Kulisou této bezstarostnosti je jedna z nejpodivuhodnějších krajin Evropy. Třetinu Lanzarote pokrývají lávová pole, černý sopečný písek a krátery v odstínech rzi, šedi a temně červené. Vnitrozemím se táhnou pusté pláně téměř bez stromů, zatímco vesnice a letoviska září bílými zdmi domů. Lanzarote působí stroze, čistě a nesmírně fotogenicky. Ostrov má rozlohu přibližně 845 kilometrů čtverečních a žije na něm kolem 155 tisíc obyvatel. Největším turistickým centrem je Puerto del Carmen, správním a přístavním srdcem pak Arrecife. Mnohem důležitější než čísla je ovšem jeho podoba. Lanzarote si uchovalo jednotný charakter, jaký se na turisticky vytížených ostrovech hledá jen těžko. Národní park Timanfaya vznikl na území, které během šesti let změnily mohutné erupce. Sopky se probudily roku 1730 a láva proudila krajinou až do roku 1736. Pohřbila desítky vesnic, pole i pastviny a vytvořila svět, který dodnes připomíná povrch jiné planety. Autobus projíždí mezi krátery, lávovými proudy a svahy, na nichž se střídají černé, hnědé, červené a okrové vrstvy hornin. Krajina působí nehybně, pod povrchem však stále zůstává značné teplo. Průvodci předvádějí, jak se voda nalitá do trubky zapuštěné v zemi během několika sekund promění v gejzír páry. V restauraci El Diablo využívají geotermální žár přímo k přípravě jídla. Muž, který ostrov uhlídal Za dnešní podobou Lanzarote stojí César Manrique, místní malíř, sochař a architekt, narozený roku 1919 v Arrecife. Dokázal přesvědčit úřady i obyvatele, že ostrov potřebuje vlastní pravidla. Aktuální číslo Předplatné můžete objednávat zde Bílé fasády, zelené nebo modré okenice, nízké stavby a omezení reklamních ploch vytvořily vzhled, který působí jednotně od pobřeží až po vnitrozemské vesnice. Manrique chápal lávu jako stavební materiál i jako součást uměleckého díla. Své nejznámější projekty zasadil přímo do sopečné krajiny. Komplex Jameos del Agua vznikl v lávovém tunelu a spojuje podzemní jezero, koncertní sál, zahrady i bazén. Cueva de los Verdes nabízí cestu spletitým systémem jeskyní a chodeb. Jardín de Cactus proměnila opuštěný lom v zahradu s tisíci druhy kaktusů. Jeho někdejší dům, dnes sídlo nadace, vyrůstá z pěti dutin vytvořených lávou. Bílé místnosti, černá hornina, zakřivené průchody a tropické rostliny tu splývají v jeden celek. Manrique zahynul roku 1992 při dopravní nehodě, jeho rukopis však zůstal rozepsán po celém ostrově. Víno z černé země a pláže pro každý den Oblast La Geria ukazuje, co všechno se dá vypěstovat i tam, kde na první pohled neroste skoro nic. Vinaři hloubí do sopečného písku mělké kruhové jámy, do jejich středu vysazují révu a každou rostlinu chrání kamennou zídkou před větrem. Černý picón zachytává noční rosu a postupně předává vláhu kořenům. Réva tak přežívá bez běžného zavlažování. Výsledná krajina připomíná obrovské pole pravidelných kráterů, v jejichž středu se zelenají jednotlivé keře. Nejtypičtější odrůdou je Malvasía. Místní vína mívají výraznou mineralitu, svěží kyselinu a lehce kouřový charakter. Ochutnat je lze v řadě vinařství přímo mezi vinicemi. Bodegas El Grifo funguje od roku 1775 a patří k nejstarším nepřetržitě provozovaným vinařstvím na Kanárských ostrovech. Jižní pobřeží nabízí klidnější zátoky a světlejší písek. Nejznámější jsou Playas de Papagayo, soustava chráněných pláží s průzračnou vodou a skalnatými svahy. Přístup vede po nezpevněné cestě nebo pěšky, případně lodí z okolních letovisek. Právě tady titul „ostrov zasvěcený bikinám“ dostává svůj doslovný význam. Famara na severozápadě má zcela jinou náladu. Dlouhá pláž leží pod mohutnými útesy a otevřený Atlantik sem posílá pravidelné vlny. Surfaři ji milují, koupání vyžaduje respekt k proudům a větru. Na severu leží Caletón Blanco s velmi světlým pískem, černými lávovými kameny a mělkými lagunami. Kontrast bílé, černé a tyrkysové patří k nejvýraznějším obrazům ostrova. Pobřeží Lanzarote se mění během několika desítek kilometrů a každý úsek působí jako jiné místo. Ryba, víno a mojo Místní kuchyně vychází z místních tradic. Papas arrugadas, drobné brambory vařené ve velmi slané vodě, se podávají s omáčkami mojo. Zelená verze bývá bylinková a svěží, červená výraznější, česneková a pikantnější. V přístavních restauracích se vyplatí objednat čerstvou rybu podle denní nabídky. Mezi běžné druhy patří vieja, sama nebo cherne. Ryby se často připravují jednoduše na grilu, s citronem, česnekem a trochou olivového oleje. Gofio, mouka z pražených obilovin, se objevuje v přílohách, dezertech i tradičních pokrmech. Ke grilované rybě se skvěle hodí suchá malvasía z La Gerie. Ve sklenici pak znovu ochutnáte krajinu, kterou jste před chvílí projížděli. Lanzarote spojuje plážovou lehkost s krajinou, která má sílu a charakter. Přes den stačí plavky, večer sklenka vína a výhled na černé kopce zalité posledním sluncem. Ostrov se nesnaží ohromit velikostí. Stačí mu barvy lávy, bílých domů a oceánu. Lanzarote: Věděli jste, že... Erupce v letech 1730 až 1736 zaznamenával místní farář Andrés Lorenzo Curbelo. Jeho deník patří k nejcennějším historickým svědectvím o sopečné katastrofě, která probíhala několik let. César Manrique pobýval v 60. letech v New Yorku a pohyboval se v okruhu tamní umělecké scény. V podzemním jezeře Jameos del Agua žije drobný slepý albínský korýš Munidopsis polymorpha. Tento endemický druh se přizpůsobil životu ve tmě a nikde jinde na světě se přirozeně nevyskytuje. Vinice v La Geria se obdělávají převážně ručně. Tvar jednotlivých jam a kamenných zídek znemožňuje použití běžné mechanizace. Roční úhrn srážek na Lanzarote se obvykle pohybuje pod hranicí 150 milimetrů. Zásobování obyvatel a turistických center proto stojí především na odsolování mořské vody. Článek vznikl pro časopis Rytmus života .