„Jízda se pak opakovala,“ vybavuje si Fuksa. „Nakonec jsem postoupil a ve finále byl třetí. Ale bohužel postupovali jen první dva a do Londýna jsem nejel.“ O čtrnáct let později na polský kanál dorazil jiný závodník. Třiatřicetiletý, velezkušený. Ověnčený olympijským triumfem z Paříže 2024 a světovými i evropskými tituly. Letos neporažený. Jako obhájce zlata na kilometru z loňského Milána. Formu potvrdil už ve středu, když bezpečně postoupil z rozjížděk obou individuálních disciplín. Ve čtvrtek ho na a kilometrové distanci čeká semifinále, v pátek finále. Boj o medaile na pětistovce je na programu v sobotu a v neděli by Fuksa ještě rád pádloval o čelní příčky v deblu s bratrem Petrem. „Poprvé v životě pojedu na mistrovství světa tři disciplíny,“ líčí. „Vyloženě konkrétní cíle si nedávám. Jako vždycky chci hlavně odvést maximum. Pokud se mi to podaří, věřím, že potvrdím, že jsem nejrychlejší na světě.“ Tato slova letos plní neustále. Z pěti mezinárodních startů má pět vítězství. Vládl Světovému poháru i mistrovství Evropy. Na kilometru navíc zajel světový rekord. „Mentálně jsem určitě v životní formě. A fyzicky? Dost možná taky,“ přemítá. Kanoista Martin Fuksa ve finále mistrovství světa v Miláně. Což samozřejmě budí i velký ohlas mezi jeho soupeři. Nebo tím u nich vyvolává až pocity strachu či odevzdání? „Doufám, že když jdu na start, tak ho mají,“ usmál se. „I já jsem ho měl, když jsem začínal a koukal na Sebastiana Brendela, Attilu Vajdu a další. Říkal jsem si: Tak tyhle kluky asi dneska neporazím… Snad se takhle mladí teď koukají na mě. Byť samozřejmě vím, že každý člověk se dá porazit, takže i já. Ale snad to ještě nějaký čas vydrží.“ Ač se ve spoustě ohledů od roku 2012 změnil, v mnoha zároveň zůstává stejný. „Byl jsem mladší, bylo mi devatenáct a byl jsem ze všeho vyjukaný,“ vrací se k dávnému boji s neklidnou hladinou. „Za ty roky jsem se naučil ve vlnách jezdit. Hodně jsem se posunul. Nemám strach z ničeho, jdu do všeho naplno a doufám, že to vždycky dopadne, jak potřebuju.“ Co mu zůstalo, je láska ke kanoistice a chuť nejen závodit, ale hlavně trénovat. Dost možná právě proto se už dlouhé roky drží na absolutním vrcholu. „Asi hodně dělá právě hlava. A určitě se taky sčítají hodiny na vodě za všechny předešlé roky,“ přemítá. „Fyzicky se cítím pořád velmi dobře. Nepoznám rozdíl, jestli mi bylo dvacet let, nebo je mi třicet tři. Naopak mi přijde, že jak jsem ještě víc trénovaný, baví mě pádlovat ještě možná víc. K tomu jsem se ale zároveň naučil i odpočívat, což je jen ku prospěchu.“ Rychlostní kanoista Martin Fuksa v Račicích na mistrovství Evropy. Upozorňuje, že pořádný kus perfekcionisty v něm zůstává pořád, na tréninku se stále dokáže naštvat, když mu to nejde nebo ho něco rozptyluje. Ale nastanou i situace, při nichž o pár procent poleví. „Zrovna nedávno mě naštvali jedni rybáři na Labi. Ale rozdíl byl, že dřív bych se s nimi vyloženě hádal. Teď jsem k nim přijel, slušně poprosil a oni to vzali v pohodě,“ zasmál se. „Asi se ukázala další moje stránka, že jak jsem starší, mám větší rozum.“ Hodně mu v tomto ohledu pomohlo narození dcery Emily. Už na hrách v Paříži jeho otec Petr líčil, jak se díky ní zklidnil a oproti minulým olympiádám, kde marně útočil na medaile, vypadá k nepoznání. Letos už jsou dcerce přes tři roky. „Jí tuhle změnu určitě připisuju hodně,“ povídá Fuksa. „Ale jde i o to, že mi je zkrátka třiatřicet. Získal jsem už nějaké životní zkušenosti, beru věci víc s nadhledem. Jde o takový celkový balíček, který mi pomáhá být víc uvolněný, tolik se nestresovat a pak to prodat na závodech.“ Poznaň by v ideálním případě neměla být výjimkou.