Berlínská zeď po roce 1961 nerozdělila jen třímilionovou metropoli na Sprévě, zpřetrhala také vazby mezi rodinami, jež se ze dne na den ocitly na opačných stranách železné opony. To byl i případ mladého zedníka Petera Fechtera, který zůstal ve východní části odříznutý od svých blízkých. O rok později se spolu se svým přítelem Helmutem Kulbeikem rozhodl uprchnout na Západ. V cestě jim ale stála Berlínská zeď: provizorní zátarasy z ostnatého drátu tehdy už nahradila dva metry vysoká stěna z šedých tvárnic, kolem níž se rozprostíralo pásmo smrti. K útěku se odhodlali 17. srpna 1962. Od půl jedné odpoledne se skrývali poblíž přísně střežené hranice a čekali na správný okamžik. Krátce po druhé hodině vyběhli směrem ke zdi. Východoněmečtí pohraničníci je ale uviděli a zahájili palbu, na prchající mladíky vystřelili téměř třicetkrát. Sprint ke zdi zabral asi třicet sekund. „Vy svině, zločinci!“ křičela na střílející pohraničníky Renate Haaseová, která jejich osudovému běhu přihlížela. Helmut Kulbeik zeď překonal, Fechter štěstí neměl. Kulky ho zasáhly těsně před cílem. Zhroutil se v hraničním pásmu, jen několik desítek centimetrů od cíle. Těžce raněný zůstal ležet bez pomoci asi padesát minut. Krvácel, naříkal a opakovaně volal: „Pomozte mi přece! Pomozte mi!“ Východoněmečtí pohraničníci nezasáhli. Bezpečnostní složky na druhé straně se bály vstoupit na území NDR a vyvolat konflikt. Nakonec mladíkovi alespoň hodily lékárničku, Fechter ji však už nedokázal použít. Po padesáti minutách už nikdo nepochyboval, že je po smrti. Nakonec pro jeho tělo došel východoněmecký policista Heinrich Mularczyk a odtáhl ho pryč. Podle oficiální východoněmecké verze Fechter zemřel až po převozu do nemocnice. „Musel přece vědět, že bude na hranicích zastřelen,“ líčil později Mularczyk. Poslední chvíle mladého stavaře zaznamenal fotograf deníku Bild Wolfgang Bera a kameraman Herbert Ernst, kteří se ze západní strany nahnuli přes zeď a pořídili několik záběrů nehybného těla. Jejich fotky rozpoutaly pozoruhodnou bitvu mezi médii na obou stranách rozděleného Německa. Policejní vrazi Západní Berlín se druhý den probudil do zcela odlišné atmosféry. Smrt mladého dělníka byla zprávou číslo jedna a Berovy fotografie zaplnily titulní strany. „Nelidskost u zdi. Policie NDR celou hodinu odmítá pomoci těžce zraněnému uprchlíkovi,“ zněl titulek deníku Der Tagesspiel. Berliener Zeitung hlásal: „Vražda u zdi.“ O vraždě informoval i Die Welt nebo Berliner Morgenpost, který do titulku promítl zoufalé výkřiky zastřeleného muže: „Pomozte mi! Prosím, pomozte mi!“ Dodal: „Policejní vrazi NDR nechali postřeleného uprchlíka vykrvácet u zdi koncentračního tábora.“ Fechterovu smrt na svých titulních stranách ukázala řada západních deníků. Nekompromisně například ostrahu hranic východního Německa popsal norský deník Morgenposten: „V komunistických systémech se považuje za správné postřílet občany, kteří chtějí z tohoto systému uprchnout.“ Zatímco pro Západ se Fechterova smrt stala symbolem hrůzy, bezmoci a krutosti komunistického režimu, pro východoněmecký režim zastřelený mladík představoval zločince a zrádce, jehož bylo potřeba eliminovat. Jeden z pohraničníků NDR odnáší tělo umírajícího Petera Fechtera. Východoněmecké deníky jeho smrti zpočátku věnovaly jen velmi malou pozornost. Například list Neues Deutschland, ústřední tiskový orgán Jednotné socialistické strany Německa (SED), se o ní zmínil pouze na poslední straně v sedmnáctiřádkovém prohlášení ministerstva vnitra. Téměř všechny podrobnosti v jeho prohlášení byly lživé. Ministerstvo vnitra tvrdilo, že státní hranici se pokusili prorazit dva prchající zločinci a západoberlínská policie je při tom aktivně podporovala. Uprchlíci prý nereagovali na opakované výzvy, a tak „bylo nutné použít střelné zbraně“, stálo v prohlášení. Otřesy u zdi Rozhořčení veřejnosti v Západním Berlíně rostlo. Následující den vypukly rozsáhlé protesty, přibližně pět set lidí u zdi společně skandovalo: „Vrazi, vrazi!“ Odpoledne už létaly kameny a zápalné lahve na symboly východního Německa a rozbily okna autobusu Rudé armády, který vezl vojáky na střídání stráží u sovětského památníku v parku Tiergarten. Hněv se obrátil i proti západoněmeckým bezpečnostním složkám a Američanům. Veřejnost je vinila, že Fechterovi neposkytli pomoc. „Kde jsou Američané?“ skandoval bouřící dav a házel kameny na americká hlídková vozidla. Západoberlínská policie musela u hraničního přechodu Checkpoint Charlie nasadit obušky a vodní děla, aby dav udržela od hranice a zabránila prolomení zdi. Starosta Willy Brandt musel obyvatele chlácholit, aby neprovokovali Sovětský svaz, a deník Die Welt poznamenal, že šlo o největší protesty proti existenci zdi. „Provokatér přistižen při činu“ Východoněmecký tisk kauzu Fechter využil k propagandě. Odpovědnost za vyhrocenou situaci přisuzoval západním médiím, vydavateli Bildu Axelu Springerovi a Willymu Brandtovi. Fechtera označoval za provokatéra, zatímco své pohraničníky vykresloval jako hrdinné strážce státní hranice. „Když naši bdělí pohraničníci zabrání takovým hanebným činům na naší státní hranici, ze západního tisku slyšíme jen absurdní protestní výkřiky. V pátek naše jednotky pohraniční stráže přistihly provokatéra při činu, a když nereagoval na výzvy našich příslušníků, zastřelily ho,“ napsal Neues Deutschland. Protesty v Západním Berlíně ideologům NDR poskytly záminku, aby socialistický režim vykreslili jako oběť provokací podněcovaných starostou Západního Berlína. Neues Deutschland pokračoval: „V Západním Berlíně vládne chaos. Politické podsvětí ovládlo ulice. Frontové město izolované naší protifašistickou ochrannou zdí se začíná dusit vlastním jedem.“ Pozadu ale nezůstala ani západní propaganda. Čtyři dny po tragédii na čtyřech místech u zdi zaparkovaly dodávky s reproduktory, přes které na východ provizorní rozhlasová stanice „Studio am Stacheldracht“ (Studio u ostnatého drátu) vysílala pravdu o smrti Petera Fechtera. Dodávky značky Volkswagen jezdily podél zdi a snažily se odradit východoněmecké pohraničníky od další střelby na uprchlíky. „Vražda zůstává vraždou, i když jen plníte rozkazy!“ znělo z reproduktorů. Strážce zdi varovaly, že jednoho dne se budou ze svých činů zpovídat: „Zpráva o vašich zločinech obletí celý svět.“ Pouliční protesty postupně utichaly, propagandistická bitva kolem Berlínské zdi však pokračovala. NDR totiž odpověděla vlastní reproduktorovou jednotkou s názvem Studio 13. srpna, která obyvatele Západního Berlína varovala před údajnými plány jejich vlády rozpoutat další válku. Propagandista SED Karl-Eduard von Schnitzler v něm dokonce prohlásil, že „zloději, vrazi policistů a agenti se v NDR pochopitelně necítí dobře“, a proto dávají přednost životu na Západě. „Drahá Eriko...“ Krátce po Fechterově pohřbu se rétorika východoněmeckého režimu nápadně změnila: list Neues Deutschland ho přestal označovat za zločince, ale psal o něm jako o „mladém chlapci“. Nesouviselo to s názorovým posunem jeho redaktorů, ale s novou verzí příběhu: NDR nyní ze smrti Fechtera vinila západoberlínskou policii, novináře a protestující davy. Trvalo pětatřicet let, než se kauza Fechter dostala před soud. Sedm let po sjednocení Německa byli z jeho zabití obviněni dva východoněmečtí pohraničníci Erich Schreiber a Rolf Friedrich. Oba se ke střelbě přiznali, vyjádřili lítost a vyvázli s podmínečným trestem – i proto, že soud po letech nedokázal určit, kdo vystřelil smrtící kulku. Schreibera usvědčil i dopis, ve kterém se své přítelkyni přiznal z podílu na Fechterově smrti. „Má drahá Eriko, psala jsi mi, že chceš vědět, proč jsem byl povýšen,“ píše na počátku dopisu, který zachytila východoněmecká cenzura. „Souviselo to s vážnou záležitostí, s něčím, co se rozhodně nestává každý den. Zastřelil jsem narušitele hranic, který chtěl překročit hranici z Východu na Západ. Jestli ti to vadí a nechceš už mít nic společného s ,vrahem’, prosím, s nikým o tom nemluv.“