Pokud se budeme bavit o hlavních hrách ze série Onimusha, tak se zatím poslední díl objevil někdy v roce 2006 , což je v herní branži v podstatě věčnost. Ale i tato značka se dočkala „vzkříšení“, které nese podtitul Way of the Sword. S ohledem na dlouhé čekání vyvstává standardní otázka, zda se vyplatilo. Mohu říct, že ano – nová Onimusha je zábavná, ovšem jsou tu určité rezervy, které brání tomu, abych nazval Way of the Sword jednoznačným triumfem. Na původních hrách jsem vyrostl, mají speciální místo v mém hráčském srdci, takže jsem poměrně ochranitelský. Ale i kdybych nebyl, několik věcí by pro mě bylo určitým zklamáním. Nemluvím o výtce, která zaznívala po zveřejnění dema, kdy si někteří lidé stěžovali, že je nová Onimusha příliš lehká. To není úplně přesné. Legendární Mijamoto Musaši Mijamoto Musaši není fiktivní postava. Byl to legendární bojovník, který se proslavil například tím, že v boji používal dva meče. Žil v letech 1583 (někdy se uvádí 1584) až 1645 a mezi jeho úspěchy patří i to, že vytvořil vlastní styl boje. Podle svých slov prvním duelem si prošel už ve třinácti letech a ve svém proslulém díle Kniha pěti kruhů uvedl, že se zúčastnil víc než šedesáti soubojů a v žádném z nich neprohrál. Nebyl ale jen šermířem, byl také filozofem, malířem a věnoval se kaligrafii. V případě Onimushy byl vizuální předlohou pro Mijamota Toširó Mifune, který je považován za jednoho z nejvýraznějších japonských herců všech dob. Ztvárnil desítky a desítky postav, ale asi nejvíc se proslavil svou spoluprací s legendárním režisérem Akirou Kurosawa, který je ikonou (nejen) v případě filmů se samurajskou tematikou. Ne, není to takzvaná soulsovka, a upřímně, jsem za to rád. Ani v případě starších dílů nebyla extrémní obtížnost něčím, co by bylo s Onimushou neoddělitelně spojeno. Nicméně ne všichni byli nadšení z toho, že stačí pár úderů a nepřátelé se změní v prach. Ano, někteří řadoví protivníci nejsou zrovna odolní, ale postupem času (Way of the Sword je na poměry série relativně dlouhá, zabere klidně i dvacet hodin) se začnou objevovat silnější a silnější rivalové, kteří pro vás budou znamenat reálnou hrozbu. To platí hlavně pro obtížnost nazvanou Action, ale i na tu nižší (ve hře jsou k dispozici dvě úrovně náročnosti) se vaše postava občas pravděpodobně dočká nemilého konce. Co se týče bossů, někteří z počáteční etapy hry jsou vcelku snadno zlikvidovatelní, ale ti pozdější už si vás bez mrknutí oka namažou na chleba. To se týká hlavně situací, kdy nebudete respektovat určitá pravidla, na kterých je vystavěn bojový systém. Působivé herní mechanismy Ten je možná až překvapivě komplexní. Operuje se s ideou, že nebudete zbrklí a budete využívat různé výhody, kterých se dočkáte, když budete mít dobře načasované blokování, uskakování, odrážení útoků nebo ve správnou chvíli udeříte. Ne že by tu byla hromada aspektů, které jsme ještě neviděli, ale jde spíš o množství toho, co máte k dispozici. Jestliže stisknete těsně před úderem blok, dojde na efektní animaci a prostor pro účinnější útok. Pokud ve správnou dobu uskočíte, následuje například to, že mrštíte protivníkem o zem. A je tu i možnost těsně před protivníkovým úderem zaútočit, což také vede k protiakci, která je účinnější než běžné seknutí mečem. Někdy je vhodnější uskočit, jindy blokovat, záleží na typu nepřítele a na tom, jakou taktiku proti vám zvolí. Navíc je dostupný i řetězový útok (zabijete víc nepřátel za sebou) a občas se aktivují někým oblíbené, někým nenáviděné minihry. Pokud stisknete ve správnou chvíli požadovaná tlačítka, dáte rivalovi pořádně zabrat. Navíc mnohokrát narazíte na různé předměty, které lze využít jako zbraň (ať už je to obyčejný kus dřeva, nebo třeba vozík). Jistě, můžete zkoušet zběsile útočit a jen držet blok, ale to vám bude stačit na počátku, postupem času už to nebude dost. A navíc by to byla škoda, protože některé kombinace defenzivních a ofenzivních taktik vedou k filmovým momentům. Sekáte protivníky na kusy, vzduchem létají končetiny, zpomaluje se čas, je to velmi působivé. Promyšlený soubojový systém, respektive to, že hra chce, abyste využívali jeho možnosti, vede k něčemu, co je spojeno s obtížností, ale asi trochu jinak, než si myslíte. Řeč je o tom, že nepřátelé často čekají, až na ně přijde řada. To znamená, že proti vám sice stojí skupina protivníků, ale někdy útočí jen jeden, abyste měli prostor zkoušet různé strategie a ostatní čekají v jakési „frontě na zabití“. Působí to trochu zvláštně a úsměvně a asi nebude málo těch, kterým to bude vadit, na druhou stranu, má to určitou výhodu v podobě toho, že akční momenty nejsou tak chaotické jako u některých jiných projektů z tohoto žánru. Neznamená to, že vám najednou nepůjde po krku více netvorů, někdy ano. Například protivník, který útočí zblízka a současně lukostřelci. Ale obvykle to není tak, že se na vás vrhnou všichni, kteří jsou okolo. O bossech jsem se už zmínil a zmíním se znovu, ale bohužel kvůli jedné nepříjemné věci. Začnu pozitivně, budete čelit slušnému množství zajímavých a rozmanitých monster. Ovšem postupem času si uvědomíte, že střety s nimi jsou v drtivé většině případů vystavěny na stejných základech. Proběhne první fáze. Rivala porazíte. On zesílí. Následuje další fáze. Zesílí. Další fáze... Časem to začne působit poněkud stereotypně a občas až otravně. Někdy na „jedno brdo“ To se netýká jen měření sil s unikátnějšími nepřáteli, ale po několika hodinách zjistíte, že nejednou budete plnit velmi podobné mise. Často se po vás například bude chtít to, abyste uzavřeli trhlinu, ze které se zjevují monstra. Probíhá to tak, že porazíte nepřátele, objeví se jedna nebo více vln nových zrůd, ty porazíte a pak teprve můžete deaktivovat trhlinu. Samozřejmě nečekám, že každý úkol bude originální, speciálně v případě rubačky, ale nejednou jsem si říkal: „Už zase?“, protože podobné úkoly následovaly těsně za sebou. Tvůrci se snaží náplň zpestřit, takže někdy dojde na prostorové hádanky a v jejich případě jsem si vybavil doby dávno minulé. Ony chvíle, kdy překvapivě dlouho nevíte kudy kam, abyste si následně ťukali na čelo, protože řešení je snadné. Někdy je na vině vaše nepozornost, jindy to, že design určitých lokací může být trochu matoucí, kolem je spousta objektů a je to trochu nepřehledné. Ocitnete se ale i na místech, která působí až nepříjemně prázdně a není v nich co dělat. Žádní protivníci, žádné NPC, žádné důležité předměty, prostě nic. Ale obvykle si můj zrak užil. Bez ohledu na několik nezáživných úrovní je většina lokací povedených, a to i díky ponuré atmosféře. Ať už je řeč o démonickou nákazou prolezlém Kjótu, magických lesích nebo míst mimo lidský svět. Většina míst je zpracována s velkou představivostí a péčí. Tedy ano, někdy jsem si všiml určitých nedoladěností jako byla větev, která levitovala kousek od stromu, aniž by na něj byla napojena, ale v drtivé většině případů se mi prostředí velmi líbilo. Dobře zpracované jsou i hlavní postavy a určití nepřátelé, ale co se týče některých NPC, jejich modely by si zasloužily více detailů (například v jedné úrovni narazíte na několik postav těsně za sebou, které jsou si velmi podobné a jejich obličeje jsou poněkud „voskové“, jinak řečeno okatě nedetailní). A ještě bych zmínil jednu věc, připravte se na to, že prvních pár hodin bude rozmanitost monster velmi malá. Narazíte jen na několik málo typů protivníků. Naštěstí časem se to zlepší, ale možná to zabere více času, než by bylo záhodno. Mimochodem, fandové původních her jistě poznají některá monstra (nejde o přesné kopie, ale různé variace na staré známé), a to i ta, která byla pěkně otravná, což je (ne)milé pomrknutí na znalce série Onimusha. (Staro)nový hrdina Těch je samozřejmě víc (hra ale funguje i samostatně bez znalosti předchozích her), od klasického sbírání duší, které doplňují vaše zdraví, energii pro speciální údery nebo poslouží pro odemčení nových schopností, přes rukavici, která reaguje na dění až po zmíněné nepřátele podobné těm, které už známe. A úplně cizí vám možná nebude hlavní hrdina. Konkrétně je to samuraj Mijamoto Musaši, který není v Onimushe úplným nováčkem, ale možná si ho nepamatujete, byl totiž odemknutelnou postavou v bojovce z roku 2003 Onimusha Blade Warriors. Tentokrát je v centru dění. Tuším, že se najdou ti, kteří budou tvrdit, že někteří z předchozích protagonistů byli lepší, ale podle mého názoru je Mijamoto Musaši sympaťák. Je to takový ten „samurajský rošťák“. Ne úplně vážný, občas infantilní s pořádnou zásobou grimas, který se ale umí skvěle ohánět katanou a když je to potřeba, je mašinou na zabíjení. Už jsem naznačil to, že jeho schopnosti můžete vylepšovat a stejně tak vybavení, ale je to trochu komplikovanější. Někdy k tomu nestačí jen červené duše, ale je potřeba docela velké množství různých materiálů. Některé se dají najít, jiné zakoupit. Stručně řečeno, pokud budete chtít pravidelně vylepšovat, budete asi muset plnit vedlejší úkoly a prohledávat okolí. Proto také nejsou jednotlivé lokace obvykle striktně lineární, jsou plné odboček. A samotné Kjóto je v podstatě malou otevřenou oblastí. Je asi na místě upozornit, že pokud jde o schopnosti, tak jich není velké množství, ve hře je několik poměrně skromných stromů talentů. Ale i tak je jich tu několik, které se budou hodit. Potěšení pro uši Pokud jde o příběh, ten je sympaticky chaotickou směsicí skutečných a vymyšlených postav a nadpřirozených prvků. Asi nejde o extrémně originální děj, ale stačí na to, aby vaše počínání mělo nějaký smysl a zajímalo vás, co bude dál. Potěšila mě povedená hudba, která skvěle podbarvovala dění, povedené jsou i zvuky a japonský dabing. Na návrat Onimushy jsem se těšil. A ano, z mé strany zazněla slušná řádka výhrad. Ale přesto u mě převládá pozitivní dojem. Návrat do démonického světa jsem si užil, samurajská tematika s nádechem mystiky mě stále oslovuje a radost mi udělal propracovaný bojový systém, který vede k epickým momentům. Výhrady mám, ale i jako fanoušek původních her mohu prohlásit, že zklamán nejsem.