„Dostával jsem po něm hodně zpráv, bylo to skvělé,“ zavzpomíná český talent. Ale zároveň jedním dechem dodává: „Nicméně vím, že toho mám pořád hodně co zlepšovat. Věřím, že ještě v této sezoně dokážu o dost víc.“ Rozumějte: Chci se blýsknout na mistrovství Evropy! Právě kontinentální vrchol, který vypukne 10. srpna v Birminghamu, ho nyní žene. Výkonem z podhůří Alp na něj splnil ostrý limit, a tak může v klidu ladit formu. „Bodový plán už pro něj mám, ale říkat ho nebudu, kdyby se třeba nevyplnil,“ usměje se. „Ale určitě bych si chtěl dát další osobák a překonat svůj juniorský rekord (8 425 bodů) . A třetí cíl je dostat se do top osmičky.“ Po Götzisu sice ještě doléčoval natažené vazy v koleni, nyní už ale líčí, že je ve stoprocentní pohodě. Nedávno si zaběhl osobní rekord na stovce a ve výšce skákal tréninková maxima. Teď chce ještě dopilovat 110 metrů překážek a skok do dálky, které si střihne i v rámci víkendového mistrovství republiky v Plzni. Mistrovství republiky V Plzni boj o tituly i ME Už v sobotu na zrekonstruovaném plzeňském stadionu ve Skvrňanech začíná domácí atletický šampionát. První závodní blok startuje v 10.15 hodin, druhý v 15.30 a nedělní v pravé poledne. V akci se představí největší české hvězdy. Chybět nebude čtvrtkařka Lurdes Gloria Manuel , výškař Jan Štefela a měl by se představit i oštěpař Jakub Vadlejch . Pro atlety nepůjde jen o souboje o tituly, ale zároveň mají poslední šanci zajistit si účasti na mistrovství Evropy v Birminghamu. „V Götzisu se mi dálka nepovedla podle představ. Vím, že umím skočit dál, i osobák mám delší,“ vysvětluje, proč volil tyto dvě disciplíny. „S překážkami to bylo podobné. Byl jsem na nich takový bojácný, nebyl jsem to úplně já. Před rozběhem jsem na nich navíc spadl a odrazil si patu. Asi jsem se proto bál a nešel jsem do nich stoprocentně. Republika by mi v tomto ohledu mohla pomoct.“ Vinou několika zranění od juniorského titulu z Peru v roce 2024 absolvoval jen dva kompletní desetiboje. I proto povídá, jak se už nemůže dočkat. Atletickou všestrannost miluje, rád tráví na ploše hodiny a hodiny. „Těším se na každý víceboj. Mám je v srdci,“ rozpovídá se. „Miluju tu bolest. V tu chvíli totiž cítím, že skutečně žiju. Vím, že jsem na správném místě. Ano, občas je těžké ji překonat. Ale pocitu, když desetiboj dokončíte, se nic moc nevyrovná.“ Podobně hovoří i další jeho kolegové. Třeba současný francouzský světový rekordman Kevin Mayer prohlásil, že nejtěžším protivníkem jsou dost často signály těla, že toho má už dost. „Nejvíc určitě bolí závěrečná patnáctistovka,“ má jasno český mladík. „Nasčítají se všechny disciplíny, všechno neustálé rozcvičování se a pohybování se dva dny v kuse. V Götzisu se k tomu navíc přidala ještě bolest kolena a paty.“ Juniorský mistr světa v desetiboji Tomas Järvinen se svým trenérem Josefem Karasem. Na to, jak fyzické nepohodlí zapudit, prý nic extra nemá. Před patnáctistovkou se rozdýchá, rozcvičí, zběžně koukne na soupeře, ať ví, koho se má držet a koho nepustit před sebe. „Ale stejně nikdy moc netaktizuju. Mám to tak u všech disciplín. Ani na průběžné výsledky moc nekoukám. Nikdy nejedu na půl plynu a snažím se pořád závodit na maximum,“ dodává Järvinen. Jeho mantrou je také se moc neohlížet a neustále hledět dopředu. Když se disciplína podaří? Fajn povzbuzení, ale pokračuje se dál. Když nevyjde? Rychle od ní pryč. „To mám od táty. Vždycky říkal, že když se nějaká disciplína nepovede, tak ji mám hned hodit za hlavu a nechat ji být. Jako by se nestala,“ říká syn někdejších vícebojařů Kateřiny Nekolné a Fina Miky Järvinena. Při delších prostojích na ploše mezi disciplínami si tak jen lehne, nohy hodí nahoru, zavře oči a v hlavě si přehrává třeba další skok. Do toho uzobne něco k jídlu, aby doplnil energii, případně se povzbudí kofeinem. Byť s ním to na poměry vícebojařů prý zase nepřehání. „Strava je při desetiboji hodně důležitá,“ vypráví. „Naštěstí nemám problém skákat výšku s těžkým žaludkem. Takže se během obědové pauzy můžu najíst dosyta.“ Menu, které mu pomohlo v Götzisu k rekordu, přesto možná leckoho překvapí. „Dal jsem si burger a párek,“ zasměje se. „I tak mi to skákalo, takže žádný problém. Oběd se jedině připomene po čtvrtce, kdy ho vyhodím. Ale při běhu mě nijak neomezuje, aspoň mám energii.“ Potřebovat ji bude i v dalších týdnech.