Jiří, jaký je to pocit, když člověk, který třicet let přibližuje televizním divákům sport, najednou komentuje vlastní dceru? Matador Pavel Čapek v redakci říká, že jsem vskutku první, komu se to povedlo. My tam sice máme nebo jsme měli několik potomků. Radek Bauer, co komentuje rychlobruslení, má synka ve florbalové bráně Mladé Boleslavi a svého času i v reprezentaci. Kačka Nekolná, když s námi ještě dělala, měla desetibojaře Tomase Järvinena. Takže je to takové třetí dítko redakce. Ale jsem zřejmě první, který si může své dítě zakomentovat na přímo. Kdy jste Báru komentoval poprvé? Poprvé na Olympiádě dětí a mládeže, ČT sport z ní dělá vstupy i přenosy. Tehdy tam byl jako expert bývalý volejbalista Zdeněk Pommer, rodinný přítel. Dělali jsme si z toho velkou legraci, kdy on říkal, že je to dcera bývalé extraligové volejbalistky, kterou trénoval Pavel Řeřábek, bývalý reprezentační trenér. Já jsem mu zase odpovídal, že až teprve otec dodal ty správné geny. Teď už je to přece jen někde jinde. Snažím se to pořád s Míšou Pláteníkovou trochu uvolnit, ale na druhou stranu si už musím dávat pozor, co a jak řeknu. Čekal jste, že Bára naskočí hned v prvním zápase reprezentace proti Řecku? Její první kontakt s balonem byl setbol, s Řekyněmi první set a hned to byl také její první bod. Na mistrovství Evropy… To jsem glosoval tím, že nás opravdu naštvala. My jsme byli s manželkou před začátkem mistrovství na soustředění s dětmi. Přijeli jsme domů a ona se sbalila a odjela do Brna na kemp před šampionátem. Měla na stole jen tři úkoly: aby nakrmila Andulku, aby vynesla koš a zapnula myčku. Ani jeden nesplnila. Tak jsem při tom esu říkal, že jí to určitě maminka odpustí. Že to tím esem odčinila. V ten moment jste byl víc táta, nebo komentátor? To první setkání přišlo už loni, když se dostala v sedmnácti do Ligy národů. To už jsme vysílali přímé přenosy, takže to už bylo takové první, v uvozovkách, dojetí. Míša Pláteníková na mě vždycky tak kouká při hymně, jestli náhodou neuvidí nějaký lesk v očích, ale já k tomu fakt přistupuju naprosto s nadhledem. Krásný moment ale přišel při zápase s Bulharkami, kdy přijeli všichni blízcí z Mělníka. Já to neberu jen jako rodičovský úspěch, i když jsme ji s manželkou asi deset let vedli jako trenéři. Je to úspěch celého oddílu. Maminky vařily na soustředěních, tatínkové nahazovali míče, všichni kolem pomáhali. Je to rodinný klub a Bářina účast na mistrovství Evropy je úspěchem celého Mělníka. Česká volejbalistka Bára Rejmanová září v osmnácti letech na ME v Brně. (27. srpna 2026) Takže od Báry nemáte ani žádné pikošky ze zákulisí, které byste mohl prozradit divákům? Tady ani ne. Ale pak samozřejmě doma. V sezoně je prostor a my jsme rodina úchylná na volejbal. Ona byla opravdu zdravý úchylák. Pamatuji si, že ve třinácti měla na vaně dva laptopy a sledovala dva streamy z extraligy volejbalistů. Na jednom měla Aero a na druhém Benátky. Takže my doma pořád pinkáme. Když nejsme na tréninku, koukáme někde na zápas. Pak ještě komentuju, manželka je taky sportovní novinářka, doma pořád probíráme, kdo, kde, co a jak. A co z toho domácího volejbalového zákulisí se vůbec může dostat do vašeho komentáře? V tomhle ohledu mám zkušenosti a vím, co si můžu dovolit ventilovat, čím diváka osvěžím a naopak co jsou opravdu vnitřní týmové věci. Když se k nim náhodou dostanu, vím, že musejí zůstat pod pokličkou týmu. Musejí zůstat v kabině. Nějaké drobnosti se ale občas do komentáře propašují. Třeba jsme pustili informaci, že Bára chodí na hřiště jen na podání, že je svým způsobem specialistka na servis. A máte pro diváky nějakou takovou konkrétní perličku? Když se o tom bavíme, pustil jsem třeba i to, že jí řecký trenér vždycky říká, že když podává, musí to být „asos“, řecky eso, nebo „Thasos“. Buďto bude eso, anebo to poletí až na řecký ostrov Thasos. Takže chodí s touhle strategií. Tu jsem v uvozovkách práskl divákům a myslím, že je to pro ně zajímavé. Je to perlička, která nemá potenciál jakkoliv ublížit, ale diváka může pobavit. Kdo dneska dělá většího experta – vy, nebo Bára? Tak to je jasné. Kalhoty nosím doma pořád já. Tak je to správně. Ale teď vážně, já sice mám s manželkou vystudovanou FTVS a první třídu jako trenérskou, ale vím, kde to má nějaké limity. Takže už přišla doba, kdy Bára obohacuje vás? Nechci říct, že jsem pořád já ten macho doma, ale když se o tom bavíme, ona někdy na mě dá jako na trenéra, ale už se o tom bavíme opravdu ve vyrovnané pozici. A naopak kolikrát už ona obohacuje mě. Takhle to je. Jak se prožívá moment, kdy dítě začne rodiče v určité oblasti přerůstat? My jsme v tomhle opravdu nad věcí. Fakt u nás víme, že volejbal je pěkná hra, že se to musí brát vážně, ale na druhou stranu doma velmi dobře víme všichni, že to není to nejdůležitější na světě a že jsou jiné věci, které jsou podstatnější. Takže jsme úchylové, ale víme, že volejbal není pupek světa a že všechno má nějaký svůj vývoj. Měla to kvůli tomu, že má oba rodiče v tomhle prostředí, někdy těžší? Myslím si, že někdy jo. Ale na druhou stranu ona opravdu je tak odskočená, že tím některým kritikům vzala vítr z plachet. Měla to někdy těžší i v dětství, i když v oddíle u nás si nemyslím, že by to byl zásadní problém. Pamatuji si ale jeden trénink, kdy jsem si musel vzít některé vůdkyně týmu stranou a říct si s nimi nějaké věci. Děti se tehdy rozdělovaly do týmů, byly tam kapitánky a ony daly Báře sežrat, že ji vzaly až úplně poslední ze skupiny. Dneska už se tohle při tréninku nedělá, protože pro ty, kteří zůstávají poslední, je to nepříjemné. Tehdy jsem to ale dělal, abych viděl, kdo s kým rád hraje, a ony jí to daly sežrat. Trenérova dcera, prostě. Kdy vám poprvé došlo, že by to s Bárou mohlo vést až k reprezentačním ambicím? Jestliže vám dítě ve čtvrté třídě hodí kilovým medicinbalem o tři metry dál než ostatní a skočí o metr dál žabákem, tak si člověk asi řekne: „Hele, tam něco je.“ Ale to je jenom „něco tam je“. Pak je ta cesta samozřejmě velmi, velmi dlouhá. My jsme vždycky říkali, když jsme třeba hráli v kraji a náhodou jsme něco vyhráli: „Tohle je rybníček, tohle je nic.“ Pak jsme hráli s Mělníkem třeba český pohár a vyhráli jsme ho v kategorii U16. Poráželi jsme Brno, Olymp, volejbalová centra, všechny jsme poráželi. Tak jsme Báře říkali: „Tohle už je jezero. Už jsi štika, ale jsi v jezeru.“ Když přišla pozvánka do reprezentace, říkali jsme: „Hele, teď už budeš plavat v přehradě.“ Pořád jsme jí ale říkali, že moře a oceány jsou někde jinde. Jestli chceš být žralok v oceánu, ještě musíš hodně trénovat a hodně pracovat. Co podle vás rozhodlo o tom, že tu dlouhou cestu zvládla? K tomu talentu přidala píli. Navíc měla vždycky hrozné štěstí na lidi. Ať už to byla paní učitelka ve školce, na základní škole, teď na střední, nebo trenéři. A těch trenérů, které během té své krátké cesty potkala, bylo hodně. I když někdy přišli třeba jenom na jeden trénink, nějakým způsobem ji obohatili. A teď už jde jenom o to, aby bylo štěstí na zdraví. Česká volejbalistka Bára Rejmanová září v osmnácti letech na ME v Brně. (27. srpna 2026) Kam ty ambice vidíte z pozice otce a kam z pozice volejbalového experta? Z pozice otce i pohledem Bářiny maminky bychom moc chtěli, aby studovala. Protože kromě toho, že to hezky plácá a pinká do balonu, je taky šikovná ve škole a přijde nám skoro až škoda, že jí něco tak jde. Člověk vidí, že by tomu světu kolikrát mohla dát víc i jako nějaká doktorka nebo právnička, ale na druhou stranu víme, že víc jak deset let dře. Dřív to byla hra, ale poslední tři čtyři roky už je to opravdu dřina. Víme, že trénuje osmkrát, desetkrát týdně. A trénuje proto, aby byla nejlepší a aby pak případně hrála na nejvyšší úrovni. Takže jí v tom nechceme dělat špatně. Takže jako rodiče byste byli nejradši, kdyby dokázala spojit vysokou školu s vrcholovým volejbalem? Přesně tak. Ale z pozice experta a trenéra vím, že je to čím dál těžší. Samozřejmě jsou tady cesty na univerzitě v Americe, ale to je svým způsobem dost nejistá cesta. Já jí vždycky říkám, že nejdůležitější je vědět, kdo ji trénuje, kdo jí nahrává, potom vědět, kde bude spát a co bude jíst. A ten zbytek už je prostě jinde. Ještě level nad tím je, aby ji to vždycky bavilo. Mluvil jsem nedávno s Magdou Jehlářovou, která na své zkušenosti z americké univerzity vzpomínala nadšeně. Nevidíte v tom pro Báru podobnou cestu? To právě nevíme. Člověk si nemůže být jistý. Ti trenéři jsou tam pro nás neznámá. Takže jako rodič bych byl rád, kdyby studovala. Jako trenér a expert si myslím, že už to jde čím dál hůř skloubit – studium s vrcholovým volejbalem. Když chce být člověk fakt dobrý ve volejbale, pak na studium kolikrát nezbývá čas. Přejděme trochu i k vám. Kdysi se o vás mluvilo jako o hlasu českého biatlonu. Proč to pominulo? Z jednoduchého důvodu, že nějak zrajeme, máme určité éry, období svého života, nejen osobního, ale i profesního. A já u toho biatlonu nechtěl s prominutím umřít. Přece jenom zrakem už nejsem tak ve střehu, už tam není taková šťáva, energie, potřebuju brýle a už třeba některé věci nestíhám nebo nebudu stíhat. Dobře jsem věděl už před šesti lety, že chci komentovat ještě Peking 2022. S Tomášem Lachmanem a ostatními jsem měl jasnou domluvu, že už nebudu komentátorská jednička. Jsem ten třetí v řadě, takže když je redakce hodně vytížená, Michal Dimitrov má zpravodajské služby, Tomáš Jílek hokej nebo jiné povinnosti, zaskočím na komentování. Ale to jsou vždycky opravdu jen výjimečné příležitosti. A u volejbalu už také přemýšlíte, kdy přijde čas ubrat? I v tom volejbale přijde čas. Jsem v něm kovaný, ještě nějaký čas vydržím, ale nastane ta chvíle. Takový sen je ještě udělat olympiádu v Los Angeles a pak se budu víc věnovat reportéřině a zpravodajství. V tom asi může být Bára jistou motivací. Když jsme se před třemi lety dozvěděli, že tady mistrovství Evropy bude, hned jsem si to začal počítat. Báře bude osmnáct. A jestli tam něco je, tak by to měla zvládnout stejně jako Míša Pláteníková (za svobodna Jelínková) , Gábina Orvošová nebo Helena Grozer (za svobodna Havelková) . A ono to klaplo. Jan Štokr (vlevo) s Jiřím Rejmanem při komentování zápasu volejbalových reprezentantů s Italy pro Českou televizi. Je pro vás dnes jednodušší komentovat volejbal než biatlon? Biatlon má obrovskou gradaci, volejbal má větší kontinuálnost. Jsou to úplně jiné disciplíny. A zvlášť když člověk volejbal hraje od devíti let a je v něm kovaný, tak je to samozřejmě snazší. Volejbal je cyklický sport, rozehry jsou pravidelné, kdežto biatlon je naprosto nevyzpytatelný. Komentátor musí sledovat tři, mnohdy čtyři monitory, kde má přímé vysílání, záběr na střelnici, mezičas nebo start, kde zrovna probíhají Češi. Do toho musí sledovat datové centrum a další monitor s přípravami a papíry. V jednom člověku je to prakticky nemožné a ve dvou se to dá zvládnout, když je dvojice sehraná. Stejně kolikrát něco ulítne nebo se něco propásne. V čem je právě ta nevyzpytatelnost biatlonu pro komentátora nejtěžší? Rázem je všechno jinak. Je to mnohem složitější, ale o to kolikrát krásnější. Než jsem se to naučil, dostával jsem tolikrát pár facek zleva zprava. V biatlonu naráz jede pět akcí, pět příběhů. A teď chudák režisér vůbec neví, co dřív. I komentátor musí něco upřednostnit, něco rozvíjet, něčemu se věnovat a mít cit pro to, aby divákovi nabídl opravdu to, co je v danou chvíli z jeho pohledu prim. Určitě máte za třicet let kariéry chvíle, na které vzpomínáte jako na výjimečné. Které to jsou? Těch je mraky. Ať už to byly biatlonové medaile ze Soči, kde to byla senzace, mistrovství světa v plážovém volejbalu, kde byli Perušič se Schweinerem taky senzační, nebo Lukáš Krpálek. Ježiši, to byl doják v Japonsku. A já jsem bývalý judista, dělal jsem judo asi do patnácti, takže k Lukášovi mám ještě takový osobní vztah. Těch věcí je v té kariéře opravdu mraky a říct jednu jedinou nejde. Ve středu ve čtvrtfinále, pokud by se tam holky dostaly a ovládly jej, to přesně může být nový zážitek. Jaká byla vaše první volejbalová reprezentační generace z pohledu komentátora? To byla parta žen, která v roce 1997 udělala medaili. To byl vlastně můj start kariéry. Předtím jsem komentoval asi dva nebo tři přenosy pod dozorem šéfredaktora Jiřího Baumruka a on říkal: „Hele, dobrý, můžeš na mistrovství Evropy.“ Pak hned vzápětí si pamatuju mistrovství Evropy v Ostravě v roce 2001, tentokrát kluků. Dají se ty generace mezi sebou vůbec porovnávat? Co třeba tehdejším hráčům chybělo oproti dnešní reprezentaci? Každá doba má své. Ale současné reprezentantky si pozici vybojovaly. Druhá věc je, že svaz teď opravdu funguje a vytvořil podmínky. O tom není žádná. Takže český volejbal podle vás čeká zářivá budoucnost? Zůstaňme na zemi. Víme, že poslední mistrovství světa se nepovedlo a víme také proč. Úplně si to nesedlo, Liga národů vzala až příliš sil a pořád není těch hráček tolik, aby kouč Jannis Athanasopulos mohl vytáhnout jeden tým na Ligu národů a druhý tým na další vrchol sezony. Nicméně si myslím, že dlouhodobě volejbal pořád jde nahoru a ukazují to juniorské kategorie. Nechoďme daleko: titul teď dvaadvacítek na mistrovství Evropy a loni čtvrté místo mužů na mistrovství světa. Ženy hrají Ligu národů a doufám, že budou ve čtvrtfinále tady na Evropě. Volejbal má opravdu hezky našlápnuto.