Od zisku druhého z trojice slavných titulů, které připomíná seriál Slavné sportovní momenty, ve středu uplynulo čtyřicet let. „Hráči Žalgirisu považovali vítězství nad námi za otázku národní hrdosti, což jim při zápasech dávalo obrovskou výhodu,“ líčil před lety Sergej Tarakanov, v Litvě jedna z nejméně oblíbených dlouholetých opor CSKA, v rozhovoru pro The Baltic Times. První úspěch v roce 1985 byl pro soudržnou partu přelomovým. Kaunaský celek pojmenovaný podle středověké bitvy u Grunwaldu (v litevštině u Žalgirisu) před sezonou vyhlásil útok na zopakování vzpomínek z předchozích, už dosti vzdálených titulových let 1947 a 1951. V kádru měl skvělé basketbalisty – vysokánského mladíčka Arvydase Sabonise, skvělého střelce Rimantase Kurtinaitise, rozeného lídra Valdemarase Chomičiuse, šikovného leváka Sergejuse Jovaišu či vousatého bijce Raimundase Čivilise. Vše ale nešlo hned. Přizpůsobili se změněným pravidlům Už v roce 1982 vykresloval Sovětskij sport Žalgiris jako „tým budoucnosti“. Ale k naplnění této predikce klidně mohlo dojít záhy – na jaře 1983. Kaunas ovládl konečnou tabulku, o titul se ovšem premiérově bojovalo v dodatečné sérii play off. A v takzvaném superfinále už slavil armádní kolos CSKA 2:1 na zápasy. Intenzita a fyzičnost těchto zápasů Žalgirisu vůbec neseděla. Nápad se připisuje legendárnímu kouči Alexandru Gomelskému, výrazné personě CSKA i ruského basketbalu, která sovětský národní tým (včetně řady Litevců v něm) dovedla ke dvěma titulům mistrů světa. Sovětský tým, který ovládl basketbalové MS v roce 1982. Arvydas Sabonis vlevo s číslem 7, uprostřed dolní řady stojí kouč Alexandr Gomelskij. Sám Gomelskij později o novém systému otevřeně říkal, že Žalgiris „spíše znevýhodňuje“. Těsně pod vrcholem skončili Sabonis a spol. i v dalším roce. „Tento neúspěch byl ještě bolestnější. S Gomelského superfinále jsme stále neměli dost zkušeností,“ vzpomínal pro web Delfi trenér Vladas Garastas, který je považován za jednoho z hlavních strůjců úspěšných let Žalgirisu. V ročníku 1984/1985, v němž se mimochodem premiérově střílelo za tři body, opět ambiciózní litevský tým ovládl základní část. Navíc se s ní rozloučil třetím vítězstvím nad CSKA v sezoně (postupně 98:88 po prodloužení, 80:78 a 87:80) a chystal se na třetí finálovou sérii v řadě. Tentokrát i proti Gomelskému, který se na lavičku moskevského celku postavil za zvláštních okolností. Do té doby hlavní kouč Jurij Selichov později líčil: „Když mi oznámil, že povede tým v superfinále, byl jsem jeho chováním pobouřen. ‚Jestli chceš, jdi do toho. Ale beze mě,‘ pomyslel jsem si. Doma jsem vypil pěknou dávku koňaku, prudce se mi zvýšil tlak, zavolal jsem lékařům a ti mě hospitalizovali.“ Jenže Žalgiris, poučen z předchozích nezdarů, slavil na úvod v Moskvě jasnou výhru 86:71. Úmrtí generálního tajemníka Zatímco armádní klub bojoval v Kaunasu o vyrovnání finálové série, v Moskvě zemřel Konstantin Černěnko, 4. generální tajemník KSSS. Možná i proto se rozhodnutí o neuznání Endenovy střely obešlo bez větších emocí. Třetí zápas série by se totiž velmi pravděpodobně nemohl uskutečnit. Druhý zápas v Kaunasu byl nervydrásající a vyrovnanou bitvou s vítězným koncem v prodloužení pro Litevce (77:75). Závěrečná tříbodová střela Heina Endena, estonského střelce z armádní skvadry, padla podle sudích až po uběhnutí časomíry. CSKA bylo poraženo. „Do haly chtělo tak sto tisíc lidí,“ ohlížel se se před deseti lety Gintaras Krapikas, další z úspěšné litevské generace, pro ruský server Sports. „Představte si, jakou atmosféru vytvořili ti, kteří se na tribuny dostali. My jsme zažívali neuvěřitelné pocity, když jsme hráli pro tyto lidi a dělali jim radost. Věděli jsme, jak důležitý pro ně basketbal je.“ Šampioni ze Žalgirisu Kaunas po sezoně 1984/1985. Vstříc dalším úspěchům Sportovní poučky ovšem říkají, že obhajoby bývají mnohem náročnější. Stále sebevědomější Žalgiris nakonec slavil ještě dvakrát. Na jaře 1986 urval titul v taktikou svázané třízápasové sérii (2:1 – 69:62, 64:71, 67:59), čímž otočil poměr z předcházejících fází soutěže, kde se naopak dvakrát radovalo CSKA, kaunaský výběr jen jednou. Ve finále excelovala litevská obrana a Sabonis, kterému se v závěru rozhodujícího duelu vyfauloval úhlavní sok Vladimir Tkačenko, v něm celkem nastřílel 64 bodů, staral se tedy téměř o třetinu kaunaské produkce. Rozhodující mač zvládl Žalgiris ještě o rok později. Sezona 1986/1987 nicméně byla pořádnou divočinou. Zkomplikovalo ji turné sovětské reprezentace po Spojených státech. Elitním hráčům trvalo, než se dostali do rytmu a vrcholné formy. CSKA navíc přišlo o Lotyše Igorse Migliniekse, který při letu do USA porušil celní předpisy (pašování měny), byl na sezonu suspendován a při zápasech mohl akorát utírat palubovku poté, co na ni některý z hráčů spadl. Armádní klub řešil i trucování Valerije Tichoněnka, který chtěl po splnění služby pryč z Moskvy. „Nepustili mě, generálové mi hrozili tresty. Pravidelně mě posílali na kobereček,“ vyprávěl. Velká nepříjemnost trápila i Žalgiris. Hvězdný Sabonis si poranil Achillovu šlachu a naskakoval nepravidelně, před finále na klíčového člena sovětské reprezentace přísně dohlíželi lékaři v Moskvě. Zmeškal tedy začátek série, na úvod jeho spoluhráči v Kaunasu padli 81:92 a přesouvali se do hlavního města. „Sabonis s týmem nehrál celý měsíc, ale rozhodli jsme se požádat, aby mu to povolili. Předseda Všesvazového sportovního výboru Gramov nás nechal sedět čtyři hodiny před dveřmi jeho kanceláře, než nás přijal. Nakonec Sabonise nechali hrát,“ vzpomínal Garastas, který se také u hráčů těšil velkému respektu. Arvydas Sabonis ze Žalgirisu Kaunas poslouchá kouče Vladase Garastase. „Naslouchal našim názorům. Když udělal chybu, vždy ji přiznal. Všechno, čeho jsme v osmdesátých letech dosáhli, je skutečně zásluha našeho trenéra,“ uvedl lídr Chomičius ve své autobiografii. Garastas, který v dětství myslel na kariéru pilota či lékaře, ale skromně odmítal: „Je to zásluha hráčů, ne má. Bylo pro mě velkou ctí s nimi pracovat.“ Třetí duel si jeho svěřenci vynutili vítězstvím 70:67, Sabonis pomohl 17 body. Do Moskvy přicestovalo osm tisícovek fanoušků z Kaunasu, bouřlivou atmosféru ještě podpořil fakt, že zápas došel do prodloužení. V něm CSKA nedalo jediný koš, Litevci slavili 93:83. „To je moje snad nejpamátečnější finálové vítězství,“ tvrdil kdysi Garastas. Velmi se mu vyplatila také přímluva za uvolnění klíčového dlouhána, který nasázel 28 bodů. Sergej Tarakanov z CSKA blahopřeje kapitánovi Valdemarasi Chomičiusovi ze Žalgirisu k vítězství v sezoně 1986/1987. „Často stavěl clony nedovoleně. Když rozpažil ruce a využil lokty, vy jste se prostě nemohli přes tu horu dostat. Později by si za takovou hru vysloužil tři nebo čtyři útočné fauly, ale dříve toho skvěle využíval a díky své chytrosti se problémům vyhnul,“ vzpomínal později na finálové série Tarakanov a dodával: „Jediný, koho CSKA opravdu chtělo a nemohlo získat, byl Sabonis.“ Ten po finále 1987 líčil: „Když jsme se vraceli do Litvy, letadlo půl hodiny kroužilo nad letištěm, protože dav zablokoval celou vzletovou a přistávací dráhu.“ „Vítalo nás snad celé město,“ říkal zase kapitán Chomičius. Když po letech v rámci oslav 70. výročí kaunaského výběru mířil Sabonisův trikot s číslem 11 pod střechu arény, litevský basketbalový hrdina prohlásil dojatým a roztřeseným hlasem: „Pro tak malou zemi je takový basketbalový zázrak, jakým je Žalgiris, obrovským přínosem, symbolem svobody, víry a pozitivních emocí.“ Takhle fanoušci Žalgirisu aplaudovali Sabonisovi, když přebíral památeční dres k 60. narozeninám: Basket pomohl na cestě k nezávislosti Server Delfi před lety sestavil seznam sedmi nejdůležitějších vítězství v historii, na které můžou být Litevci právem hrdí. Vedle zdárného boje o svrchovaný stát po první světové válce či utvoření několik set dlouhého lidského řetězu napříč Pobaltím v roce 1989 na něm najdete i tři slavné finálové triumfy nad moskevským CSKA. Vyhlášený střelec Kurtinaitis při té příležitosti pro litevský web uvedl: „Armádní klub ztělesňoval celé impérium, a proto triumf Žalgirisu nebyl jen obyčejným vítězstvím. My, skupina Litevců, jsme ukázali, že tenhle stroj dokážeme porazit.“ Žalgiris se stal symbolem vlastenectví i touhy po svobodě. Jiskrou, která pomohla zažehnout silný plamen. Bývalý litevský prezident Valdas Adamkus tvrdil: „Během padesáti let okupace byl basketbal projevem svobody. Celá země se snažila porazit Rusy a dokázat, že jsme v tomto ohledu lepší. Tato hra odrážela naši vůli zvítězit nad utlačovateli a udržovala v nás naději a odhodlání.“ Památným v Litvě zůstává také účast kaunaského celku na Interkontinentálním poháru v září 1986. V daleké Argentině tehdy v některých částech hlediště vlály litevské vlajky, které se pak objevovaly na fotografiích i videozáznamech. „To bylo opravdu poprvé, co jsem viděl při zápase svou opravdovou státní vlajku,“ líčil Krapikas v dokumentu BILIETAS. The Ticket. Za pár let už žluté, zelené a červené pruhy nebyly na basketbalových tribunách unikátem. A třeba list Chicago Tribune mohl napsat: „Litevský tým je konečně svobodný. Teď vítězí pro sebe, ne pro Moskvu.“ Basketbalová hrdost ale dodnes nezmizela. I díky velkým vítězstvím Žalgirisu Kaunas.