od husitských válek byla panovnická moc v českých zemích hodně slabá. Ještě tak Jiří z Poděbrad byl poslední silný panovník, ti další už byli slabší. Čeští pánové si vzali hodně pravomocí, snažili se získat co nejvíc prospěchu pro sebe, a to státu samozřejmě škodilo,“ uvedl Juřík. V objemné knize Juřík píše také o tom, že v 19. století Habsburkové selhali, protože nedokázali monarchii včas reformovat. Proti se stavěli hlavně Maďaři a i čeští Němci. Naopak moravští Němci se s Čechy dokázali dohodnout na politické a právní dohodě z roku 1905, kterou potvrdil rakouský císař a moravský markrabě z rodu Habsburků František Josef I. Jednalo se o kompromis, který mohl vyřešit dlouhodobé národnostní spory mezi moravskými Čechy a Němci v rámci habsburské monarchie. „Ale v Čechách k takové dohodě mezi Čechy a českými Němci nedošlo. Za to mohla jako vždycky ne mlčící většina, ale křičící menšina a radikálové na obou stranách. U nás to byli Mladočeši, na straně Němců liberálové i konzervativci. A ti prostě nebyli schopní a ochotní se dohodnout. Fakt je, že se císař snažil, ale už bylo pozdě,“ míní Juřík. Publikace Panovníci království českého se nevěnuje pouze Habsburkům, ale přináší rodokmeny českých panovníků od prvních Přemyslovců i přehled územního vývoje českých zemí včetně vedlejších území Koruny české – Moravy, Slezska, Lužice či krátkodobě držených Branibor a dalších. Autor jednotlivé panovníky a panovnice podrobněji představuje, zaměřuje se na jejich mládí, vzdělání, manželství a zabývá se jejich samostatnou vládou. Knihu doprovází rozsáhlá obrazová příloha. Nechybí fotografie míst spojených s panovníky – od hradů a zámků až po církevní stavby a politicky významná místa. „Když jsem pátral po portrétech panovníků a panovnic, žasnul jsem, jaké množství se jich dochovalo. A přitom se v různých publikacích stále opakují dva nebo tři stejné portréty Ludvíka Jagellonského, Vladislava II., Ferdinanda I., Rudolfa II. nebo Marie Terezie. Takže jsem použil ty méně známé,“ podotkl Juřík. Pavel Juřík je absolventem Vysoké školy ekonomické v Praze. Jeho první knihy se zabývaly historií a budoucností platebních karet a historií bankovnictví na území České republiky. V posledních letech se kromě toho věnuje i historii české a moravské šlechty v knihách jako Encyklopedie šlechtických rodů, Kolowratové, Lobkowiczové nebo Schwarzenbergové. Za příspěvek ke zlepšení vztahů mezi Českou republikou a Lichtenštejnskem mu byl v roce 2011 udělen Komandérský kříž Řádu za zásluhy.