„Jsme necelých pět kilometrů od běloruských hranic. Ale bez obav, život tu plyne normálně. Užijete si tu nádhernou, divokou přírodu daleko od civilizace,“ říká prodavačka v obchodě s potravinami, když mi podává lahve vody na túru. Mým cílem je rozsáhlý Bělověžský prales o rozloze sto padesáti tisíc hektarů, který je od roku 1979 zapsaný na seznamu UNESCO. Rozkládá se na hranicích Polska a Běloruska a je jednou z posledních částí ohromného pralesa, jenž se kdysi táhl přes Evropskou nížinu. Šestina polské oblasti Bělověžského pralesa spadá pod ochranu Bělověžského národního parku a jeho symbolem je zubr evropský. Mohutné zvíře bylo ve středověku velmi ceněnou loveckou trofejí a v Polsku měl právo na jeho lov pouze král. Pytláci však tuto výsadu nerespektovali a rohaté jedince zabíjeli. Proto polský král Zikmund I. Starý vydal v 16. století dekret na ochranu zubrů, který stanovil trest smrti za skolení těchto sudokopytníků. Přesto však jejich počet postupně klesal, jelikož jejich přirozená útočiště, smíšené a listnaté lesy, stále ubývala. Poslední ránu zasadila zubrům během první světové války německá armáda. Podlesí obsadila v srpnu 1915. Pro výstavbu železničních tratí začala kácet dřevo a stáda bez milosti střílela. Zbylé exempláře zahynuly do dubna 1919. Zubři tak byli ve volné přírodě vyhubeni. Naštěstí však zůstalo několik zvířat v zoo a v soukromých chovech v Anglii, Německu, Polsku a ve Švédsku. Na jejich záchranu byla založena v roce 1923 Mezinárodní společnost pro ochranu zubra evropského. Instituce shromáždila informace o posledních čtyřiapadesáti kusech, z nichž bylo vybráno pouhých sedm zvířat, která se stala základem nížinné linie. V roce 1932 byl vydán první registr chovných zvířat, později plemenná kniha, kterou nyní vedou odborníci v Bělověži. Zde také v letech 1952 až 1966 započal první reintrodukční projekt. Zubři byli znovu vysazeni na místa, kde se původně vyskytovali, a vypuštěni do volné přírody. Dnes pro jejich záchranu pracuje v národním parku chovné centrum, kterému se daří počty mírně zvyšovat. „V Bělověžském pralese žije největší populace zubra evropského na světě, víc než osm set kusů. Šanci vidět tyto přežvýkavce v pralese máte třeba na žluté, dvacet kilometrů dlouhé turistické stezce. Spojuje tři zimní krmiště – Kosy Most, Czoło a Babia Góra,“ vypráví průvodkyně Bělověžského národní parku. „Pokud nebudete mít štěstí, můžete se na ně podívat ve výstavní rezervaci. Žije tam dospělý samec s několika samicemi a jejich potomci. Stojí to za to. Zubr evropský je největší suchozemský savec v Evropě. Samci váží až devět set dvacet kilogramů. I přes svou mohutnost dokážou běžet šedesát kilometrů za hodinu a přeskočit dvoumetrovou překážku. Ale nebojte, ve výbězích jsou zcela klidní,“ ubezpečuje mě s úsměvem Polka. Drezína do divočiny Bělověžský prales byl také oblíbeným místem ruských carů. Panovníci sem jezdili v letech 1860 až 1915 a v Bělověži si nechali vybudovat lovecký zámeček, palác (vyhořel v roce 1944) a správní budovy. Stavby pak na přelomu 20. století obklopil padesáti hektarový palácový park, který v anglickém stylu navrhl Walerian Kronenberg. Slavný polský zahradník zde vysázel zhruba dvě stě druhů stromů a keřů, z nichž do současnosti přežilo téměř devadesát forem. V parku se některé památky z carské éry zachovaly, třeba zeleno-bílý „krajkový“ dům grodenského guvernéra, v němž se ubytoval car Alexandr II. při velkém honu v roce 1860. Vládci ruského impéria jezdili do Bělověže za zábavou a odpočinkem, ale cesta na těžko přístupné místo byla složitá. Proto byla pro potřeby cara Mikuláše II. postavena v roce 1897 první železniční trať z Hajnówky do Bělověže. Sloužila hlavně pro přepravu členů carské rodiny a jejich hostů, kteří přijali pozvání na hon. Později vznikla železniční stanice Białowieża Towarowa (dnes restaurace Carska) a železnici začala využívat osobní i komerční doprava. Přepravovala lidi, poštu, dřevo a byla spojnicí mezi lesem a civilizací. S příchodem automobilů přestaly být koleje potřeba a veškerý provoz se zastavil. Naštěstí se však bývalé železnice ujala Polská vědecká železniční technická společnost, která tu dnes organizuje jízdy lesní drezínou. „Je to jedinečný způsob, jak turisté mohou zažít zdejší historii a přírodu. Na těchto kolejích cestoval car Mikuláš II., státní úředníci, vojenští činitelé i vědec a polský prezident Ignacy Mościcki,“ říká s hrdostí pan výpravčí. „Obsluhujeme čtyři různě dlouhé a náročné trasy s délkou čtyři, sedm, čtrnáct a dvaadvacet kilometrů. První nabízí výhledy na Bělověž a na údolí řeky Narewky, zbylé tři pak vedou do Bělověžského pralesa, kde míjíme přírodní rezervaci Podolany, Bělověžské močály a osadu Czerlonka. Cesta lesní divočinou je překrásná, lidem se moc líbí,“ vypráví muž s červenou čepicí na hlavě. Sběrači trávy Po dobrodružném zážitku musí přijít na řadu místní produkt, vodka Żubrówka. V Bělověži se začala vyrábět v 16. století a stala se oblíbeným nápojem polské šlechty. Základem Żubrówky je velmi kvalitní obilnina (většinou žito), kterou na farmách pěstuje čtyřicet polských rodin. Vodka se při výrobě několikanásobně destiluje, filtruje a nakonec se pro požadovanou hodnotu alkoholu míchá s krystalicky čistou demineralizovanou vodou z hlubinného vrtu v hloubce asi šedesáti metrů. Jedinečnou chuť pak dává Żubrówce tomkovice vonná, která roste na planinách v okolí Bělověžského pralesa a vyskytuje se na stejných místech jako zubři. Listy sbírají zkušení sběrači, jejichž povolání se často dědí po generace. Sklizeň je přísně regulována, aby se zachoval křehký ekosystém pralesa a rostlina zůstala zachována. Znalci řežou „zubří trávu“ té nejlepší kvality a sedm dnů ji suší. Listy se pak macerují a při tomto procesu uvolňují jedinečnou chuť a aroma. Získaný výtažek se následně smíchá s dalšími přísadami, nechá se odležet dva měsíce v dubových sudech a použije se k ochucení čistého destilátu. Nakonec se do každé originální lahve Żubrówky ručně vkládá jedno stéblo tomkovice v délce něco málo přes dvacet centimetrů, jako ikonická ozdoba a punc jedinečnosti. „Polští šlechtici věřili, že tomkovice ve vodce zlepší nejen její chuť, ale dodá jim také sílu a vitalitu zubrů. V Bělověži se o tom můžete přesvědčit,“ povídá mi číšník na baru. „Żubrówku podáváme samotnou nebo smíchanou s jablečnou šťávou a se špetkou skořice. Koktejlu říkáme szarlotka a patří mezi stálice v polských barech. Nápoj získal svoji popularitu i v zahraničí. Żubrówka tak slouží jako polský ambasador. Díky ní se zvyšuje povědomí o Bělověžském pralese, o ochraně zubra evropského a našeho přírodního dědictví. A o to nám tady v Bělověži jde,“ dodává zaměstnanec hotelu Żubrówka. Bělověžský prales: Tipy na cestování Výstavní rezervace zubrů evropských (Rezerwat Pokazowy Żubrów) se nachází poblíž silnice vedoucí z Bělověže do Hajnówky. Naučná, 2,7 kilometru dlouhá stezka Żebra żubra začíná na hlavní silnici spojující Bělověž s obcí Pogorzelce a vede po dřevěných lávkách. Nástupní místo pro drezíny je tři minuty chůze od restaurace Carska. V meandrech řeky Narowky můžete plout na kajaku, na kánoi nebo na katamaránu. V Bělověži funguje mnoho půjčoven lodí. V blízkosti Bělověžského pralesa vede cyklostezka Green Velo, nejdelší souvisle značená cyklostezka v Polsku.