Už když přilétal do Calgary, vyvolal pozdvižení. Na letišti se mu rozpadl kufr a všude po okolí se rozlétlo jeho spodní prádlo a ponožky. A že jich bylo! Vlastní lyžařské boty si totiž dovolit nemohl. Měl je půjčené, jenže nesehnal menší velikost. „Tak jsem si na nohy navlékal třeba šestero ponožek, abych volné místo vycpal,“ vzpomínal. Jen co vystoupil z letištní haly, zpozoroval nápisy: „Vítejte v Calgary, Orle Eddie.“ „A já se ptal: Kdo to je? V té době jsem byl pouhý Michael Edwards. Oni mi ale vysvětlili: Vždyť to jsi ty!“ vykládal. Tak se zrodila legenda. Podle mnohých nejhorší skokan všech dob. „Lidé miluji podobné příběhy. A ten Eddieho byl výjimečný. Úplně hollywoodský,“ říkal režisér Dexter Fletcher, který o něm v roce 2016 natočil film. Jen mu chybělo klasické vyvrcholení amerických dojáků. Ne, Edwards nevyhrál. Ani neměl medaili. Na středním i velkém můstku skončil beznadějně poslední a kolegové líčili, jak se báli, aby si spíš nepřivodil zranění. „Rád bych řekl, že jsem letěl jako orel, ale měl jsem spíš blíž ke pštrosovi,“ uznal Edwards. Jedl zbytky a žil v kravíně či léčebně Pavel Ploc, stříbrný na středním můstku v Calgary, o něm kdysi vykládal: „Byl tak legrační. Já nikdy nevěděl, jestli je doopravdy blázen, nebo ze sebe dělá šaška, protože má vymyšlené, jak z toho bude těžit.“ Bývalý britský skokan na lyžích Eddie "The Eagle" Edwards před startem Turné čtyř můstků v Oberstdorfu. Edwards by nejspíš oponoval. Ano, ze svého neumětelství těžil a vydělával miliony, začínal ale z čisté lásky ke sportu a že by byl snad pouhým klaunem, dodnes odmítá. Pocházel z hrabství Gloucestershire, jehož nejvyšší vrchol se nachází 330 metrů na mořem. Byl snílkem, který si usmyslel, že bude startovat pod pěti kruhy. Jako malý hrál fotbal, ve dvanácti letech ale utrpěl závažné zranění chrupavky, nosil sádru od kotníku po stehno, čímž kariéra na zelených trávnících vzala za své. Ne však jeho olympijský sen. Po neúspěšných pokusech v judu, volejbalu, jezdectví a sjezdovém lyžování objevil konečně sport, který jiný Brit neprovozoval. Skoky na lyžích. „Už jako malý kluk jsem chtěl být lyžař a kaskadér. Skoky spojovaly obojí,“ zaradoval se. Vydělával si na ně jako štukatér, nebo pomáhal, s čím bylo potřeba. Trénoval v Americe a později i v Evropě, ve Finsku. Na pořádnou výbavu mu už však nezbyly peníze, a tak ji sháněl všude možně. Tu si něco půjčil, tu si něco vyrobil. Třeba trenér Chuck Berghorn mu našel helmu, jenže neměla upínací řemínek. Tak si Edwards vzal provázek a připevnil si ji k hlavě jím. Aby ušetřil, jedl zbytky, které vyhazovaly supermarkety. Nebo si místo nutričně vyvážených pokrmů koupil jen chléb. Často taky nocoval, kde se dalo: v autě, v kravíně, ve Finsku si zase nocleh našel v psychiatrické léčebně. Později vtipkoval, že si ho v ní měli nechat. Jeho čin vážně bláznovstvím zaváněl. Skoky jsou obrovsky nebezpečné. I ti nejzkušenější by mohli vyprávět, jak moc v nich chyby bolí. On mezi zkušené ani po letech přípravy rozhodně nepatřil, techniku neměl a často padal. Britský skokan na lyžích Eddie Edwards V průběhu kariéry si dvakrát naštípl lebku, zlomil čelist, klíční kost, žebra, koleno, prsty na rukou, palce, nohu, záda či obratle. „Myslím, že jediné kosti, které jsem si nezlomil, jsou rameno, kyčel a stehno,“ přemítal. Ale nevzdal se. Přijala ho i královna Na olympijské hry se zkoušel dostat čtyřikrát, vyšlo mu ovšem jen Calgary 1988. Bylo mu 24 let. Když se postavil na váhu, ukázala 82 kilogramů, tedy o desítky víc než měli ostatní skokani. Jeho poznávacím znamením byla špičatá brada a silné kulaté brýle, které se mu ve velké zimě mlžily. „Měl brýle jako popelníky, byl tlustej, se skokany neměl nic společného,“ usmíval se Ploc. „Ale vždycky se nějak dostal dolů, ačkoliv na dopadu měl problémy zatočit. Každopádně musel mít odvahu, to se musí nechat, když se z můstku vůbec spustil. Pro diváky v Kanadě byl bůh, doma ho dokonce přijala královna.“ Na středním můstku si vysloužil pouhých 69,2 bodu. Druhý nejhorší Španěl Bernat Solá-Pujol jich měl 140,4, vítězný Fin Matti Nykänen 299,1. Na velkém získal 57,5 bodu. Opět byl jasně nejhorší. Předposlední Kanaďan Todd Gillmann zapsal 110,8 a znovu vítězný Nykänen 224,0. Eddie Edwards při premiéře filmu v roce 2016 Ale když sportovní svátek končil, šéf organizačního výboru Frank King ho v závěrečné řeči neopomněl zmínit. „Na těchto hrách někteří závodníci vyhráli zlato, někteří překonali rekordy a někteří z vás se dokonce vznesli jako orel,“ pronesl. A stotisícový dav se rozjásal: „Eddie, Eddie!“ Klaun jsem nebyl Po olympiádě mu patřila sláva jako sportovní superstar, sponzorské nabídky se jen hrnuly. „V roce 1988 jsem vydělal něco kolem 700 000 liber. Jo!“ vzpomínal pro list The Guardian. „Nejvíce jsem vydělal za jeden den 65 tisíc. Ráno jsem otevřel zábavní park Alton Towers, odpoledne natočil jednu reklamu a večer jsem se objevil v nočním klubu. Šedesát pět táců bylo doma!“ Poznal budoucí manželku Samanthu, s níž se později po třinácti letech rozvedl. Stal se otcem dvou dcer. Záhy o sobě vydal knihu a s písní „Leť, Eddie, leť“ pronikl do první padesátky britské hitparády. Pod názvem „Mun nimeni on Eetu“ ji pak nazpíval i ve finštině, přestože vůbec neuměl finsky. Ale ne vše bylo růžové. Někteří činovníci z Mezinárodního olympijského výboru označili Edwardsovo vystoupení za „výsměch sportu“ a přitvrdili kvalifikační kritéria. Eddie the Eagle Rule, tak se celé kauze říkalo. Jeho popularita se příliš nelíbila ani Britskému olympijskému výboru a tamnímu lyžařskému svazu. Pro zahraniční média se stal ostrovním sportovcem číslo jedna. Nepsalo se prakticky o nikom jiném. Jedna tisková konference s ním prý trvala čtyři hodiny. „Na rozhovory se mnou uvalili embargo. Moc rádi jsme se neměli,“ vyprávěl Edwards. Kvůli zranění či přísnějším pravidlům se na můstcích už nikdy výrazněji neprosadil. Nedařilo se mu ani v podnikání a v roce 1992 vyhlásil bankrot. Do plusu se zase dostal poté, co vystudoval práva, a finančně mu pomohl i film z roku 2016, v němž ho ztvárnil britský herec Taron Egerton a který celosvětově vydělal 46 milionů dolarů. Tvrdí o něm: „Pravdivý je tak z osmdesáti procent. Že jsem zmeškal zahájení? Kdepak.“ NA FILMOVÉM PLÁTNĚ. Taron Egerton ve filmu Orel Eddie Ale smířil se s tím, že pro účely plátna bylo potřeba něco lehce nafouknout či poupravit. Díky tomu si zase připomněl, jaké to je být hvězdou. „Dostal jsem tři procenta ze zisku. Jedna platba, co mi přišla, byla 300 tisíc. Celkem dobrá výplata,“ vykládal. „Byla to smršť. Po vydání filmu jsem čtyři roky létal po světě. Tiskové konference, večeře, obědy.“ Dnes ve svých jedenašedesáti letech spíš hledá klid. V Gloucestershiru si postavil dům a věnuje se zahradě. „Tisk mě tehdy vylíčil jako klauna. Teď se už aspoň hovoří i o tom, co všechno jsem musel obětovat, abych se dostal na olympijské hry. Pro mě už jen účast na nich byla jako zlatá medaile,“ říká. Pozornost nicméně vyvolal takovou, jako kdyby je celé vyhrál.