Nový Hrádek u Lukova uprostřed Národního parku Podyjí je ze všech placených státních hradů nejodlehlejší a nejklidnější. Pokud chcete jednou památku bez trdelníků, předražených mečíků pro děti a parkovacích automatů v lese, jste tu správně. A já taky. Dokonce se tu nabízí all inclusive „dva hrady za jedny peníze“, protože v areálu jsou takzvaný starší hrad a nový hrad, dva objekty uvnitř jedněch zdí na skále na řekou Dyjí. Zdi jsou porostlé vegetací, takže objekt vypadá skutečně jako hrad z pohádky o Šípkové Růžence. Jednak je v nejpřísněji chráněné zóně národního parku, a zadruhé stával v nepřístupném pohraničním pásmu a vojáci ho chtěli prostě nechat zarůst a zchátrat, aby zmizel sám nejen z map. Naštěstí k tomu nedošlo. Dvojhrad si obvykle stavěli spříznění šlechtici, aby se podělili o náklady na hradby, posádku a třeba i hladomornu, ale hrady-dvojdomky jsou velmi vzácné. Tady je to ještě jinak, protože nejdřív byl postaven starší hrad ve 14. století pro bratra Karla IV. Jana Jindřicha a později „modernější“ nový hrad. Vystoupal jsem po schodech a otevřel si mi pohled na Dyji ve třech úsecích a lesy do dáli – není vidět vůbec žádná civilizace. Naproti se tyčí rakouský kopec Umlaufberg, obtočený řekou trochu jako kopec na známé fotce z vltavské vyhlídky Máj. A starší hrad je zase stavební raritou, která nemá obdoby v celé Evropě. Je to plášťový hrad bez věže, ale s dvojím prstencem hradeb. Menší elipsa uvnitř větší elipsy, která je ale nižší. Prý se to skvěle bránilo. Idylu podtrhuje i paní pokladní, která úřaduje u venkovního stolečku a její děti odložily batůžky na lavici a pobíhají po hradě jako po prolézačce. Za socialismu byl Nový Hrádek u Lukova turistům nepřístupný, protože ležel v pohraničním pásmu, naopak za první republiky v něm bývala turistická ubytovna KČT i s kuchyní. Jedna komnata byla vyhrazená pro dívky, druhá pro hochy, vstupné do hradu činilo 50 haléřů (dnes 140 korun, tak si pro zajímavost spočtěte tu inflaci). Takže když jsem odcházel z brány, pořád jsem si představoval, jaké to asi muselo být bydlet s partou výletníků přímo na hradě. Předci v sále Návštěva Nového Hrádku se dá, pokud máte víc času, spojit samozřejmě i s dalšími památkami v Podyjí a nejlogičtěji se nabízí známý zámek Vranov nad Dyjí, vzdálený vzdušnou čarou devět kilometrů. Vranov stojí na vysoké skále, na jakých normálně ční k nebi hrady. On to také dříve gotický královský hrad byl, což návštěvníci vidí na chodbě na obraze – hned na začátku prohlídky. Kvůli té fantastické scenérii jsem na něj vydržel koukat od řeky s otevřenou pusou desítky minut a kvůli focení vstával na půl šestou ráno, aby zářil při „zlaté hodince“. Městečko pod ním v zákrutu Dyje má polohu jako Český Krumlov. Nejvýraznější částí Vranova je eliptická budova se Sálem předků. Vypadá jako kombinace věže, chrámu a obrovského velikonočního vajíčka s kulatými okýnky. Sál předků platí za jeden z nejznámějších zámeckých interiérů v Česku vůbec. Hrozně jsem se tam těšil a chtěl jsem vědět, čí předci byli ti „předci“? Takže, byli to členové původně bavorského rodu Althannů, majitelů Vranova, kteří v sále mají podobu obrovských alabastrově bílých soch. Kromě toho si zřejmě – s nadsázkou řečeno – Althannové mysleli, že mají předky nějaké antické bohy, protože sál zdobí i fresky s motivy z antických mýtů. Sál má tak špatnou akustiku, že tam nešlo tančit, prostě sloužil jen na kochání. V zámku mě zaujala ještě koupelna, protože ta připomíná římské lázně s kruhovým bazénkem v podlaze uprostřed. Už jsem viděl zámků spoustu, ale tohle ještě ne. Na jedné ze zámeckých teras se dochovaly i hodně unikátní sluneční hodiny. Slunce zapálilo v poledne čočku, která uvedla do chodu malinkatý kanónek na hodinách a výstřel ohlásil dvanáctou hodinu. Roztomilá hračka.