Od zlatého roku 1966 to už mockrát vypadalo, že mají parádně našlápnuto. I letos, vždyť do středečního semifinále proti Argentině šli jako favorit a ještě pět minut před koncem vedli. Co se stalo pak? To, co obvykle: lekli se šance. Ale proč? Proč nejfotbalovější země světa dál selhává, jakmile se jí začne otevírat příležitost? „Často jsme byli tak blízko! Ale zkrátka máme psychický blok,“ varoval už před turnajem bývalý reprezentační útočník i trenér Glenn Hoddle. „Na tuhle stránku bych se zaměřil. Hráči musejí uvěřit, jak dobří jsou.“ Slavné anglické porážky MS 1970 První políček. Angličané vyráželi za zlatou obhajobou, ale v mexické výhni vypotili spoustu kilogramů a ztratili sílu i iluze . „FIFA třeba nařídila, že nesmíme na hřišti pít vodu. Vše mělo nahrát tomu, aby uspěly jihoamerické týmy,“ stěžoval si útočník Lee. Anglie vypadla ve čtvrtfinále po prodloužení s Německem. MS 1990 Během šampionátu v Itálii to vypadalo, že druhý titul je blízko. Válel hlavně zlobivý záložník Gascoigne, jenže nakonec se symbolem turnaje stala fotka jeho uslzeného obličeje . Plakal, už když v semifinále dostal kartu, která ho vyřazovala z případného finále, jenže tam Anglie chyběla. S Němci prohrála na penalty. MS 2018 Trochu jako letos. Angličané v semifinále nad Chorvatskem vedli, všechno šlapalo, jenže dorazit soupeře nedokázali. Zápas dotáhli jen do prodloužení, které rozhodl divoký útočník Mandžukič. Ani bronz z toho nakonec nebyl, zápas o třetí místo ustála lépe Belgie. A tentokrát? Urve Anglie proti Francii medaili? Jenže to už se řešilo tolikrát! Když sám Hoddle týmu šéfoval na konci devadesátých let, povolal k týmu léčitelku Eileen Dreweryovou. Kromě toho, že měla údajně hráčům pouhým dotekem léčit svalová zranění, snažila se také proniknout do jejich mysli a trenérovi pak hlásila, kdo je psychicky připravený a koho brzdí démoni. S Hoddlem dokonce konzultovala složení sestavy, ale hráči z ní měli spíš legraci. Když záložníkovi Rayi Parlourovi položila ruce na hlavu a prováděla „duchovní očistu“, po chvilce ticha k ní letěla rozpustilá prosba: „Když už jsme u toho, můžete mi to vzadu trochu přistříhnout?“ Jenže Angličané už by místo vtípků rádi viděli výsledek. A faktem zůstává, že pokud je na mistrovstvích světa něco brzdí, tak vždycky hlava. Někdy podobně jako ve středu, kdy zpanikařili poté, co se po hodině dostali do vedení. Začali zběsile bránit v deseti lidech, nechávali soupeřům nekonečný prostor pro centry do vápna i střely z dálky a v závěru se jim po tvářích valily slzy. Jindy neunesli očekávání, znervózněli a skončili daleko dřív. A často je na turnajích ničily penaltové rozstřely, které pořád ne a ne natrénovat. Pak se divte trenérům, že hledají pomoc, kde se dá. Už na začátku devadesátých let to tehdejší kouč Graham Taylor zkusil s psychologem, což byla tenkrát úplná novinka a v konzervativní Anglii i velká troufalost. Doktor John Gardner pracoval s pojmy jako vizualizace, koncentrace, mentální koučink a také využíval svérázné metody: obránce Sharpa třeba nutil žonglovat s míčem zády k ostatním a u toho hlasitě počítat v násobcích pěti. Výsledek? Na mistrovství světa ve čtyřiadevadesátém se Angličané ani nekvalifikovali. Trenér anglických fotbalistů Roy Hodgson podává ruku Waynovi Rooneymu. O dvacet let později trenér Roy Hodgson povolal rovnou psychiatra Stevea Peterse, který dřív radil hvězdám Liverpoolu, ale také šampionům ve snookeru či cyklistickým týmům. Hráčům trpělivě vysvětloval svůj model založený na rozdílu mezi racionálně uvažujícím člověkem a impulzivním šimpanzem. Učil je rozpoznat situace, když šimpanz přebírá řízení a jak s ním bojovat, což znělo přesvědčivě, ale dopadlo mizerně: na šampionátu v Brazílii vyhučela Anglie už ve skupině. Hodgsonův nástupce, Gareth Southgate, na to šel jinak. Hráčům třeba připravil dvoudenní výcvik u mariňáků, aby je vytrhl z fotbalové rutiny a naučil fungovat týmově. Penaltové trauma pak řešil přímo vědecky: analyzoval počet kroků při rozběhu, úhel náběhu nebo dechový stereotyp těsně před kopem. Což na mistrovství světa v Rusku pomohlo zvládnout první rozstřel po letech a projít do semifinále, zato na Euru o tři roky později Angličané ve finále při penaltách zase selhali. Když loni potřetí v historii povolali zahraničního trenéra, německého svéráze Thomase Tuchela, věřili, že se tím všechno konečně zlomí. Hubený chlapík s vysokým čelem rozhodl, že hráči potřebují větší volnost, proto je mimo hřiště nesvazoval přísným režimem. I na kempu před mistrovstvím si klidně mohli vyrazit na pláž, s rodinou do kavárny nebo na golf – v porovnání s předchozími pokusy dostali spoustu volného času. A v kabině opakovaně poslouchali Tuchelovu mantru: „Musí vás pohánět hlad po vítězství a nesmí vás ovládnout strach z porážky.“ Jenže ten ve středu v Atlantě zjevně ovládl i jeho, když za příznivého stavu posílal do hry jednoho beka za druhým. Jak to asi mohlo skončit? Místo aby se Angličané konečně zbavili komplexu, který je roky brzdí, ještě ho prohloubili.