Když se 18. července 1976 teprve podruhé v historii proháněli závodníci po Champs-Élysées, na slavném bulváru propukalo šílenství. Na svém ikonickém fialovém kole, unavený po šestnácti letech v profesionálním pelotonu, se totiž s fanoušky loučil jejich milovaný „Poupou“. Ještě během závěrečného dne ze sebe vyždímal poslední zbytky sil, když o pouhých devět sekund uhájil třetí místo před dotírajícím krajanem Delislem. Aby teď, v druhé části závěrečné etapy ještě jednou vystoupal na pódium vedle Joopa Zoetemelka a vítězného Luciena Van Impeho. „Cítil jsem, že jsem na hranici svých možností, ale diváci mi dali křídla,“ přizná poté dojatě rozhlasovému reportérovi Jeanu-Paulu Brouchonovi. Před sebou bude mít sice ještě jednu sezonu, ale všem je jasné, že se vlastně loučí teď a tady. Jeho odkaz překročil hranice sportu. Když dnes ve Francii o někom řeknete, že je „poulidor“, všichni vědí, že jde o věčně druhého smolaře s dobrým srdcem. Témata: Eddy Merckx , Premium: Tour de France 2026 , Raymond Poulidor , Silniční cyklistika , Sport , Tour de France , Tour de France 2026 , Jacques Anquetil