Beckera tehdy v All England Clubu nic nezastavilo. Ani poranění kotníku v bitvě s Američanem Timem Mayottem, ani dvojchyba při prvním mečbolu za stavu 40:15 v závěrečné partii s Currenem. Před druhou životní příležitostí se za ševelení obecenstva na nejslavnějším tenisovém stadionu modlil: „Pane Bože, dej mi první servis, protože absolutně nemám páru, co bych udělal s tím druhým.“ Nebesa mládence z Leimenu zřejmě vyslyšela, poněvadž o pár vteřin později vypálil míček tak prudce a přesně, že ho zoufale se natahující soupeř sotva tečoval. 6:3, 6:7, 7:6, 6:4. Wimbledon tak 7. července 1985 poznal svého nejmladšího šampiona v historii, prvního nenasazeného, prvního pocházejícího z Německa. Blonďatému chlapci z Leimenu se v tu chvíli zásadně změnil život. „Zmocnily se mě skoro až děsivé pocity, jako bych se ocitl mimo realitu,“ vykládal později pro BBC. „Na dvorec sestoupili členové královské rodiny, aby mi předali trofej. Do šatny za mnou přišel prezident Německé spolkové republiky.“ „Když jsem se vrátil domů, vypadalo to, jako by přijel papež. Ve městě s deseti tisíci obyvatel mě vítalo asi padesát tisíc fanoušků. Strýček mě vozil po ulicích v kabrioletu. Představte si, jak jsem se v sedmnácti cítil, když se na mě kamarádi a spolužáci dívali jako na stvoření z jiného vesmíru.“ Jméno po Pasternakovi O Beckerově úspěchu se psalo a mluvilo jako o úderu blesku z jasného nebe. Odborníci považovali za hlavní kandidáty na titul výstřední Američany Johna McEnroea s Jimmym Connorsem, kteří ovládli předchozí čtyři ročníky. Turnajovou dvojkou byl Ivan Lendl a čtyřkou Švéd Mats Wilander, čerstvý král Roland Garros, na němž Beckera smetl ve druhém kole 6:3, 6:2, 6:1. Jenže osud německému mladíkovi londýnskou stezku velmi vstřícně vyčistil. Nenarazil ani na jednoho borce z top 4. On sám se na sraz elitních sekáčů s raketou dostavil jako dvacítka na žebříčku ATP. V přípravě ovládl podnik v Queen’s Clubu, kde zdolal třeba Pata Cashe či Johana Krieka, jenž po finálové partii pronesl: „Dal mi lekci z podání. Nikdy jsem se nepotkal s chlapíkem, který by mě vyháněl z dvorce pod takovými úhly. Jestliže bude takhle servírovat ve Wimbledonu, může ho celý vyhrát.“ Svět se teprve seznamoval se svérázným pacholkem, jehož matka Elvira pocházela z Kunína. Křestní jméno dostal po ruském spisovateli Pasternakovi. Jeho manažerem se záhy stal rumunský výstředník Ion Tiriac. Měl teprve před sebou všechny sexuální skandály, nákladné rozvody, daňové průšvihy a nerozumné investice, které ho časem dohnaly až do vězení. Zatím představoval jenom nejnovější tenisové zjevení. Klíčový zásah shůry Zákulisní přeborník Tiriac dost zásadně zasáhl do jeho wimbledonské pouti v létě 1985. Vlastně ji v kritické chvíli rozhodně, byť poněkud neomaleně zachránil. Poté, co jeho chráněnec ve třetím kole přežil ukrutnou řež proti Joakimu Nyströmovi ze Švédska (3:6, 7:6, 6:1, 4:6, 9:7), zápolil podobně vyrovnaně s Timem Mayottem. Když si za stavu 1:2 na sety zle podvrtnul kotník... „Bolel mě tak strašně, že jsem chtěl jít soupeři pogratulovat k postupu,“ přiznal později. Elvíra Beckerová byla synovi Borisovi největší a nejvěrnější fanynkou. Jenže na scéně se místo toho jako deus ex machina zjevil démon s macatým tmavým knírem a zasáhl. Becker se chystal kapitulovat, ale Tiriac přisupěl z lóže přímo k němu a nakázal, aby požádal o přestávku na ošetření. Ne nadarmo mu přišili přezdívku Buldozer z Brašova. Američan Mayotte protestoval. Zdvořile, a taky proto zcela marně. Němec si nechal nohu obvázat a mač otočil. Ve čtyřech setech pak vyprovodil z tenisového ráje Henriho Leconta z Francie a dalšího Švéda Anderse Järryda. Načež před finále s Currenem kvapně nakráčel na scénu, aby obsadil svou „šťastnou“ židličku. Protivník se narodil v Jihoafrické republice a jen o pár měsíců dřív si změnil občanství na americké. Jako první dokázal na jednom grandslamu skolit McEnroea i Connorse. „Myslel jsem si, že se ten kluk psychicky rozsype, ale on válel tak, jako by ve špičce strávil deset sezon a jako by před sebou měl tisíc příležitostí získat wimbledonský pohár,“ konstatoval Curren. Nesložil se, pomohl Složil Sebejistě působící výrostek z města na severozápadě Bádenska-Württemberska totiž do bedlivě sledovaného utkání nastoupil dokonale připravený. Nesložil se rovněž proto, že ho na Currenovy pumelice připravoval český kamarád Pavel Složil, který na něj o den dřív pálil prudké servisy, zatímco on stál metr před základní lajnou. Hned při první příležitosti Becker rivala brejknul a předváděl mu svou sebedůvěru: „Dal jsem najevo, že nejsem nervózní. Ve skutečnosti začal nejistě Kevin, což udalo tón celému střetnutí.“ Že není roztřesený, ukázal Becker třeba fotbalovým žonglováním s tenisákem, který k němu přiskákal. I drsnými pohledy, jež na soka vrhal. Jednou ho dokonce při střídání stran lehce strčil ramenem. Po míčku se několikrát vrhnul tak sveřepě, že se po „rybičce“ vyválel na prašném trávníku. Část zápasu tak odehrál v triku notně umouněném od suché hlíny. Projevila se rváčská podstata Beckerovy povahy: „Největším krizím čelíte sám. A já i v tom největším srabu dokážu přežít. Pošlete mě do vietnamské džungle a já najdu způsob, jak se z ní dostat.“ TENNISMEDIA @luciahoff Boris Becker, Wimbledon 1985 | @TheBorisBecker https://t.co/e4EHPjSwvI 15. března 2024 v 13:11, příspěvek archivován: 6. července 2025 v 19:25 oblíbit retweet odpovědět Curren dlouho slýchal otázku, jak po vítězstvích nad McEnroem a Connorsem mohl podlehnout takovému zelenáči. Odpovídal následovně: „Nepodával jsem tak dobře, jak jsem uměl. A hlavně jsem natrefil na mimořádného soupeře. Jenom Becker a McEnroe si v mé éře vyloženě užívali tlak těch nejdůležitějších bitev.“ „Zatímco ostatní se s ním více či méně potýkali, oni v něm hráli nejlépe. Jako by bojovali o život. Beckera zdobila pevná mysl a neskutečná dělostřelecká výbava.“ V sevření slávy Však se taky novému šampionovi záhy začalo říkat „Bum Bum Boris“. Tenkrát ve finále Wimbledonu zaváhal pouze v tiebreaku druhé sady, takže směl líbat nablýskaný pohár a rozpustile si ho stavěl na hlavu. Zdálo se, že se před odolným monstrem rozprostírá fantastická budoucnost. Že nakonec posbíral „pouze“ šest grandslamových trofejí, z tehdejšího pohledu vlastně vypadá jako vcelku skromná kořist. Porážky bolí, nicméně úspěch může sportovce zadusit. „Mě v roce 1985 objala celá má země,“ vykládal Becker pro časopis Stern. „Vše bylo jistě míněno dobře. Jenže můj národ mě málem rozmačkal, sotva jsem lapal po dechu. Vždycky jsem miloval svobodu a ta najednou zmizela.“ „Lidi se na mě náhle dívali jinak, což platilo dokonce i pro moje rodiče. Znali mě sedmnáct a půl roku, ale až do té chvíle si neuvědomili, jaká síla se ve mně skrývá.“ Ani zdánlivě nezničitelný Becker tak neodolal drtivému náporu slávy. Čelil mu prášky na spaní, notnými dávkami alkoholu, důvěrnými styky s řadou žen i bohapustým utrácením. Hýření mu způsobilo mnoho mrzutostí. Ale to už je zase trochu jiný příběh.