Svět se po hrůzách druhé světové války postupně vzpamatovával, přičemž nejtěžší to bylo v zemích, kde dříve vládl nacistický režim. Pro ně se poválečná sportovní klání stávají střetem s nedůvěrou a předsudky okolního světa. Lidé proto hledají okamžiky, které by jim vrátily ztracenou hrdost. Na fotbalovém mistrovství světa v roce 1954 se to podařilo Západnímu Německu, které se postaralo o jeden z nejpřekvapivějších výsledků historie. Po zdolání zdánlivě neporazitelného Maďarska 3:2 se Němci senzačně stali světovými šampiony. Tomuto zápasu se později vžije název „Das Wunder von Bern“, tedy „Zázrak z Bernu“. Ale zpět k našemu příběhu. Rakouská společnost se v roce 1956 stále vyrovnává s nedávnou minulostí a hledá vlastní identitu. Země se chce oprostit od válečných let a začít znovu psát svůj příběh. Od konce války uplynulo jedenáct let a teprve před několika měsíci země po podpisu státní smlouvy se čtyřmi vítěznými mocnostmi druhé světové války znovu získala plnou suverenitu. Skutečný zlom pro Rakušany však nastal během jednoho týdne na přelomu ledna a února na olympijských hrách v Cortině d’Ampezzo. V žádné jiné zemi totiž nemá alpské lyžování tak silný emocionální a společenský význam. A všechno to způsobí jeden dvacetiletý mladík z Kitzbühelu jménem Toni Sailer. Zaspal a zapomněl startovní číslo Sailer ovládá 29. ledna drtivým způsobem obří slalom. Jeho náskok na druhého krajana Anderla Molterera je více než šestisekundový. Závodníky na druhém až desátém místě dělí menší časový rozestup, než jaký je mezi vítězem a stříbrným medailistou. Jistě a na danou dobu zdánlivě lehce v obou kolech kličkuje po svahu dolů. „Působilo to, jako by dvoumetrová prkna hladila horu, jako by lyžařský umělec visel na neviditelných nitích,“ napsal tenkrát jeden z rakouských novinářů. Slalom speciál o dva dny později se jede za extrémních podmínek. Vrcholky Dolomit zakrývají mraky, v horní části tratě zhoršuje viditelnost mlha a mráz na sportovce útočí ze všech stran. Na tvrdém, místy zledovatělém sněhu vypadává už v prvním kole 23 závodníků a pouze pět jich dokáže projet obě kola bez pádu. Toni Sailer během zimních her v Cortině 1956. Když rakouský tým ráno dorazí na start, Sailer ještě spí na hotelu. Místo výhody jet mezi prvními tak musí startovat až v závěru celého pole. Navíc si zapomene své startovní číslo 15 a narychlo tak vyráží s jiným. Ale ani to ho nezastaví. Sailer tentokrát poráží Japonce Igaju o čtyři sekundy. Z 88 startujících jich 31 závod nedokončí a dalších 26 nabere na vítěze více než minutovou ztrátu. Znovu stoupá na nejvyšší stupínek, potvrzuje dokonalou techniku i mimořádnou závodní intuici. Není divu, že mu později začnou říkat Černý blesk z Kitzbühelu, to podle jeho černé kombinézy. Řemínek mu půjčil soupeř Třetího února je na programu poslední disciplína – sjezd. Sailera čeká nejtěžší souboj o vítězství. „Byla hrozná zima, minus 28 stupňů. Ale znal jsem to tam dokonale, rok předtím jsem tady vytvořil nový traťový rekord. Jenže ten den byla sjezdovka hodně zledovatělá a extrémně nevyzpytatelná,“ vzpomínal po letech v rozhovoru pro švýcarský server Watson. Start ležel ve výšce 2282 metrů, cíl byl o 900 metrů níž. Krátce před startem se navíc objevují nečekané komplikace. „Řemínek, kterým byla moje bota připevněná k vázání, praskl a trenér náhradní zapomněl na hotelu. Naštěstí mi ale svůj půjčili Italové.“ Hned v úvodu balancuje na hraně pádu, kritickou situaci však ustojí, přes další drobná zaváhání vyhrává sjezd s náskokem 3,5 sekundy před Raymondem Fellayem ze Švýcarska a kompletuje zlatý hattrick. Blesk z Kitzbühelu. Lyžařský artista z Hahnenkammu. Bílý zázrak z Cortiny. Tak se následujícího rána předhánějí titulky novin, když dvacetiletý Sailer jako první člověk v historii ovládne všechny tři disciplíny alpského lyžování na jedné olympiádě. V té chvíli je na absolutním vrcholu a má mít před sebou zářivou budoucnost, v níž bude přepisovat jeden rekord tohoto sportu za druhým. On však pouhé tři roky nato s lyžováním úplně skončí. Jak se k němu vůbec dostal? Toni Sailer během sjezdu na slavném Lauberhornu v roce 1955. Za výhru dostal obří ledničku Narodil se v samém srdci alpského lyžování, v legendárním Kitzbühelu. Otec provozoval obchod s domácím sklem, strýc byl zase lyžařským instruktorem a hory, jako u většiny místních obyvatel, byly neodmyslitelnou součástí rodinného života. Tonimu nebyly ani dva roky, když se poprvé postavil na svah. „V bytě se nám válelo dost prken, takže jsem chodil po pokoji s tátovými a sestřinými lyžemi. K druhým narozeninám jsem měl dostat vlastní, jenže už předtím napadlo hodně sněhu a já nechtěl čekat tak dlouho,“ vzpomínal. „Měl jsem obrovskou radost, když jsem je mohl vyzkoušet už deset dní před narozeninami.“ První závod jel krátce po válce v deseti letech. Brzy začal vyhrávat v žákovských kategoriích na okresní, pak už i na celostátní úrovni. „Od dvanácti jsem snil o tom, že jednou budu olympijským vítězem,“ říkal. „A tvrdě jsem na tom pracoval.“ Nešlo přitom jen o lyžování. Každé ráno běhal na Hahnenkamm a posiloval. V roce 1952, v pouhých šestnácti letech, šokoval mezinárodní scénu vítězstvím na Grand Prix ve francouzském Megève, kde ovládl sjezd i kombinaci. Tu zimu triumfoval také v Alpe d’Huez a Barcelonnette. Mezi cenami, které si z amatérských závodů odvážel, byla i obrovská lednička. „Nedokážete si představit, co to pro nás v těžkém poválečném období znamenalo,“ smál se po letech. „Byla to snad první soukromá lednice v celém Kitzbühelu. Lidé k nám chodili jen proto, aby ji viděli.“ Zlomenina nohy ho však připravila o celou sezonu 1953 i mistrovství světa o rok později. Vrátil se ale ještě silnější. V devatenácti vyhrál slavný lauberhornský sjezd ve Wengenu a v roce 1955 už patřil k absolutní světové špičce. Olympijský rok 1956 zahájil triumfy na slavné domácí sjezdovce Streif v Kitzbühelu, kde ovládl sjezd, slalom i kombinaci. A pak přišla ona bílá pohádka v Cortině. „Mým cílem bylo získat aspoň jednu zlatou medaili. Že z toho budou rovnou tři, to bylo překvapení i pro mě,“ říkal. „Ale nic mi nespadlo do klína, musel jsem si to vybojovat.“ O dva roky později na mistrovství světa 1958 v Bad Gasteinu jel opět svou one man show. Vyhrál sjezd i obří slalom, jen ve slalomu speciál skončil druhý o pouhých sedm desetin sekundy. Byla to jeho jediná porážka na olympiádě či mistrovství světa. Ze svahu na stříbrné plátno Kariéra Toniho Sailera už pak netrvala dlouho. V pouhých třiadvaceti letech se rozhodl s lyžováním skončit. Ne proto, že by ztratil motivaci nebo ho postihlo zranění, ale kvůli přísným amatérským pravidlům tehdejší doby. V éře, kdy téměř neexistovaly finanční prémie za vítězství a sponzoring byl teprve v plenkách, nesměl olympijský vítěz a mistr světa přijímat honoráře a musel striktně ctít amatérský status. Sailer už však dostával peníze za hrané filmy, v nichž většinou i lyžoval. „Pro mě to nebyl problém. Natáčení trvalo zhruba čtvrt roku, a pak jsem měl zase čas se plně soustředit na lyžařský trénink,“ popisoval období, kdy závodil a zároveň stál před kamerou. Právě to ale naráželo na odpor funkcionářů lyžařského svazu i Mezinárodního olympijského výboru, kteří jeho hraní vnímali jako porušení pravidel. „Musel jsem si nějak vydělávat peníze. Chtěl jsem svým chováním provokovat, přimět vedení přemýšlet o nesmyslném amatérském paragrafu. Ten byl později zrušen – ovšem pro mě už příliš pozdě.“ Toni Sailer ve filmu Kauf dir einen bunten Luftballon z roku 1961. Sailer sice ještě zvažoval návrat na olympijské hry v roce 1960 ve Squaw Valley, brzy však pochopil, že znovuzískání statusu amatéra je prakticky nemožné. Lyžařskou kapitolu tak definitivně uzavřel a otevřel novou. Naplno se ponořil do zcela nového prostředí. Vystudoval hereckou školu v Berlíně, chodil na hodiny zpěvu, učil se tančit i jezdit na koni. Natočil desítky snímků, převážně menších německých komedií a dobrodružných filmů s horskou tematikou. Mimo jiné se jako dublér podílel na akčních lyžařských scénách v jediné bondovce s Georgem Lazenbym v hlavní roli – Ve službách Jejího Veličenstva (1969). Objevil se ale i na divadelních prknech a s osmnácti nahranými deskami se stal populárním šlágrovým zpěvákem. Není divu, že tento charismatický a vždy dokonale upravený sympaťák patřil k nejviditelnějším tvářím tehdejší poválečné populární kultury. Přesto se od milovaného sportu nikdy zcela neodstřihl. Zůstal ikonou rakouského sjezdového lyžování a postupně se k němu vracel v jiných rolích. Už v roce 1964 byl na domácí olympiádě v Innsbrucku šéfem rakouského týmu. Po neúspěšných hrách v Sapporu 1972, odkud Rakušané odjeli bez jediné zlaté medaile, měl Sailer jakožto nový technický ředitel alpských disciplín národního svazu situaci napravit. Právě pod jeho vedením se zrodil legendární „Wunderteam“, tedy slavná rakouská generace, která začala světu dominovat. Franz Klammer, David Zwilling, Hansi Hinterseer či Annemarie Moserová-Pröllová – ti všichni vrátili Rakousko zpátky na vrchol. Spolu se Sergem Langem pak byl klíčovou postavou při zavedení finančních odměn ve Světovém poháru a na počátku 80. let stál i u zrodu disciplíny super-G. V roce 1992 ho Mezinárodní lyžařská federace FIS pověřila vedením alpské komise, která měla zásadní vliv na vývoj alpských disciplín. Ředitelem nejslavnějších závodů zůstal až do roku 2006. Ani v pozdějším věku však nepřestal aktivně sportovat. Ještě po sedmdesátce vášnivě lyžoval, hrál golf, chodil po horách a s bratrem Rudim vedl dětskou lyžařskou školu Rote Teufel. „Práce s dětmi je obrovská zábava. Tady člověk cítí ryzí radost,“ říkal. Vždy si pečlivě střežil své soukromí a navzdory slávě zůstával pořád stejný. Obdiv k němu tak měl nejeden sportovní velikán. „Toni byl můj hrdina, skromný a nesmírně sympatický člověk,“ řekl o něm třeba legendární fotbalista Franz Beckenbauer. Je třeba si uvědomit, že Sailer závodil v době, kdy byly svahy v Alpách v zásadě stejné jako dnes, ale vybavení lyžařů i bezpečnostní opatření naprosto nesrovnatelné. Přesto dokázal dominovat způsobem, kterým o celé dekády předběhl svou dobu. V roce 1985 mu Mezinárodní olympijský výbor udělil nejvyšší možné ocenění – Olympijský řád. A když Rakousko v roce 1999 volilo svého sportovce století, hádejte, kdo asi vyhrál? Jeho jedinečný počin z Cortiny d’Ampezzo dokázal později napodobit už jen Francouz Jean-Claude Killy na hrách v Grenoblu 1968, po jednom z nejkontroverznějších závodů olympijské historie. Toni Sailer zemřel v roce 2009 doma v Kitzbühelu, bylo mu 73 let. Celý život dělal jen to, co tolik miloval. A aniž by to přitom tušil, napsal kus rakouské historie.