Prodloužení Sledovat další díly na iDNES.tv V anketě ho v roce 2021 sami hráči označili za jednoho z nejméně oblíbených soupeřů celé extraligy. „Mám to v sobě. Tohle nedokáže dělat každý, člověk na to musí být stavěný. Nemyslím si, že se to dá nějak naučit, buď to v sobě máte, nebo ne. Byli jsme vedeni k tomu, že hráč musí umět odvést cokoli, co tým zrovna potřebuje. Ale dnes už se to v hokeji tolik neřeší. Pamatuju si na sezonu v Liberci, kdy jsme vyhráli titul, byla tam jasně nastavená pravidla, co musí každý pro tým udělat. Takže jsem rád, když ze mě protihráči na ledě mají respekt.“ Jeho neobvyklý herní projev se promítá i do statistik, v minulé sezoně dohromady nasbíral 97 trestných minut a ovládl tabulku nejtrestanějších hráčů. „Nemyslím si, že bych nezvládal emoce. Minulý rok jsem tresty sbíral hlavně kvůli tomu, že jsme měli odlišné názory s rozhodčími, špatně jsme se pochopili, kdybych to měl říct slušně. Dostal jsem dvacetiminutový trest za napadení rozhodčího, protože jsem mu řekl, co se mi nelíbilo,“ vysvětluje. „Rozhodčí tehdy ve čtvrtfinále proti Hradci udělal takovou hrubku, jaká se nestane ani v žácích. Když pak prohrajete takový zápas, tak horká hlava jako já si jde říct své. V této sezoně mám ale minut podstatně míň,“ dodává s úsměvem. Vítkovický útočník Dominik Lakatoš svrhává při bitce k ledu libereckého obránce Lukáš Dernera. Od té doby, co se mu narodil syn, se ale naučil doma hokej neřešit. „Zápasy se hrají často večer, takže když přijdu domů po prohraným zápase, malý už většinou spí. Mimo kabinu už si z toho hlavu ale nedělám. Byly situace, kdy jsem to řešil až moc, pak jsem nemohl po zápase spát a bral jsem si prášky, abych usnul. Ale teď, když mám syna, mi stačí, když se na mě usměje, a nepotřebuju o hokeji slyšet,“ přiznává. Jestli však šestiletý syn půjde v jeho stopách, nechává na něm. „Se ženou mu dáváme vybrat a uvidíme, kam nakonec půjde. Budeme mu fandit v čemkoli. Kdyby chtěl hrát šachy, asi bych nebyl úplně nadšený, ale nezakázal bych mu to.“ Sám totiž moc dobře ví, kolik úsilí stojí vychovat hokejistu, a právě proto označuje za největšího hrdinu svého tátu. „Rozhodnutí samozřejmě bylo na obou rodičích, děda hrával hokej u nás na vesnici, všichni jsme k tomu měli vždycky vztah. Hokej je finančně hodně náročný. A jako malý jsem nikdy nevnímal, že tátu nevidím, protože musí chodit do práce. Přišel po dvanáctce, najedl se a šel znovu, jako dítě jsem to nechápal. Postupně mi došlo, že to nedělal pro sebe, ale proto, abych mohl hrát. Je to můj hrdina, strašně se obětoval, a málokdo by to zvládl.“ Dominik Lakatoš z Mladé Boleslavi slaví se spoluhráči gól proti Spartě. Mimo led ho ale na sociálních sítích nenajdete. „Jenom tvoří zlo. Dostal jsem se do fáze, že jsem si řekl, že už to nechci vidět. Některé komentáře na moji osobu, nebo nedej bože na někoho z rodiny od lidí, kteří se schovávají za anonymní účty... Smazal jsem si sociální sítě a jsem rád, že už tam nejsem. Nechci marnit čas čtením komentářů od druhých, když se mnou můj život neprožívají.“ Raději si jde zahrát tenis. „Delší dobu už hraju a hrozně mě to chytlo. Vždycky se po sezoně zavřeme s trenérem do haly, dokud není hezky, minulý rok jsem odehrál i tři turnaje. Je to pro mě oddych, můžu na chvilku vypadnout z domu, abych je neotravoval dopoledne, když jsou zvyklí, že tam přes sezonu nebývám. Někdy cítím, že tam překážím, takže utíkám na tenis,“ směje se. O čem ještě Lakatoš mluvil? Co prožíval během nejdelšího zápasu extraligové historie? Jak vypadal jeho reprezentační debut těsně po narození syna? Proč považuje českou extraligu za kvalitnější než finskou? A jak vzpomíná na kemp u New York Rangers?