„Když mě jeho asistent Ondra Němec poprvé naťukl, tak jsme si s tátou řekli, že v žádném případě, že už jsme to jednou zažili,“ líčí Šimon Jenáček. Co vás tedy oba přesvědčilo, abyste to riskli? Víme, že je to náročné, skrz lidi, skrz kluky v kabině, skrz rodinné vztahy. Postupně se hrany obrušovaly. Zjistili jsme, že jen vlastní táta by byl jediný důvod, proč bych se nemohl vrátit. Shodli jsme se, že by to bylo blbé. Sám mi řekl, že když se oprostí od rodinných vztahů, jako hráče by mě bral. Nakonec jsme si řekli, že to zkusíme. Jaké to pro vás bylo, když jste pod tátou před pěti lety hrál? Bylo mi devatenáct a byl to můj první úplný rok v mužském hokeji. Měl jsem pozici sedmého, osmého beka, a když jsem se dostal mezi šest obránců, mohlo se to brát jako protekce. On měl tendenci mě i bráchu spíše upozaďovat, aby to nevypadalo, že nás někam tlačí. Já mám čisté svědomí, táta také. Oba jsme si to museli vybojovat. Situace je teď jiná, a také proto jsme do toho šli. Věřím, že jsem potvrdil svoji kvalitu v Maxa lize a mám Vsetínu co nabídnout. Najdete paralelu mezi klanem Robů, kteří v modelu asistent trenéra–hráč ve Vsetíně také působili? S Kondorem (Luboš Rob mladší) jsme to neřešili, protože rodinné vztahy jsou úplně jiné. Jsme rozdílní. Ale je pravda, že v určitém smyslu je to podobné. Oni to zvládali dobře, nebyl problém v kabině ani mezi lidmi. Věřím, že to bude stejné i u nás. Váš otec působí navenek klidně. Dokáže vás seřvat? To je ironie? (smích) Fakt. Zažil jsem ho ve Zlíně i ve Vsetíně a vždycky působil nad věcí. Znám ho z jiného soudku. V naší rodině se říká všechno na rovinu a kritika jakbysmet. S bráchou jsme v bavlnce nevyrostli. I jako trenéra ho znám impulzivního, i když to teď už není jako předtím. Ale zařvat umí. Co na vaše spojení říkala mamka? Úplně to nekvitovala, protože nás zná. Ví, že jsme oba trochu cholerici, že to bude náročné. Ale jakmile jsem řekl ano, také mě podpořila. Složitější cesty a výzvy mám rád. Proto jsem šel loni do Chomutova a teď se vracím do Vsetína. Co budete u taťky na obědech probírat? Sám jsem na to zvědavý, protože u něj se primárně řeší hokej. Teď to bude choulostivé téma. Nemůžu mu nadávat na trenéra, protože jím je on. Budeme mít na stole asi nová témata. Co vám dala sezona v Chomutově? Byla to obrovská zkušenost. Vize byla jiná, představoval jsem si to jinak. Každopádně na Chomutov nemůžu říct nic špatného. S vedením klubu, kabinou, zázemím jsem byl spokojený. Že mi bylo něco přislíbené a nedopadlo to, to je zkrátka hokej. Kdyby neklapl Vsetín, pokračoval bych v Chomutově. Sezona byla specifická i tím, že byla krátká. Poprvé jsem odešel a hned jsem hrál o udržení místo horních příček. Věřím, že mě to mentálně zocelilo a prodám to ve Vsetíně. Narážíte tedy na příslib si vyzkoušet extraligu v Litvínově? Mrzelo vás hodně, když to nedopadlo? Na rovinu jsem řekl, že Chomutov jsem si vybral i skrz jeho spolupráci s Litvínovem. Proč bych chodil tak daleko z domova? Líbil se mi i směr Chomutova. Myslel jsem si, že budeme hrát výše. Že to nevyšlo, mě mrzí, ale sezona byla tak těžká, že jsem na to myšlenky ani neměl. Jaké pro vás byly zápasy ve Vsetíně v pozici soupeře? Extrémně specifické. S drtivou většinou kluků jsem odehrál několik sezon. Na rozbruslení jsme po sobě pokukovali a smáli se. První utkání na Lapači bylo extrémně náročné. Bylo tady vedro, Vsetín na nás vletěl. I skrz fanoušky jsem si zápas snažil užít. Bylo zajímavé to vidět z druhé strany. Tím, že to znám, nerozhodilo mě to. Akorát mě překvapilo, že ve druhém zápase diváci ocenili naši přesilovkovou kombinaci. Za pět sezon ve Vsetíně jsem nezažil, aby se tleskalo soupeři. Vsetínský Šimon Jenáček mezi hráči pardubického béčka. Překvapilo vás, že Vsetín skončil už ve čtvrtfinále? Věřil jsem, že to zvládne. Ale každou sezonu je liga více a více vyrovnanější, a když jsem hrál ve Vsetíně, vnímal jsem, že každá série bude náročná. Že jedna sezona po letech úspěchů nevyjde, se stane. Litoměřice potrápily v semifinále i Jihlavu. V základní části patří obvykle do top čtyřky. Architektem nové vsetínské obrany je Ondřej Němec. Čím vás přesvědčil k návratu? Předně řeknu, že nebyl plánovaný a ani jsem ho neinicioval. Řešil jsem jen Vsetín a Chomutov, kde jsem trenéry znal. S Němou jsem hrál. Byl také ofenzivní a kreativní obránce. Říkal jsem si, že by to mohlo fungovat. I taťka podporuje ofenzivní styl hokeje. Co říkáte na zemětřesení ve vsetínském týmu, jehož dlouholeté jádro kolem Roba s Jonákem bylo rozprášené? Obměna kádru tady bývá každý rok větší než menší, ale tento je to extrémní. Odešli kluci, kteří byli mí velcí kamarádi. Těšil jsem se i za nimi. Budou psát svoje kapitoly jinde. Jestli je to pro klub dobře, se ukáže. Věřím, že dostaneme nový vítr do plachet, sedne si to, budeme dravější a uděláme úspěch. Jak se vám jeví nový tým? Měli bychom být mladší, dravější. Jinak většinu nových kluků osobně neznám. Po pár společných trénincích můžu říct jen pozitivní věci. Mám rád, když se tým tímto způsobem stmelí, ať se nevidíme poprvé až v srpnu. Věřím, že kabina bude zdravá a potáhneme za jeden provaz. Vnímáte, že trenéři vás brali jako tahouna týmu? Každá sezona je otevřená a nikdy není nic zaručeného. Je na mě, jestli si tuhle pozici vezmu. Předpoklad k tomu je. Věřím, že Něma mě bude v rozvoji podporovat. Pokud jde o lídrovství v kabině, beru sám sebe jako vokálního hráče. I když jsem věkem mladší, snažím se klukům říct, co mám na srdci a zapojovat se. Nebojím se zodpovědnosti a větší pozice. A v létě vás čeká životní krok, že? Abych to upřesnil, v červnu budu mít svatbu, ale už teď to beru, jako bych byl ženáč. Pro mě se nic nezmění, akorát budu mít kroužek na prstu.