Na první pohled může strom vypadat úplně zdravě. Má zelené listy, koruna drží a nic nenasvědčuje tomu, že by s ním mělo být něco v nepořádku. Ve skutečnosti ale může být situace výrazně horší. A než se problém projeví viditelně pro lidské oko, může být na záchranu stromu pozdě. Právě na to se zaměřuje právě UpGreen. Firma využívá satelitní data k tomu, aby dokázala sledovat kondici stromů ve městech. Nehodnotí přitom jednoduše jejich barvu. Zajímá ji především aktivita chlorofylu a fotosyntéza, tedy proces, který vypovídá o tom, jak strom skutečně funguje. „Nedíváme se na to, jak moc je strom zelený. Přes jiná pásma sledujeme, jak aktivní chlorofyl v listu je,“ vysvětluje vedoucí týmu adaptace na klimatickou změnu Miloslav Kaláb. Zatím má zkušenosti z české Kuřimi, nyní řeší Ústí nad Labem nebo Tábor, v zahraničí ale firma analyzovala města jako je Kodaň nebo Lisabon. UpGreen se letos uchází i o ocenění E.ON Energy Globe za udržitelné inovace. Základem je takzvaný index produktivity. Satelity pořizují snímky v pravidelných intervalech, přibližně každých sedm až deset dní s minimálním rozlišením pixelu tři na tři metry. Proto firma zkoumá stromy s korunou nad 30 metrů čtverečných. UpGreen z nich dokáže sestavit obraz vývoje stromu za několik sezon. Podle firmy je možné pracovat zhruba s pěti až šesti lety historie. A právě časová řada je důležitější než jeden jediný snímek. Strom totiž podle Kalába nereaguje na problémy okamžitě. Když například přijde o část kořenového systému, může ještě týdny nebo měsíce vypadat, že se nic neděje. Jeho fyziologické procesy se ale začnou měnit dříve. Satelit tak může zachytit pokles aktivity v době, kdy člověk na místě ještě žádný problém nevidí. „Když to sledujete pět sezon zpátky každý týden, vidíte, jestli je trend klesající, nebo stabilní,“ popisuje zástupce UpGreenu. Firma se proto nesnaží pouze říct, které stromy jsou právě teď v dobrém či špatném stavu. Z kombinace jednotlivých údajů dokáže podle něj vyhodnocovat také takzvanou survival capacity, tedy schopnost stromu zvládnout podmínky, kterým je vystaven. Do hodnocení vstupuje nejen fotosyntetická aktivita, ale také stresové faktory působící na strom. Výsledkem má být praktický nástroj pro města. Ta mohou získat přehled o tom, kde se začíná objevovat problém, a následně poslat arboristu pouze ke konkrétním stromům. To je důležité i kvůli penězům. Město nemusí podle UpGreenu plošně kontrolovat a ošetřovat všechny stromy. Nejprve může vytipovat ty, kterým je potřeba věnovat pozornost. Vyhodnocení jednoho stromu má podle firmy stát zhruba deset korun, což je levnější než na místo posílat kvůli vyhodnocení arboristu. Nestačí strom zasadit Práce firmy přitom ukazuje na širší problém městské zeleně. V posledních letech se často mluví o tom, kolik nových stromů města vysadila. Samotný počet stromů ale podle odborníků nemusí příliš vypovídat o jejich skutečném přínosu. „Nesázíme stromy, ale sázíme ekosystémové služby,“ říká Miloslav Kaláb. Vzrostlý strom totiž poskytuje něco úplně jiného než čerstvě vysazený stromek. Velká koruna stíní, ochlazuje okolí, zadržuje vodu a přispívá k příjemnějšímu mikroklimatu. Mladý strom tohle ještě dlouho nedokáže. Problémem je, že cesta od výsadby ke skutečně fungujícímu stromu může být dlouhá. A města přitom někdy podle UpGreenu přistupují k výsadbě tak, jako by samotné zasazení stromu znamenalo splnění cíle. Podobný problém ukazuje i známé pravidlo 3–30–300. Podle něj by měl člověk z každého okna vidět alespoň tři vzrostlé stromy, mít alespoň 30procentní pokrytí korunami stromů a bydlet nejvýše 300 metrů od kvalitní zelené plochy. Smyslem pravidla ale není pouze počet kmenů. Jde o skutečné ekosystémové služby, které poskytují především vzrostlé stromy. „Nestačí, že ho zasadíte. Pokud ho nedovedete do věku, kdy začne plnit ekosystémové služby, tak jste vlastně nezasadili nic,“ říká zástupce firmy. Města řeší vodu, ale často odděleně Dalším velkým problémem je voda. S měnícím se klimatem je pro městské stromy stále důležitější, kolik vody mají k dispozici a jak srážky ve městě nakládá samotné prostředí. V ideálním případě by měla voda po dešti zůstat co nejvíce v místě, kde spadla. Ve městech ale často rychle odtéká do kanalizace. Stromy přitom mohou být součástí řešení. Jako příklad UpGreen uvádí Barcelonu, kde jsou některé chodníky a jejich spádování řešené tak, aby se dešťová voda dostávala ke stromům. V českých městech se naopak často setkáme se situací, kdy je strom zasazený v chodníku na vyvýšeném místě a voda místo vsakování odtéká pryč. Výsledkem je paradoxní situace: ve městě během přívalového deště přebytečná voda zatěžuje kanalizaci, zatímco strom o několik metrů dál může trpět suchem. Podle zkušeností UpGreenu přitom nemusí jít vždy o obrovské stavební investice. Někdy může pomoci i relativně jednoduchá úprava terénu – například snížení části trávníku pod úroveň chodníku a změna spádu tak, aby se voda dostala k vegetaci. Strom, který přežije dnes, nemusí přežít zítra Další otázkou je samotný výběr druhů. Klimatická změna totiž mění podmínky, ve kterých stromy rostou. To, co bylo vhodné před několika desítkami let, nemusí být ideální dnešek. A to, co je vhodné nyní, nemusí být odolné s ohledem na výhled dalších desítek let. Ve městech se navíc kombinuje několik extrémních vlivů najednou – vysoké teploty, nedostatek vody, zhutněná půda nebo takzvané tepelné ostrovy. UpGreen upozorňuje například na břízy. Podle zkušeností firmy není problém nutně v jejich věku. Pokud jsou vysazené v nevhodných podmínkách a jejich zdravotní stav se zhoršuje, dřevo slábne a strom se stává náchylnější k poškození. Vítr pak nemusí být prvotní příčinou. Může být pouze posledním článkem řetězce. „Ten vítr je jen důsledek špatného zdravotního stavu. Začíná to vhodností druhu, stanovištními podmínkami, vodou,“ vysvětluje zástupce UpGreenu. S výběrem druhů přitom podle něj přichází i nepříjemná otázka: jak vlastně definovat vhodný „původní“ druh v době, kdy se klima mění? Druh, který je dnes pro určitou lokalitu přirozený a vhodný, nemusí být stejně vhodný za třicet nebo osmdesát let. Právě tady podle UpGreenu naráží města na další problém. O modrozelené infrastruktuře se mluví stále více, v praxi ale bývá zelená a modrá část často plánována odděleně. Postaví se například systém pro hospodaření s dešťovou vodou a vedle něj se vysadí stromy. Nebo vznikne park a někde jinde samostatně retenční prvek. Přitom by podle firmy dávalo větší smysl řešit obojí dohromady. Strom může být sám o sobě součástí systému pro zadržování vody. „Místo abychom řekli, že strom nám zadrží obrovské množství vody, vytvoříme dva umělé světy, které potom spojíme,“ upozorňuje zástupce společnosti. Technologie přitom podle něj není největší problém. Data dokážou městům poměrně rychle ukázat, kde se něco děje. Obtížnější bývá změnit zavedený způsob péče, jak ukazují každoroční debaty o sečení trávníků.