Vaše generace ovládla juniorské mistrovství Evropy. To už je dlouho. Vyhrály jsme ho v roce 2000, to už je doba. Zní to trochu děsivě, ale život je takový. Vy jste později řekla: „Bohužel jsme v seniorkách už nikdy na nic moc nedosáhly.“ Proč se na juniorský úspěch silné generaci nepodařilo navázat? Je tam víc témat k zamyšlení, proč to tak bylo. Každopádně jsou to dnes už jen nějaké teorie. Je to dlouhá doba a s odstupem člověk všechno vidí trochu jinak. Spíš bych navázala na to, že od té doby udělala ženská reprezentace jako tým velkou práci a posunula se o velký kus dopředu. Myslím, že z toho současný kádr hodně těží. Hráčky získávají spoustu zkušeností z evropských a světových soutěží, dnes už z Ligy národů. Právě to je podle vás hlavní rozdíl? Určitě. Můžeme se potkávat se světovými týmy mnohem častěji a nabírat zkušenosti. My jsme takové možnosti tehdy neměly. Odehrály jsme nějakou kvalifikaci, třeba jsme se probojovaly na mistrovství Evropy, ale pravidelně jsme se neúčastnily žádných evropských ani světových akcí. Co má podle vás nová generace navíc? Je to možná i díky zahraničním angažmá? Holkám se vlastně vůbec nedivím že volí zahraniční cestu, přestože nechci kritizovat klubové soutěže u nás v Česku. Ty určitě nejsou z pohledu Evropy vůbec špatné. Když je ale srovnám s těmi nejkvalitnějšími soutěžemi, ať už v Itálii, Turecku nebo Polsku, pořád tam vidím velký rozdíl. Je opravdu tak výrazný? Česká liga určitě není špatná, nicméně pořád se máme co učit. České volejbalistky Helena Havelková (vpravo) a Markéta Chlumská řeší situaci. V čem ten rozdíl spočívá? Myslím, že problém není primárně v samotné české lize. Když to ale porovnáme, rozdíl je v celém zázemí, v trénincích, v přístupu, v regeneraci, kondiční přípravě a vlastně ve všem, co s tím souvisí. Ta dlouhodobá práce je tam někde jinde a potom se to samozřejmě projeví. Je to podle mě rozdíl v celkovém přístupu ke sportu. A není to problém volejbalu obecně, respektive českého sportu mimo fotbal a hokej? Samozřejmě v tom velkou roli hrají peníze, ale nechtěla bych říct, že je to jenom o nich. Je to celkově o kvalitě trenérů, o prostředí, ve kterém sportovci pracují, a o lidech kolem nich. Volejbal je bezpochyby rozšířený sport, ale zdaleka ne tolik jako fotbal. A právě zázemí a množství lidí, kteří se kolem sportu pohybují, je potom nesrovnatelné. Když se podíváme na to, co má dnešní reprezentace a vaše generace neměla, co byste ještě kromě Ligy národů zmínila? Mnohem lepší servis kolem týmu. Volejbal se samozřejmě posunul, víc se skautuje, vše se analyzuje a všechno kolem toho je na vyšší úrovni. Zároveň bych ale bohužel nedávala dohromady českou reprezentaci a české klubové soutěže. Tam vidím velký rozdíl. V čem je podle vás současná reprezentace oproti vaší generaci dál? Myslím, že český volejbal je teď v zajímavém období. Máme mladé hráčky, které ale nabírají zkušenosti v zahraničí, v těch nejlepších ligách. Když to porovnám s dobou, kdy jsem byla v reprezentaci já, tolik mladých hráček v zahraničí ještě nebylo. Když se teď podívám na sestavu české reprezentace, skoro všechny holky mají zkušenost ze zahraničí. Druhá věc je, že česká reprezentace už dlouhodobě pracuje pod jedním trenérem. Není to tak, že by se po dvou letech vyměnil trenér, který měl nějakou vizi, a přišel někdo s úplně jinou taktikou a názory. Jak moc se podle vás právě kontinuita trenéra podepisuje na výsledcích? Hrozně moc. Když tým spolupracuje dlouhodobě, je to na něm znát. Hráčky vedle sebe vědí, co mají dělat, znají taktiku a nemusí ji každý rok měnit. To je důležité i proto, že každá z nich přichází z klubu, kde je zvyklá hrát určitým systémem. Pak se musí na dva nebo tři měsíce v létě přesměrovat na jiné spoluhráčky a jiného trenéra. Není jednoduché to dělat každý rok znovu, pokud se v reprezentaci pořád mění lidé a systém. České volejbalistky během úvodního ceremoniálu před utkání s Ukrajinou. Jsou už podle vás české hráčky na úrovni, kdy můžeme říct, že patří k evropské špičce? Samozřejmě budeme chytřejší po skončení mistrovství Evropy, takže holkám teď strašně moc držím palce. Věřím, že všechny zkušenosti, které v posledních letech nabíraly, dokážou zúročit. Už předchozí výsledky ale něco ukazují. Desáté místo v letošní Lize národů je určitě nějaká vizitka a byl to i signál před domácím mistrovstvím Evropy, že by se ta práce a výsledky z posledních let mohly dobře zúročit. Co tomu týmu ještě chybí? Máte v něm nějaké místo, kde si říkáte: až tahle hráčka doroste na určitou úroveň, může to být úplně bomba? Nebo už jsou na vrcholu? Myslím, že nám ještě trochu chybí výškové parametry. Ten průměr je podle mě nižší než u nejlepších světových týmů, ten se přitom pořád zvyšuje. Pár let zpátky by naše výška byla úplně v pohodě, ale dnes se i v tomhle volejbal posouvá. Takže v tomto směru podle mě zaostáváme za lepšími světovými týmy. Když se podíváme třeba na Turecko, Itálii nebo Čínu, je ten rozdíl opravdu tak výrazný? Je. Když se podíváme na jejich parametry, tak jsou to proti nám takoví obři. Nejvyšší Češky Gabriela Orvošová a Ema Kneiflová mají 191 centimetrů. To je v porovnání se světovou špičkou málo? Je to hrozně málo. Potřebujeme vychovávat co nejvíc vysokých mladých hráček a dostat je k volejbalu. Jenže Česká republika je malá, takže ten výběr samozřejmě není jednoduchý. A o tyhle vysoké holky se přetahujete třeba s basketbalem? Myslím, že dnes se začíná pracovat s dětmi v mnohem nižším věku. Snažíme se už malé děti nalákat ke sportu a potom se postupně ukáže, co jim sedí. V tomhle věku samozřejmě nikdo neví, co z dítěte vyroste. Nechtěla bych se ale pouštět do nějaké kontroverze kolem soupeření jednotlivých sportů. Spousta holek na začátku dělá volejbal i basketbal nebo zkouší více sportů a potom u něčeho zůstane podle toho, co je jí bližší. Pojďme konečně do vašeho rodného Brna. Co s vámi dělají záběry, že právě tady je během mistrovství Evropy taková volejbalová aréna? Pro mě je to nádherné. V Brně, kde jsem vyrůstala volejbalově, je krásné vidět, že město s tak silnou volejbalovou tradicí hostí takovou akci. Hrozně moc se na to těším. Fanoušci na utkání českých volejbalistek s Bulharkami na mistrovství Evropy. Sledujete mistrovství osobně? Hodně jsem sledovala volejbal v televizi. Což je samozřejmě také příjemné, protože slyším své bývalé spoluhráčky komentovat a zase mám možnost vnímat volejbal z trochu jiné perspektivy. Teď ale půjdu holkám zafandit. Co by s vámi udělalo, kdybyste teď měla nastoupit před pěti tisíci Brňáků? Do toho se dokážu velice dobře vcítit. Holky to teď na jednu stranu nemají jednoduché. Určitě jsou nervózní, protože domácí publikum s sebou přináší velká očekávání. Každý sportovec je před začátkem nervózní, zvlášť když ví, kolik práce a přípravy do toho vložil a teď to potřebuje zúročit v co nejlepší výsledek. Domácí prostředí tedy nemusí být vždycky jen výhoda? Ne vždycky. Na jednu stranu se samozřejmě těšíte, že budete hrát před domácím publikem, ale zároveň vás to může trochu svazovat. Na mezinárodní úrovni je ale obecně domácí prostředí velká výhoda v jiných věcech. Nemusíte nikam cestovat, jste doma, máte svoje zázemí, svoje jídlo a všechno, na co jste zvyklé. To je obrovský rozdíl. Díváte se na současnou reprezentaci spíš trenérskýma, fanouškovskýma, nebo bývalýma hráčskýma očima? Myslím, že tak trochu vším dohromady. Je to zajímavý mix. Z jedné strany už mám určitý odstup, protože nejsem přímo v dění. Zároveň mě to ale vtahuje zpátky do toho, co jsem prožívala já sama. Ty holky navíc znám, takže jsem na ně hrdá. Na to, co teď prožívají, co je čeká a kam to vlastně dotáhly. Moc jim fandím a dělá mi obrovskou radost, co celý reprezentační tým v poslední době dokazuje. Pořád k tomu mám kladný vztah a spoustu vzpomínek. Magdalena Jehlářová a Michaela Mlejnková v utkání s Bulharkami na mistrovství Evropy. Co jste jako trenérka pochopila o volejbale, co jste jako hráčka ještě nebyla schopná vidět? Z pohledu trenéra je strašně těžké celý tým vést i manažersky. Je potřeba, aby všechny hráčky spolupracovaly a tým fungoval po všech stránkách. Týká se to opravdu spousty věcí – organizace, komunikace a celkového fungování týmu. Jako hráčka tedy řešíte především sebe a spoluhráčky, zatímco trenér musí vidět celý tým? Přesně tak. Dnešní hráčky už jsou navíc do dění kolem týmu mnohem víc zapojené. Často o věcech diskutují s trenérem a on je konzultuje alespoň se staršími a zkušenějšími hráčkami. Takže i ony mají o fungování týmu mnohem lepší představu a znají jeho hodnoty. Ale rozdíl je v tom, že jako hráč řešíte primárně sebe. Nemůžu se nezeptat ještě na jedno jméno, se kterým jste se potkávala dlouhé roky. Jak sledujete návrat veteránky Pavly Šmídové (za svobodna Vincourové) do reprezentace? Mám z toho strašnou radost. Samozřejmě se do reprezentace připojila kvůli zranění Kačky Valkové, která nakonec v nominaci také zůstala. O to hezčí je, že tam Vinci zůstala také. Je to maminka dvou dětí, o to víc jí fandím. Obdivuju, že všechno dokázala skloubit dohromady a teď je tam, kde je. Zahraje si na domácím mistrovství Evropy, což je pro ni další obrovský vrchol po nádherné mistrovské sezoně v Šelmách a po tom, co se v předchozí sezoně dokázala vrátit po zranění kolene. Co podle vás může taková hráčka reprezentaci přinést? Reprezentaci má co dát nejen svými výkony, ale i svým neuvěřitelným nadhledem a tím, jak má ten sport ráda. Ještě se zeptám speciálně na vaši pozici. Tam nyní působí Daniela Jansová, dříve Digrinová. Jak se role libera za dobu, co jste hrála, proměnila? Určitě se ten post postupně vyvíjel a hledal. Myslím, že dnes už si všichni uvědomují, jak důležitá pozice libero je a že může rozhodovat zápasy. Jak na klubové, tak na reprezentační úrovni se proto začalo s libery pracovat jinak než dřív. Začala se jejich příprava víc specializovat. Daniela Jansová a Magdalena Jehlářová se snaží odehrát míč v zápase s Bulharkami na mistrovství Evropy. Takže už libero netrénuje jednoduše stejně jako ostatní hráčky? Dříve libera na tréninku dělala v podstatě to samé co ostatní hráčky, ale dnes se jejich příprava mnohem víc specializuje. Je to podobné jako u brankáře ve fotbale, který má také specifický trénink. V tomhle směru se udělal obrovský rozdíl. A mění se i způsob, jakým se samotné libero využívá v zápase? Když jsou trenéři kreativní, dají se s tím dělat opravdu divy. Mohou se například střídat dvě libera – jedno zaměřené víc na přihrávku a druhé na obranu. Nebo se využívá další smečař, který sice nemá dres libera, ale v některých situacích funguje v podstatě jako třetí libero. A pořád tam jsou velké rezervy. Možná se jednou dostaneme až k americkému modelu, kde bude libero třeba i podávat. Uvidíme, kam se ten post posune. Jansová je podle vás jakým typem libera? Myslím, že je tak trochu všechno dohromady. Je velmi dobře využitelná a sama se v reprezentaci pořád vyvíjela. Teď už je z ní opora týmu a je v krásném věku 25 let, kdy může zúročit všechny svoje zkušenosti. Řekla bych, že je velice stabilní na přihrávce a zároveň má velkou stabilitu i v poli. Měla jsem možnost se s ní potkat v Králově Poli, když jí bylo myslím šestnáct nebo sedmnáct let, a už tehdy na ní bylo vidět, že má obrovský cit pro hru a pro volejbal jako takový. Je velice chytrá, dokáže neuvěřitelně číst hru a chápat volejbalové myšlení. V tomhle směru je podle mě jedinečná. Belgie ji určitě posunula dál, ale myslím si, že by mohla hrát ještě v některém z evropských špičkových týmů. Je opravdu výjimečná.