Schválně, kolik vlny se ostříhá z jedné v Česku chované ovce? Filip Kubák ze Strmilova na Jindřichohradecku to ví přesně. Musí, je to jeho byznys, který zdědil po svých šikovných předcích. Ti byli všichni tkalci, kam až rodinná paměť sahá. „Úplně si vystačíme s českou produkcí ovčí vlny, to dříve nebylo možné, vozila se sem i australská. Teď vlnu vykupujeme od farmářů z regionu, kteří mají několikasethlavá stáda. Známe tedy konkrétní ovce, na nichž vlna vyrostla, což je pro planetu určitě lepší. Z jedné ovce dostaneme za sezonu asi tři kila vlny,“ odpovídá sedmatřicetiletý podnikatel na původní otázku a ukazuje na kupku ovčí kštice na podlaze přádelny. Začínáme tu prohlídku jeho manufaktury, ve které se už dlouhé dekády tkají přírodní látky. Vypadá to tu trochu jako v muzeu. Většina strojů však není původní, protože v restituci počátkem 90. let se vrátil pouze jeden, ostatní vybavení se muselo koupit znovu. Ale zpět k ovcím a jejich čupřině... Tkalcovna Kubák Strmilov Rok založení: 1870 Co ji proslavilo: tradiční tkané výrobky z vlny a bavlny Co se tu vyrábí: šály, plédy, deky, ložní prádlo, ubrusy, osušky, ručníky, závěsy, přehozy, koberce... Počet zaměstnanců: 5 Jak učesat ovečku Ovce se nejprve musí vyprat od nečistot, ovčího potu a tuku – používá se k tomu stroj zvaný leviatan. Další zařízení přezdívané vlk ji natrhá na malé části. Pak se musí vlna pořádně vyčesat, o což se postará mykačka – mašina s hustými kovovými kartáči. „Po mykání se vlákno zpevňuje kroucením, čemuž se říká dopřádání. Následně se sdruží více jednoduchých přízí v jednu silnější – to je skaní,“ ukazuje odborník, který vystudoval textilní výtvarnictví. „Vlna se dělá v síle 50, 120 a 200 tex. S bavlnou je to podobné. Třeba na povlečení se používá bavlna 20 tex,“ seznamuje nás s jednotkou pro jemnost příze ve své tkalcovně Filip Kubák, když se přesouváme do patra, kde už se nitě spojují téměř v umělecká díla. Stovka osnov na stoletém snovadle Stojí tu onen jediný dochovaný stroj, totiž snovadlo. Podobnost slova s jedovatým pavoukem, snovačkou, není náhodná. Stejně jako si tenhle osminožec spřádá své sítě, tohle zařízení umí zhotovit takzvanou osnovu. „Máme tu saské pásové snovadlo, které je přes 100 let staré. Než se člověk naučí dobrou osnovu, musí jich udělat nejméně stovku,“ podotýká tkadlec a my sledujeme, jak jedna ze zaměstnankyň ručně navazuje osnovní nitě do brda tkacího stroje. „Víte, jak se říká, že je něco na jedno brdo? Tak brdo je tohle – soustava listů a paprsků. Jeden stav lze díky ní různě nastavit. Pracovnice tu má teď na stroji 1 500 nití,“ popisuje odborník u jedné ze šesti místních tkalcovských mašin, z nichž většina pochází z roku 1936. „Při tkaní se pak do rovnoběžně uložených nití příčně provléká útek. Z cívečnice, což je rám s jednotlivými cívkami, se odvíjí příze,“ dostáváme se konečně k té činnosti, po níž se jmenuje celá manufaktura a vlastně i celý obor. Míjíme přehlížecí stůl, kde se v hotové tkanině pečlivě hledají nerovnosti, uzlíky a přírodní nečistoty. Případné nevyhovující vlákno se vytáhne a jehlou se našije jiné. V úpravně se pak textilie vypere, vysráží se na požadovaný rozměr, vyčesá se vlas. Pak se metráž – třeba v místě třásní – rozstříhá na jednotlivé deky, plédy... Potom už chybí jen visačka se značkou a výrobek může směle vyrazit k zákazníkovi. „Stroje nikdy nejedou všechny najednou, ale na etapy, většinou po třech,“ vysvětluje Kubák, když sledujeme, jak člunek prochází nově udělanou osnovou. Zaměstnankyně protkává vlněný pléd různými barvami, takže každý je originál. Vedle leží utkaný kus experimentu: směsi konopí a vlny. „Je to pevné jako koberec a dá se to použít na paraván či zástěnu,“ vysvětluje tkadlec, proč se rozhodli otevřít dveře dalšímu přírodnímu materiálu – vedle tuzemské vlny, egyptské a indické bavlny a francouzského či polského lnu. „Výroba je kompletně ekologická včetně barev, takže až doslouží, můžete jakoukoli naši věc hodit na kompost. Což je fajn, protože textilního odpadu je na světě opravdu hodně,“ dodává s tím, že odstřižky a zbytky látek se nechávají rozsekat na vlákno a namíchají se s novou vlnou, čímž vznikne recyklovaná příze. Dorniery z Bazoše Je to sice zvláštní, ale ve tkalcovně se vyrábějí i netkané textilie. „Tkané věci vznikají pomocí člunku anebo jehly. Pletené mají očka. A netkané textilie jsou z rouna, které se rovnou myká a jehlami se zpevní na filc. Ten se používá k technickým účelům,“ dělá pořádek v názvosloví Kubák, když přicházíme k unikátu. Letitý žakárový stroj, na němž lze vzorovat cokoliv pomocí karet s dírkami, tu stojí v místnosti jako král s obrovskou korunou z nití. Využívá se minimálně, protože vytvořit na něm vzor trvá třeba i tři měsíce, jeho moderní verze to mají za chviličku hotové. „Další podobné stroje jsme dali do Muzea přeživších v Brněnci. A naopak, tohle jsou tři modernější mašiny značky Dornier, které jsem koupil od pána z Bazoše, který se zbavoval tkalcovny v garáži,“ směje se řemeslník. Těžké časy covidové Ve strmilovské tkalcovně trávil Filip Kubák spoustu času už jako kluk, když tu pomáhal svému dědovi. Podíl v podniku dostal v roce 2011 od své tety, otcovu část přebírá postupně. „Od té doby jsem holka pro všechno. Byla tu tenkrát řemeslná dílna, jezdilo se po trzích a pracoval tu 1,5 zaměstnance. Řešilo se, jak dál, a rozhodli jsme se pro směr designového bytového textilu. Zvládáme malé zakázky od 50 metrů, designéři jsou jimi nadšení, ale administrativně je to velká zátěž,“ říká šéf firmy, která v roce 2020 získala cenu Czech Grand Design. Podle Kubáka by tkalcovně hodně pomohla jedna velká pravidelná zakázka, která by ji udržela nad vodou. „Český textilní průmysl, který byl vždycky na špičkové úrovni, dostal na zadek v 90. letech, kdy sem neřízeně vtrhla asijská konkurence. A druhá rána přišla s covidem, firmy od té doby padají jedna za druhou. Tlak konkurence z Východu je obrovský, administrativa pro podnikatele složitá, energetické náklady veliké a lidé drazí,“ vypočítává podnikatel, proč se tradičnímu řemeslu nedaří tak, jak by mohlo. Když přišla pandemie, velkoobchod se zastavil a přesměroval malé výrobce přímo na koncové zákazníky. „Chvilku jsme vyráběli roušky, potom jsem postavil e-shop a začal jsem dělat e-commerce, což docela fungovalo, protože lidé byli doma na internetu. Využíval jsem i sociální sítě, a to nás zachránilo,“ popisuje tehdejší situaci tkadlec. Dnes se výrobky s logem strmilovské manufaktury objevují kromě e-shopu také v concept storech, designových obchodech i na zahraničních akcích, jako je třeba Ateliér Bohemia v Londýně. Před létem frčí například piknikové deky, před zimou pak zase vlněné deky a plédy. Firma zatím obhospodařuje jen český a slovenský trh, na ten německý, rakouský a polský je pro ni těžké se dostat. Kdo by nechtěl vyhrát v loterii? Trendy v oboru tu sice sledují, ale bezhlavě jim nepodléhají – místní výrobky mají vydržet dekády, tak proč se řídit něčím, co má životnost novoročního předsevzetí? „Chceme, aby se věci dědily z jedné generace na druhou. Vždyť lidé mi sem nosí padesát let staré deky a plédy z dob komunismu a jsou pořád pěkné,“ souhlasí Filip Kubák. Ve fabrice pracují tři zaměstnanci plus Kubákovic rodina. „Nové lidi musím složitě zaškolovat, trvá asi rok, než se vše naučí. Místní pracovníky bych sehnal, ale samozřejmě ne z oboru,“ podotýká podnikatel, který se těší, jak příští rok v září poprvé od covidu znovu obnoví Tkalcovské slavnosti na Strmilovské pouti. „V příštím roce plánuji pozvat zkušené řemeslníky, zorganizovat módní přehlídky, večer by mohl být koncert a upekli bychom si ovci,“ vyjmenovává. A jak vidí budoucnost? „Jeden den zavírám a druhý den kupuju vilu u moře. Mám plány, ale jsem neustále v každodenním zápřahu. Buď to zvládnu, nebo to se mnou zanikne,“ krčí rameny Filip Kubák, který náročné řemeslo ukazuje i svým dětem. „Já nevím, jestli jim to mám udělat. Když se podíváte na statistiky, firem do třetí generace přežije asi procento. A do šesté generace? To už je šance jako vyhrát v loterii,“ uzavírá mladý muž a odchází se o jednu takovou výhru starat... Ve Strmilově a okolí je textil doma. Už několik set let Ano, v nevelké obci na Jindřichohradecku se psaly dějiny tkalcovství v Čechách. Nebo na Moravě, záleží, z které strany se na to díváte, protože kolem Strmilova vedla historická hranice. Tkalcovství se v kraji brambor a lnu rozvíjelo stejně rychle, jako se šíří drby na návsi po nedělní bohoslužbě. A tak v roce 1757 už tvořili tkalci téměř třetinu obyvatelstva Strmilova. Rodiny řemeslníků se rozrůstaly a stavěly si nové domky na okraji vsi – to kvůli nebezpečí požáru. Jenže roku 1859 byly cechy zrušeny, a tak si řemeslníci začali zakládat vlastní podniky. „Cejchy“ i orientální šátky Uplynulo jedenáct let a tkalcovskou dílnu si zřídil i František Kubák. Zároveň převzal faktorství vídeňské firmy Kunz Söhne. Díky faktorství mohli venkovští tkalci kromě vlastní výroby pracovat pro velké podniky ve městech, které nestíhaly pokrýt stále se zvyšující poptávku a faktorie pro ně znamenaly levnou a kvalitní pracovní sílu. V tkalcovně se v té době vyráběly bavlněné orientální šátky, které se vyvážely až do balkánských zemí nebo do Turecka. Dále nábytkové látky, ručníky, ložní prádlo a také vlněné šátky. V roce 1897 převzal manufakturu František Kubák mladší, díky němuž se firma rychle rozvíjela, přestože ji nevedl dlouho. Byly založeny další dvě faktorie a zároveň se začaly vyrábět dekorační látky. Po třech letech ale František Kubák mladší vrátil vedení otci a odešel sbírat zkušenosti do jiných podniků. Studoval i pracoval ve Vídni a na mnoha dalších místech. Nakonec se stal profesorem na tkalcovské škole v Ústí nad Orlicí. Napsal kolem dvou set odborných článků a také publikaci Praktická příručka o mechanických stavech. Socialistický paradox Psal se rok 1910, když strmilovská tkalcovna přešla do rukou dalšího člena rodinného klanu, Ferdinanda Kubáka. Ne však na dlouho. O čtyři roky později tkalcovské stavy v údolí dočasně umlkly a majitel manufaktury odešel bojovat „za císaře pána a jeho rodinu“. Když v roce 1918 přestaly konečně po Evropě burácet zbraně, začalo se zase tkát na plné obrátky. Místní dílnu opouštěly vozy naložené luxusními látkami pro pražské módní domy a průkopníka designových výrobků, spolek Artěl. Vyráběly se hojně také damašky a ložní textil. Jenže znárodnění roku 1948, jak známo, vyrvalo soukromé podnikání z kořenů, které rostly a sílily po generace. Strmilovské dílny fungovaly ještě dva roky, následujících pět let však na tkalcovské stavy padal prach. A od roku 1955 připadly Ústředí lidové umělecké výroby. Naštěstí se v této době stal vedoucím Ferdinand Kubák mladší, který zdárně provedl manufakturu dobou podnikatelského temna. Tkaly se látky s tradičními, ale časem i moderními vzory, dekorační a nábytkové textilie. Výrobky ze strmilovské tkalcovny se exportovaly také do ciziny, slavily úspěchy na zahraničních výstavách. Přistavěla se nová budova, kde pracovalo 10 až 14 zaměstnanců. V roce 1992 se dílna v restituci vrátila původnímu majiteli, Ferdinandu Kubákovi. V polovině 90. let ji přebrali jeho syn Zdeněk se svou sestrou Janou. Výroba se soustředila hlavně na ryze přírodní látky. Současný majitel Filip Kubák vede strmilovskou tkalcovnu od roku 2011, kdy začal spolupracovat se svým otcem. Snaží se pokračovat v rodinné tradici, ale stejně jako jeho předkové to nemá snadné.