Vláda předložila Poslanecké sněmovně novelu zákona o spotřebitelském úvěru. Její součástí je omezení úrokových sazeb tím, že bude nastavena maximální přípustná úroková sazba. Nejde o zcela novou myšlenku, v minulosti se diskutovala již několikrát a po dlouhou dobu byly úrokové sazby úvěrů omezovány. Tato regulace však skončila ještě v dobách Rakouského císařství. České ani československé právo podobnou hranici omezující úrokové sazby úvěrů nikdy nemělo. Petr Kielar Nezávislý konzultant, odborník na financování bydlení. Provozovatel portálu stavebky.cz , externě přednáší na Vysoké škole ekonomické v Praze. Autor dvou monografií o stavebním spoření. V letech 2000 – 2006 byl členem vrcholového vedení Českomoravské stavební spořitelny. Absolvent Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy. V našich zeměpisných šířkách byl pohled na půjčování peněz na úrok ovlivňován postojem katolické církve. Za lichvu bylo nejprve považováno půjčování peněz za jakýkoli, byť nízký úrok, a takové počínání bylo jednoznačně zavrhováno. Tento zpočátku velmi striktní názor se ale postupně rozvolňoval a za rozhodující období je považováno 15. a 16. století, kdy se úrok stává přijatelný, pokud nepřesáhne určitou mez. Za lichvu je nadále považován pouze úrok, který je příliš vysoký. Zřejmě první závazný předpis omezující úrokové sazby úvěrů na českém území pochází z roku 1543. Čeští stavové na Sněmu Království českého v té době konstatovali, že tehdy obvyklé desetiprocentní úrokové sazby úvěrů jsou natolik vysoké, že „sami jedni druhé hubíme a o živnosti se strojíme… a nadto všecko i proti Pánu Bohu přílišným hříchem jest“. Z tohoto důvodu bylo rozhodnuto omezit úrokovou sazbu nejvýše šesti procenty. Doslova: „A protož to přitom zuostavujem, tak aby ze sta kop grošuov Českých šest kop dáváno bylo. A z tisíce kop šedesát kop a tak dále podle velikosti a malosti sum“. Ukázalo se však, že samotný předpis není dostatečný, pokud k němu není stanovena adekvátní sankce. Proto byla za lichvářské podvody čili partidy záhy stanovena pokuta „ztráty cti, hrdla i statku“. Takto tvrdý přístup ale nevydržel dlouho a viníci byli trestáni pouze finančně. Omezí nastavení maximální přípustné úrokové sazby lichvu? celkem hlasů: 146 Hlasování skončilo Čtenáři hlasovali do 0:00 středa 13. května 2026. Anketa je uzavřena. Ano 66 % (97 hlasů) Ne 29 % (42 hlasů) Neumím posoudit 5 % (7 hlasů) Za pozornost stojí patent Josefa II., který si uvědomoval potřebu úvěru pro podnikání, ale i jeho negativní důsledky pro osoby, které se ve finančních otázkách neorientovaly. Tento legislativně hyperaktivní osvícenec začal rozlišovat mezi úvěry obchodními a privátními. Směnky mezi kupci a fabrikanty měly maximální úrok šestiprocentní. Ostatní úvěry, dnes bychom řekli spotřebitelské, měly limit přísnější, pětiprocentní. A hypotéky dokonce jen čtyřprocentní. Přestože šlo o opatření, které omezovalo poskytovatele úvěrů, jeho deklarovaným cílem byla podpora úvěrových obchodů. Obchodní úvěry důležité pro rozvoj podnikání neměly být brzděny příliš striktními limity a o něco přísnější ochrana ostatních dlužníků měla zvýšit poptávku po půjčkách. V dalších letech k žádným podstatným změnám v regulaci úrokových sazeb úvěrů nedošlo. Maximální povolené sazby byly upravovány, ale zůstávaly na (z dnešního pohledu) pozoruhodně nízkých hodnotách pěti až šesti procent. Zásadní změnu přinesl až rok 1866, kdy byly veškeré limity úrokových sazeb zrušeny. Věřitel a dlužník si mohli sjednat úrok podle svého uvážení. Aby této volnosti nebylo zneužíváno, byl zaveden trest za lichvu, což bylo jednání zneužívající „nouze, lehkomyslnosti, nezkušenosti neb mdlého rozumu toho, kdo vypůjčuje“. Stojí za pozornost, že prakticky shodné vymezení lichvy najdeme i v našem dnešním občanském zákoníku. Koncept volně sjednané úrokové sazby byl převzat do československého a později i do českého právního řádu. Zákon dnes nestanoví hranici přijatelné úrokové sazby a obsahuje definici lichvy, která je velmi podobná ustanovení z dob Rakouského císařství. V praxi se ale používá jiné ustanovení občanského zákoníku, podle kterého je neplatné ujednání, „které se příčí dobrým mravům“. A z rozhodnutí Nejvyššího soudu se dovozuje, že úroková sazba je nepřiměřená, pokud převyšuje obvyklou úrokovou sazbu alespoň čtyřikrát. Návrh zákona o spotřebitelském úvěru tak po dlouhé době vrací do české legislativy přesné číselné vyjádření hranice pro přijatelnou úrokovou sazbu úvěru. Historie ukázala, že to není jednoduché. Oproti zmíněným historickým variantám předložená novela nerozlišuje mezi hypotékami a úvěry poskytovanými bez zajištění nemovitostí. Návrh je konstruován spíše volně, hranice je nastavena tak, že nepřiměřená výše úrokové sazby spotřebitelského úvěru sice bude záviset na repo sazbě ČNB, neklesne však pod 48 %. To vše ukazuje, jakým směrem nový zákon míří – na ty nebankovní poskytovatele, kteří nabízejí velmi vysoké úrokové sazby. Pro banky, které nabízejí úrokové sazby podstatně nižší, bude tento limit zřejmě hodně vysoký a v podstatě nezajímavý.