Jen dvacet procent českých dětí údajně získá vyšší vzdělání než jejich rodiče. Nakolik rozhodující je prostředí, ve kterém vyrůstají? Velmi, rodina je v případě vzdělávání opravdu rozhodující faktor. České školství totiž počítá s tím, že rodič s dítětem pracuje, dělá s ním domácí úkoly a vysvětluje mu, co nestihlo pochopit ve třídě. To ovšem naráží na kompetence a znalosti mnoha rodičů. My často pracujeme s takovými, kteří se opravdu snaží všemi možnými způsoby dítěti pomoct. Pokud ale sami skončili vědomostmi na prvním stupni a látce nerozumí, jde to těžko. Navíc na placené doučování často nemají peníze. Když se děti dostanou k nám, většinou začnou rozkvétat. Věnujeme se jim, vysvětlujeme jim látku jejich jazykem a tempem. Víc než vrozené předpoklady je pro pochopení učiva rozhodující čas a podpora, kterou můžeme dítěti dát. Ivona Šťovíčková (44) Vystudovala Pedagogickou fakultu Ostravské univerzity a od roku 2001 působí v neziskové organizaci Tutorie, posledních osmnáct let ji vede. Má tři děti a dalším stovkám pomáhá v dosažení lepšího vzdělání. Ve volném čase ráda čte a chodí do přírody. @tutorie.zeme.poznani Povíte mi konkrétněji, jak doučování probíhá? V Ostravě provozujeme tři pobočky, kde se s dětmi setkáváme. Máme ale taky terénní pedagogické pracovníky. Ti přímo v rodinách navštěvují děti, pro které je dojíždění z jakéhokoli důvodu překážkou. S většinou studentů se však scházíme na pobočkách. Ve velmi malých skupinkách je zde doučují lektoři s pedagogickým vzděláním, případně se jedná o studenty vysokých škol, které jsme si vybrali za kolegy. Lektoři jsou naši zaměstnanci a současně máme i dobrovolníky, kteří navštěvují děti doma a pomáhají jim dle svých možností a schopností. Celkově ročně provázíme zhruba čtyři stovky žáků, přičemž každý má jiné potřeby. Pokud je to možné, snažíme se jim hodiny spojovat do bloků, aby k nám děti nemusely chodit každý všední den a zůstal jim čas na koníčky, kamarády a odpočinek. Jak náročné je pracovat s rodiči? Často slýchám, že rodiče představují největší problém, my je ale bereme jako partnery. Už na úvodním setkání zjišťujeme, s čím se nejvíc potýkají, a rozhodně je za to neodsuzujeme ani neškatulkujeme. Většina k nám navíc přichází z vlastního rozhodnutí, což už samo o sobě vypovídá o jejich zájmu. A i když v některých případech dostaneme tip od školy a oslovujeme rodinu jako první, reakce bývá často pozitivní. K doučování dětem totiž nabízíme i volnočasové aktivity, výlety, tábory a rodinám potravinovou pomoc. V téhle souvislosti si vybavuju příběh druhačky Natálky. Během učení pořád mluvila o drobných sladkostech, které pro ni měla lektorka vždy připravené na závěr za pilnou práci. Brzy vyplynulo na povrch, že za tím nebylo jen obyčejné dětské mlsání. Rodina se nacházela v hluboké finanční tísni a doma jim chyběly i základní potraviny. Lektorka informaci o jejich situaci citlivě předala dál a my jsme rodině diskrétně nabídli potravinovou a další pomoc. Jakmile se podařilo zázemí materiálně stabilizovat, Natálka získala obrovský klid na učení. „Cílem naší práce není jen zlepšení školních výsledků, chceme děti především naučit věřit ve své schopnosti, spolupracovat s ostatními a stát se aktivními, zodpovědnými lidmi.“ Tak zhruba zní informace z vašeho webu. Jak důležité je v celém procesu učení probudit v dětech sebedůvěru? Je to úplný základ. Když si děti nevěří, mají strach se projevit a bojí se chybovat. Přitom chyba nás přece posouvá dál. Někdy k nám přijde roztěkané dítě, které se ve škole stydí promluvit nebo se bojí jít k tabuli. Snažíme se mu ukázat, že když mu nejde jedna věc, neznamená to, že mu nepůjde nic jiného. Jakmile zjistí, v čem je dobré, získá pevnou půdu pod nohama. Vzpomínám například na sedmáka Petra... Povídejte. S čím se potýkal? Přišel k nám s obrovskými mezerami v matematice z předchozích ročníků. Ve škole už kvůli tomu vůbec nestíhal sledovat novou látku, byl uzavřený do sebe a převládal u něj pocit marnosti. Často opakoval, že už to stejně nemá cenu a že to nedožene. Věděli jsme, že nemá smysl s ním za každou cenu probírat aktuální učivo, a tak jsme se vrátili k úplným základům z minulých let. Každý malý pokrok lektor pojmenoval a pochválil. Pro Petra byla klíčová pravidelnost – věděl, že má každý týden bezpečné místo, kde se může bez ostychu na cokoli zeptat. Postupně získal důvěru, začal sám nosit domácí úkoly a chtěl je aktivně řešit. Největší vnitřní změnu pak shrnul na konci roku: „Už vím, že když něčemu nerozumím, neznamená to, že jsem hloupý. Jen to potřebuju vysvětlit jinak.“ Jaké jsou sny vašich svěřenců? Po jakém povolání touží? Malé děti sní o tom, že budou fotbalisty nebo zpěvačkami. Ovšem jak dospívají a ze školy si nosí špatné známky, jejich cíle se často zmenšují – postupně si věří už jen na učební obory, a i ty se jim někdy zdají nedosažitelné. Když se jim však díky doučování podaří zlepšit prospěch, znovu v sobě najdou odvahu mířit výš a hlásí se i ke studiu s maturitou. „Malé děti sní, že budou fotbalisty nebo zpěvačkami. Jak ale dospívají a nosí špatné známky, i učební obory se jim zdají nedosažitelné.“ Pamatuju si na chlapce v pěstounské péči u prarodičů, který chtěl na osmileté gymnázium. Kromě angličtiny ho ale trápily vztahy ve třídě a velký strach o babiččino zdraví. Vyhledali jsme pro ni lékařskou péči a pomohli urovnat i situaci ve škole. Chlapci se neuvěřitelně ulevilo a v bezpečném prostředí začaly být vidět i výsledky z doučování. Na gymnázium se nakonec úspěšně dostal. Aktuální číslo Předplatné můžete objednávat zde Jaký je váš názor na inkluzivní vzdělávání? Jsem jednoznačně pro inkluzi. Ovšem aby fungovala naplno, učitelé by potřebovali výrazně větší podporu – víc asistentů nebo nižší počet dětí ve třídě. I když si uvědomuju, že v dnešním školství je to tak trochu utopické přání. Každopádně inkluzivní vzdělávání je důležité. Když jsou děti z vyloučených lokalit segregované v jedné škole, chybí jim zpravidla pozitivní vzory. Nevidí kolem sebe vrstevníky, kteří mají cíle a chtějí něčeho dosáhnout. U nás v Ostravě máme takových škol několik – jede se tam pomalejším tempem, nároky jsou nižší a děti vyrůstají v prostředí, kde je pasivita považována za normu. Do našich programů se tihle žáci prakticky nehlásí, protože mají dobré známky a žijí v pocitu, že doučování nepotřebují. Že je realita jiná a jejich znalosti neodpovídají běžnému kurikulu, pak bohužel mnohdy zjistí až u přijímaček na střední školy. Blížíme se ke konci prázdnin. Je tohle období pro vás časem klidu, nebo teď některé děti intenzivně připravujete na reparáty? Rozhodně máme napilno i v létě. Přípravy na reparáty jsou v plném proudu – některé děti k nám chodí poctivě celé prázdniny, ale najdou se i střelci, kteří se ozvou dva týdny před opravnou zkouškou. Kromě toho pořádáme pro děti výlety, příměstské i pobytové tábory a řada žáků se k nám chodí procvičovat i přes léto. Rozhovor vznikl pro časopis Žena a život .