A co ta sláva, když Jižní Korea na domácím mistrovství v roce 2002 málem dosáhla na bronz? I Japonci tenkrát poprvé postoupili ze skupiny a zdálo se, že mají našlápnuto. Pokaždé se říkalo: Podívejte, jak se ten fotbal vyrovnává. Evropani a Jihoameričané už to brzy nebudou mít tak snadné, kdepak! Jenže realita roku 2026 ukazuje něco docela jiného. Mocné kontinenty vládnou dál. Ve čtvrtfinále největšího fotbalového turnaje je šest z osmi zbývajících zemí z Evropy. Argentina zůstala jako jediný zástupce Jižní Ameriky, ale také jako velký favorit na zlatou obhajobu. Afriku reprezentovalo už jen Maroko, čili země, která má k Evropě v mnoha ohledech blízko. Se Španělskem sdílí pozemní hranici přes dvě autonomní města, velká část národa by souhlasila s přijetím eura a osmnáct z šestadvaceti hráčů na marocké soupisce se narodilo v Evropě, což mimochodem v afrických výběrech vůbec není výjimka. Demokratické Kongo dorazilo na turnaj s dvaceti „Evropany“, Alžírsko s šestnácti i oslavované Kapverdy jich měly v týmu čtrnáct. Nejen africké reprezentace, ale i další zjišťují, že hráči s dvojím občanstvím, kteří jsou pro evropské týmy přebyteční, se jim šiknou o dost víc než ti, které doma sami vychovají. Co myslíte: proklouzlo by na turnaj maličké Curacao, kdyby nestálo z 99 procent na fotbalistech narozených v Nizozemsku? Nebo Haiti, kdyby téměř polovinu jeho týmu netvořili rodáci z Francie? Renomé by hrálo spíš pro jejich kvalifikační soupeře, Kostariku či Honduras, ale třeba právě evropský vliv posunul na šampionát outsidery. Nizozemský rodák Juninho Bacuna zpracovává míč v zápase Curacaa s Pobřeží slonoviny. Částečně to dokládá, proč je Evropa pořád o tolik před všemi ostatními, i když se už mockrát věštilo, že fotbalová budoucnost bude daleko vyrovnanější. Na ostatních kontinentech nenajdete tak propracované systémy výchovy talentů – byť Česko v současné kondici radši z téhle charakteristiky vynechte. I národní asociace fungují stabilněji než kdekoli jinde, často pečlivě plánují na roky dopředu, investují do mládeže, rozvíjejí se, neprocházejí neustálými otřesy. Pomáhá vyšší úroveň reprezentačních zápasů, kterou kromě čím dál vyrovnanějších kvalifikačních bojů zvedá třeba i Liga národů. A hlavně konkurence v evropských ligách, která je se zbytkem světa absolutně neporovnatelná. Pominout samozřejmě nemůžete ani selské počty: Evropa poslala na turnaj šestnáct týmů, druhá Afrika o šest méně. Ale stejně: nečekali jste, že mimoevropských čtvrtfinalistů bude víc? Nemysleli jste si třeba už během devadesátých let, že fotbalu dorostou jiné bašty, které zvládnou aspoň občas evropskou nadvládu probourat? Tenkrát to vypadalo, že giganti mají důvod být nervózní. Třeba Nigérie, stodvacetimilionová země s obří základnou talentů, měla vést novou vlnu. V šestadevadesátém brala zlato z olympiády v Atlantě, o dva roky později senzačně sestřelila Španělsko na mistrovství světa ve Francii, ale sotva se začalo mluvit o tom, že může celý šampionát vyhrát, schytala v osmifinále čtyřgólovou nálož od Dánů. Pak už to nikdy nebylo ono – na poslední dva turnaje se ani neprotlačila. Nigerijští fotbalisté se zlatými olympijskými medailemi: Classic Football Shirts @classicshirts Nigeria at the 1996 Olympics 🇳🇬 Those jackets 🤤 https://t.co/Dht3pXOp2I 5. ledna 2022 v 16:30, příspěvek archivován: 9. července 2026 v 17:41 oblíbit retweet odpovědět A co Kamerun, který šokoval na mistrovství světa 1990 v Itálii? Taky ten dokráčel nejdál k olympijskému zlatu ze Sydney a v posledních letech z africké špičky vycouval. Možná vás letos navnadili Američané. Ve skupině udivovali svěžím fotbalem a zvládli na pár týdnů pobláznit i fanoušky, kteří v socceru viděli (a teď už možná znovu vidí) nepochopitelnou, nudnou podivnost, jež jim nestojí za sledování. Jenže jakmile se do amerických postupových ambicí začal montovat prezident Trump a vymodlil si u kamaráda Infantina, šéfa FIFA, bezprecedentní zrušení trestu pro vyloučeného střelce Baloguna, sen o medaili se vmžiku rozpustil. Pod tlakem Američané vybouchli s Belgií a snad nejlépe jejich pozici vystihla Candace Bucknerová, sloupkařka renomovaného webu The Athletic: „Fotbal patří zbytku světa, ne nám. My si ho každých pár let půjčíme, zaflirtujeme si s ním, ale opravdovou lásku k němu neucítíme. Amerika nikdy nebude fotbalovou velmocí, smiřte se s tím.“ Tenhle status dál patří Evropě. Už napořád?