Ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie v Mariánských Lázních, kde se konalo poslední rozloučení s významným spisovatelem, dorazili první smuteční hosté už po půl jedenácté. Druhý místostarosta lázeňského města Miloslav Pelc na Párala při příchodu zavzpomínal jako na osobnost, která byla s městem těsně spojená. „Občas jsem si s ním mohl povídat. Ta setkání byla vždy moc příjemná. Pan Páral přišel do Mariánských Lázní už jako hotová literární osobnost a byl velmi skromný. Zapojil se do života ve městě takovou přirozenou cestou. Potkával se s lidmi na kolonádě. Ať se pohyboval tam nebo na chodníku, vždycky se vědělo, že jde pan Páral. My dnes můžeme být pyšní na to, že byl jedním z mariánskolázeňských občanů,“ uvedl s pokorou Miloslav Pelc. Na rozloučení dorazila přibližně stovka lidí. Smuteční řeč vedl farář plzeňské diecéze Řehoř Pavel Urban. Na spisovatele vzpomínal jako na člověka, který prožíval v životě mnoho lásky - ve své rodině, v okolí a taktéž k Bohu. Byl prý veselým člověkem a nepřál by si, aby pro něj nejbližší truchlili. Přítomní si Párala vybaví jako vždy usměvavého elegantního muže, kterého potkávali na místní kolonádě. Farář Urban při obřadu použil Páralův literární výrok: „Není smyslem života ulovit bílou velrybu, ale lovit.“ Páralově rakvi dominoval zarámovaný černobílý portrét. Kolem byly položené smuteční věnce. Mezi pozůstalými seděla spisovatelova partnerka Běla, která mu byla oporou dlouhých 30 let života. „Vzpomínám si na takovou drobnost. Když mistru Páralovi vyšla knížka, velice žádaná, tak jsme ji vždycky dávali na trh ve čtvrtek. A národ věděl, že ve čtvrtek před knihkupectvím, zvláště na Národní třídě, se vytvořila dlouhá fronta. A ti bafuňáři se museli prodírat Páralovou frontou. Mistr na to vždycky s potěšením koukal a usmíval se. Tuším, že i fotografoval,“ řekl pro iDNES.cz básník a publicista Ivo Šmoldas. „Seznámili jsme se přes moje povolání, protože jsem bývalá notářka. Manžel tady přes Muzeum Mariánské lázně zviditelnil objev jeskyně. Naposledy s námi pan Páral vzpomínal na přelet Himálají. To bylo moc krásné,“ uvedli manželé Markovi, které se slavným spisovatelem pojilo přátelství a v minulosti se navštěvovali. Vladimír Páral se narodil 10. srpna 1932 v Praze v rodině legionáře a prvorepublikového důstojníka Aloise Párala a Ludmily Páralové, rozené Vodičkové. Rodina žila v Brně, kde Vladimír absolvoval reálné gymnázium. Poté dva roky studoval na Vysokém učení technickém. Odtud přešel na VŠCHT v Pardubicích, obor chemické inženýrství. V roce 1954 získal titul inženýra chemie a studia tohoto oboru se později výrazně obtiskla i v některých jeho románech. Ve svých knihách Vladimír Páral zkoumal především lidské vztahy, nejčastěji mezi opačným pohlavím. Své postavy stavěl mnohdy do vypjatých situací a zkoumal jejich reakce. Kritizoval zmechanizovaný, normalizační šedí poznamenaný způsob života, či spíše přežívání. Vedle románů jako Veletrh splněných přání, Soukromá vichřice: Laboratorní zpráva ze života hmyzu, Katapult: Jízdní řád železničních, lodních a leteckých drah do ráje nebo Milenci a vrazi se spisovatel zabýval také vědeckofantastickými romány – Pokušení od A do ZZ, Romeo & Julie 2300, Válka s mnohozvířetem a Země žen.