Jak vznikl tento nápad? Už delší dobu jsem cítil, že moje kariéra se pomalu blíží ke své druhé polovině, a začal jsem přemýšlet i nad tím, co bude jednou po hokeji. Roli hrálo i to, že doma nám často zvoní děti z okolí a ptají se, jestli nepůjdu ven s malým a neuděláme nějaký program. Baví mě to, mezi dětmi se cítím fajn. Takže jsem si řekl, že pro ně zkusím udělat sportovní kemp, kde se budou hýbat a mít zábavu. Pozvu tam i bývalé spoluhráče nebo fotbalisty, přinesou podepsané kartičky a na konci kempu si děti odnesou celé album. Přijedou třeba Standa Dostál, Libor Kašík, Robo Matejov, Jirka Ondráček nebo Natka Mlýnková. Přemýšlíte o trenérské dráze? Ano, studuji trenérskou licenci B. Zbývá mi poslední zkouška a licenci budu mít hotovou. Trénovat bych jednou chtěl, ale ještě nevím, jestli někde v klubu, nebo spíš rozvíjet hráče individuálně. Určitě bych ale chtěl předávat zkušenosti z vlastní kariéry. Takže končit zatím nehodláte? Ne, rozhodně ne. Hrát budu dál. Nemám v plánu končit. Mám malého syna a po třech letech v zahraničí pro mě bylo důležité být blíž rodině. Prioritou bylo najít angažmá v dojezdové vzdálenosti od Zlína. Loni jste působil v Budapešti, hrál jste Erste ligu i maďarskou ligu. Jaká je tam úroveň hokeje? Erste liga je společná maďarsko-rumunská soutěž. Hrají v ní všechny maďarské kluby a z Rumunska tři mužstva. Maďarský hokej jde nahoru. U nás se na něj lidé pořád dívají trochu skrz prsty, čemuž rozumím, ale bývalý premiér Viktor Orbán investoval velké peníze do sportu. Hlavně do fotbalu a hokeje. Děti tam třeba každý rok dostávají kompletní výstroj zdarma. Ligu ale pořád drží zahraniční hráči. Rumunské Gyergyói, které vyhrálo Erste ligu, vlastní blízký Orbánův člověk. Na finále létali tryskáčem a ve vesnici mezi horami postavili nádhernou novou halu, podobá se Werk Areně v Třinci. V týmu hráli hlavně Kanaďané a Finové, z nichž někteří už mají rumunské občanství a nastupují za jejich reprezentaci. Jsou velmi dobře placení. Nejlepší týmy Erste ligy by mohly hrát Maxa ligu. Z vaší silné zlínské generace se v extralize drží už jen Zámorský, Fořt či Řezníček, Holík se Šenkeříkem jsou ve Zlíně, Kašík ve Francii, Okál skončil, Rachůnek čeká na angažmá. Kariéra utekla rychle, že? Strašně rychle. Když mi bylo dvaadvacet, viděl jsem starší kluky, jak končí, a říkal si: „To se mě přece ještě netýká. Já mám spoustu času.“ A najednou je mi skoro pětatřicet. (směje se) Tehdy se nás během dvou let dostalo do áčka snad deset juniorů, brali jsme to jako samozřejmost. Dnes už vím, jak výjimečné to bylo. Já se tehdy vracel z kanadské juniorky, ve dvaceti mě vzali do mužů, další sezonu už jsem hrál s Petrem Čajánkem a Ondrou Veselým, získali jsme stříbro a rok potom zlato. Myslel jsem si, že takhle to prostě chodí a bude to tak pořád. Když jsme letos na jaře v Maďarsku vyhráli titul, mladším klukům jsem říkal, aby si vážili každého vítězství, protože není automaticky dané, že ho někdy zažijí. Antonín Honejsek s Masarykovým pohárem na balkóně zlínské radnice v roce 2014. Uvědomovali jste si tenkrát, jak silný tým se ve Zlíně sešel? Měli jsme obrovskou vnitřní sílu a brali automaticky, že každý zápas jdeme vyhrát. Bylo to nádherné. Neměl jsem jako mladý kluk žádné starosti ani povinnosti, žil jsem jen hokejem. Když se ohlížím zpátky, spoustu věcí bych udělal jinak, ale začátky byly opravdu krásné. A hlavně jsem dostal obrovskou důvěru od trenérů. Dali mě k Čájovi s Veselkou, od nichž jsem se naučil nejen taktické věci, ale dávali mi pocit, že na to mám a že jsem dobrý hokejista. To bylo strašně důležité. Kdyby mě tehdy ve Zlíně strčili do čtvrté lajny nebo poslali do první ligy s tím, že tam hlavně nesmím nic pokazit, nevím, jestli bych dnes ještě hrál hokej. V téhle souvislosti si vzpomínám na Filipa Chytila. V roce 2016 se prosadil do sestavy Zlína už v sedmnácti letech a rok potom hrál NHL za New York Rangers. Když do áčka přišli junioři, kolikrát byli vyjukaní a na ledě se puku hned zbavovali. Filip byl úplný opak, klidně si dovolil na modré udělat kličku. My starší jsme na něj byli ze začátku naštvaní a říkali si, proč takhle zbytečně riskuje. Jenže Filip si věřil a vycházelo mu to. Postupně jsme pochopili, že je výjimečný. Neposlouchal, co si kdo myslí, hrál svůj hokej. Hodně kluků se naopak bálo udělat chybu a právě proto neprorazili. Mladým bych proto dnes vzkázal jediné: věřte si a sázejte na to, v čem jste dobří. Jenže sebevědomí se snadno ztratí, ne? Přesně tak. Když jsme hráli Maxa ligu a po patnácti zápasech byli předposlední, přestal jsem si věřit, že jsem dobrý hokejista. Úplné dno byl tehdy domácí zápas se Slavií. Najednou si říkáte: deset let jsem hrál extraligu a teď se neprosadím proti týmům z první ligy. To je psychicky strašně těžké. Já sám jsem s tím bojoval už od sestupu. Ztratil jsem motivaci a chodil na zimák hlavně proto, že jsem měl smlouvu a potřeboval vydělávat. Musel jsem v sobě znovu najít ten vnitřní oheň. Bez něj nemůžete hrát ani krajský přebor. Když chybí, nic jiného vám nepomůže. To je motor všeho. Teď ho v sobě ještě máte? Dnes už nemám cíl za každou cenu hrát Maxa ligu. Upřímně nevidím zásadní rozdíl mezi první a druhou ligou. Důležité pro mě je mít vztah ke klubu, cítit zodpovědnost, být pro tým platný a mít z hokeje radost. Pokud tohle budu mít, můžu hrát ještě několik let. Antonín Honejsek se po třech letech v zahraničí vrací do Česka. Ve Zlíně jste tlak cítil? Když skončili Lešoun, Čája a další hvězdy, začali jsme být bráni jako outsideři. Pravidelně jsme ale všem vytřeli zrak a v extralize se drželi. Dodnes mě mrzí léto před sestupem. Skončili jsme třináctí a České Budějovice, které byly za námi, výrazně posílily, zatímco my jsme situaci podcenili. Mělo se investovat víc peněz do mužstva, i proto, že se hrálo kvůli covidu s patnácti týmy a byl to jediný rok, kdy se přímo sestupovalo. Tým vedený trenérem Svobodou na podzim 2021 začal hrůzostrašně a už se nezvedl. A přitom Robert Svoboda byl nejlepší trenér, kterého jsem kdy zažil. S mančaftem, který měl k dispozici, dokázal předtím tři roky po sobě hrát předkolo. Konkurence přitom byla obrovská a většinu mužstva tvořili odchovanci. Uměl z týmu dostat maximum a takticky přehrávat silnější soupeře. Mrzí mě, že v sestupové sezoně skončil tak brzy. Byla to chyba. Kdyby vydržel, možná jsme se zachránili. Stejně tak byla chyba výměna Tomáše Fořta. Postupně začali přicházet hráči bez vztahu ke klubu a celé se to rozjelo špatným směrem. Kdyby tenkrát Zlín nespadl z extraligy, tak spousta z nás hraje nejvyšší soutěž dodnes. Proč myslíte? Věřili jsme, že Zlín a extraliga k sobě automaticky patří. Když pak přišel sestup, spoustě hráčů to vzalo sebevědomí. Největší problém je, když přestanete věřit sami sobě. Jsem přesvědčený, že každý hráč může hrát v jakémkoliv týmu, ale musí mít pracovní morálku, vášeň a přesvědčení, že na to má. Poznal jsem spoustu hráčů, kteří měli talent být špičkovými extraligovými hokejisty, ale nikdy se jimi nestali. Mě na začátku kariéry všichni jen chválili. Pak se to otočilo a já začal na internetu zjišťovat, že se lidem nelíbí, jak hraju. Je to hlavně o tom, jak máte nastavenou hlavu. Hráči rostou hlavně díky důvěře. Nejde jen o hokejové schopnosti. Důležité je psychické nastavení a schopnost vyrovnat se s tlakem. Jak s tím hokejista pracuje? Tlak je úplně v každé práci. Rozhoduje jen to, jak moc si ho připustíte. Kdo si ho pustí méně, bývá úspěšnější. Kdo ho nezvládne, odpadne. Spoustu tlaku si navíc vytváříme sami ve svojí hlavě. Bojíte se, že vás vyhodí trenér, že vás klub nebude chtít, že něco pokazíte a nedostanete novou smlouvu. Za našich časů se třeba vůbec neučila finanční gramotnost, což bych dnes dal do osnov už na základní škole. Nikdo nám nic nevysvětloval, a pokud vás to nenaučili doma nebo jste si informace nenašli sami, nevěděli jste, jak s penězi nakládat a co si platit. Jsou hráči, kterým to ovlivnilo celou kariéru. Naštěstí dnes už s tím kluby začínají pracovat. Stejně důležité je rodinné zázemí. Čím je hokejista vyrovnanější jako člověk, tím větší má šanci uspět. Hodně lidí říká, že jste mohl mít lepší kariéru. Mají pravdu? Hokejově jsem určitě mohl dokázat víc. Vždy jsem měl pocit, že můj potenciál byl vyšší. Ale asi to tak mělo být. Problém nebyl v hokeji, ale mimo něj. Pod tlakem jsem dělal rozhodnutí, která nebyla správná. Byl jedním z nich přestup do Komety Brno na podzim 2014? Tehdy se vaše kariéra zasekla. Zažil jsem tam pod trenérem Kýhosem super rok, skončili jsme třetí a mám díky tomu medaili. Jenže… (hledá slova) Po zisku titulu ve Zlíně jsem v létě šel do Finska, kde jsem strávil dva měsíce a psychicky jsem na tom nebyl dobře. Měl jsem i zdravotní problémy. Potřeboval jsem hlavně klid. Nejlepší cesta by logicky byla vrátit se do Zlína. Jenže já jsem si místo toho vybral Kometu, čímž jsem se dostal pod ještě větší tlak. To byla moje chyba. Fanoušci vám to nemohli odpustit, štvala je i vaše fotka v kotli Komety na zlínském stadionu. To bylo ode mě úplně zbytečné, vůbec jsem si tehdy neuvědomoval, jaké to bude mít následky. Zpětně toho lituju. Já si předtím myslel, že mě mají lidi ve Zlíně pořád rádi. Neuvědomoval jsem si, jak můj odchod budou brát. Nejhorší bylo, že jsem pak přijížděl do Zlína a měl pocit, že jsem sám proti všem, proti celému zimáku. S tím jsem dlouho bojoval. Když jsme před zápasem vyjížděli na led, stál za mnou Kory (dnešní televizní expert Jakub Koreis) a říkal mi: „Tondo, pojď, rozjeď to jako první.“ Tak jsem vyjel a pak jsem viděl, jak ostatní stojí a čekají. Já dělal sám kolečka v naší třetině a celým stadionem se nesl ohlušující pískot. Hrozné. Jsou lidé, kteří mi Kometu neodpustili dodnes. Antonín Honejsek v dresu Komety Brno při utkání proti bývalým spoluhráčům ze Zlína. Rok potom jste se do Zlína ovšem vrátil, odehrál zde šest sezon a byly roky, kdy jste mužstvo bodově táhl. Moje nejlepší sezona byla 2019/20, kdy se mi narodil syn. Udělal jsem tehdy skoro čtyřicet bodů, což bylo moje osobní maximum v extralize. Přitom nás zase všichni pasovali na sestup. Pamatuju si, jak jsme v lednu porazili Spartu 4:1 a naprosto jsme je přejeli. Ale naprosto. Herně, fyzicky i takticky. Robert Svoboda nás uměl výborně připravit a s podporou fanoušků jsme hráli opravdu skvělý hokej. Byli jsme přitom parta odchovanců, pár Lotyšů, Francouz a kluci z první ligy. Dodnes mě mrzí, že jsme si tehdy nemohli zahrát čtvrtfinále, před přerušením soutěže kvůli covidu jsme odjížděli z Olomouce za stavu série předkola 1:1 a věřili v postup. Bylo prostředí ve Zlíně tak specifické, jak se říká? Ostatní týmy nás moc nemusely, soupeři sem neradi jezdili. My jsme to ale milovali, protože jsme věděli, že je to štve. Kotel uměl vytvořit obrovský tlak na rozhodčí. Často jsme díky tomu hned na začátku utkání dostali přesilovku a kluci jako Lešky s Balaštíkem je uměli využívat. Mně vždycky vyhovovaly staré zimáky. Na Spartě se mi nehrálo dobře, bylo tam teplo, těžký led, zvláštní akustika, jiný zvuk, měkké mantinely. Naopak jsem miloval studené stadiony v Olomouci, Litvínově nebo ve Zlíně. Mělo to tady kouzlo a všechno do sebe dlouhá léta zapadalo, od výchovy mladých až po dobře vybírané posily. Dnes jsou Berani pět let jen v Maxa lize. Jak to vnímáte? Mrzí mě, kam se klub dostal. Zlín je odjakživa hokejové město a fungoval jako rodinný klub. Když jsem byl mladý a začínal hrát extraligu, jen z našich ročníků 1990 až 1992 se hokejem živilo sedmnáct kluků. A spousta z nás hrála ve Zlíně. Všichni jsme ve městě potkávali lidi, které jsme znali odmala, a v kabině byli s kluky, s nimiž jsme vyrůstali od dětství. Teď je tady hodně kluků odjinud. Na druhou stranu letošní play off ukázalo, že ve Zlíně pořád obrovská hokejová vášeň je. Zimák byl plný a atmosféra fantastická. Podle mě je jedno, jestli hráč pochází ze Zlína nebo odjinud. Místní prostředí ho pohltí. Neplatí ale, že hrát první ligu ve Zlíně je náročné? Hodně hráčů odjinud tady vyhořelo. Pokud přijdete do Zlína jako velká posila odjinud, automaticky se od vás čeká, že budete hrát dobře. Jenže je to složité. Podívejte se třeba na Lukáše Válka. Podle mě patří mezi pět nejlepších hráčů první ligy. První sezonu měl výbornou, ale pak najednou i on cítil, že je na něj tlak a musí výborné výkony opakovat. To, že někdo udělá spoustu bodů jinde, vůbec neznamená, že je udělá v novém klubu a za jiných podmínek. Proto nechápu názory, že by měl Zlín jednoduše omladit kádr jako třeba Litoměřice. To by nefungovalo, že? Je to úplně jiná situace. Mladí hráči často takový tlak nezvládnou a místo rozvoje se pod ním ztratí. Kdyby se vzalo celé mužstvo Litoměřic a přesunulo do Zlína, najednou by zjistili, že hrají úplně jiný sport. Tlak je nesrovnatelný. Stejně je to na Spartě a úplný extrém je v NHL Toronto. A právě to, jak si s ním hráč v hlavě poradí, podle mě určuje, jak je v kariéře úspěšný.