Stokrát může trenér Lionel Scaloni tvrdit, že středeční semifinále světového šampionátu bude „jen další fotbalový zápas a nic jiného“. Ale když jdou proti sobě Argentina s Anglií, vždycky je v tom něco víc. Minimálně od roku 1982, kdy se rozjela válka o Falklandy, souostroví rozeseté v jižním Atlantiku, 500 kilometrů od pobřeží Patagonie. Argentinci jim říkají Malvíny, považují je za své a tehdy je vojensky obsadili. Británie, jež je do té doby spravovala, reagovala a po deseti týdnech je dobyla zpět. O život přišlo 900 lidí, z větší části Argentinců: na ně prý myslel Diego Maradona, když o čtyři roky později vymyslel fotbalovou pomstu, kterou sám vznešeně pojmenoval Boží ruka. Ten příběh ze čtvrtfinále mundialu v Mexiku jistě znáte a víte, že argentinsko-britské vztahy ještě vyostřil. I kvůli němu zůstává čtyřiačtyřicet let starý spor dál živý. „Čas nemůže proměnit nelegitimní okupaci v suverenitu. Nevzdáme se svého nároku na Malvíny,“ prohlásil na začátku týdne argentinský ministr zahraničí Pablo Quirno. „Jsou naší historií, územím, mořem, pamětí i osudem. Náhodné načasování? Určitě ne. Argentina s Anglií na sebe na fotbalových trávnících nenarážejí často, možná právě proto je ale tahle rivalita tak výjimečná a unikátní. Skoro se nechce věřit, že Lionel Messi ji večer v Atlantě pozná poprvé, i když v argentinském dresu zvládl během posledních dvou dekád přes dvě stovky zápasů a potkal více než šedesátku různých soupeřů. Vzhledem k dost výbušné historii pak jako další paradox zní, že se oba giganti naposledy střetli před jedenadvaceti lety v přátelském utkání, které však nikdy úplně přátelské být nemohlo. Hrálo se v Ženevě, o fous šťastnější tehdy byli Evropané, kteří po otočce v závěru zvítězili 3:2, ovšem i po letech se v sestřihu nejvíc vyjímá drzost vlasatého argentinského šéfa Sorína, jenž po centru před bránou praštil do míče rukou. Maradona se jistě u televize náramně bavil. Vždyť i přesto, že tenkrát v šestaosmdesátém na vyprahlém Aztéckém stadionu v Mexiku potupil Anglii také geniálním sólem, označovaným za gól století, ve své autobiografii psal: „Stejně jsem měl radši tu trefu rukou. Jako bych Angličanům vytáhl peněženku rovnou z kapsy.“ A co bylo dál? Další slavné bitvy i křivdy. Obzvlášť pak v kulisách světových šampionátů. Třeba před osmifinále v roce 1998 se celá Británie třásla na velkou odvetu, Adidas v den zápasu otiskl celostránkovou reklamu s Davidem Beckhamem a slovy: „Tentokrát si lidé zápas zapamatují díky tomu, co hráč dokáže svýma nohama.“ Výsledek? Frustrovaný Beckham se vleže ohnal kopačkou po argentinském záložníkovi Simeonem, dostal červenou kartu a po penaltovém krachu z něj byl ve vlastní zemi vyvrhel. Domů mu chodily kulky v obálkách, bál se o těhotnou manželku Victorii, a kamkoli vyrazil, čelil výhrůžkám. Když v nové sezoně s Manchesterem United přijel na stadion West Hamu, výtržníci zasypali autobus kameny a půllitry. Naplno se vše otočilo, až když Beckham o čtyři roky později na dalším mistrovství světa proměněnou penaltou Argentince porazil a přispěl k jejich rychlému konci ve skupině. Ale nejen Maradona s Beckhamem psali tenhle příběh. Možná jste zaregistrovali, že Argentinci koncem týdne oplakali zesnulého záložníka Antonia Rattína, který nikdy nezapomněl na spiknutí z Wembley v dávném roce 1966. Z pochybného vyloučení za údajnou spršku nadávek sice vinil hlavně prťavého německého sudího Kreitleina, ale Argentinci rádi upozorňují ještě na jeden důležitý fakt. Bylo to v Anglii a proti Anglii! Takže strhující drama tehdy dostalo vůbec první kapitolu. K další se schyluje ve středu večer. Jak se na ni bude vzpomínat?