Byla neděle, 6. října 1985. Sychravo, zataženo, chladno. Ale bez dešťových kapek, tolik typických pro Ostrovy. V anglickém Brands Hatch se na tribunách nedalo hnout. Michele Alboreto totiž ještě pořád živil teoretickou šanci na titul, ale daleko pravděpodobnější bylo, že se králem sezony stane Alain Prost. Stačilo mu jediné – dojet před Italem. A po 13 kolech bylo víceméně jasno. Alboreto totiž musel kvůli poruše motoru odstoupit. Francouz pak nechal o vítězství v Grand Prix Evropy bojovat Nigela Mansella s Ayrtonem Sennou. On sám neriskoval, neútočil. Přesně tak, jak se o rok dříve naučil od Nikiho Laudy. Když projel páskou na čtvrtém místě, žádná velká euforie nepřišla. Jen zvedl ruku. Úlevně. „Je to zvláštní, tolikrát jsem byl blízko. Tentokrát jsem nechtěl dělat chyby, nechtěl jsem blbnout. Myslím, že jsem se stal mistrem světa ve chvíli, kdy jsem se naučil trpělivosti,“ líčil. Alain Prost s trofejí na britském Silverstonu, vedle něj Michele Alboreto. V boxech si s mechaniky připil šampaňským, než zmizel. „Oslavy a hlasité radovánky fakt nejsou pro mě,“ prozradil tehdy novinářům. „Raději si sám v tichu sednu a zapřemýšlím nad tím, co se vlastně stalo.“ Přezdívka Profesor k němu seděla nejen kvůli jeho jezdeckému stylu... Francouzský L´Équipe o den později na titulní straně otiskl jeho fotku s titulkem: „Enfin!“, tedy „Konečně!“. Prost se stal prvním mistrem světa formule 1 z této země. Doteď je i posledním. A že mu to trvalo… Jsi vůl, Niki Profesorský styl jízdy předváděl od první poloviny 80. let. Závodil většinou klidně, čistě, s chladnou hlavou a měl pověst muže, který málokdy ztratí kontrolu nad svým temperamentem. Jenže titul se mu vyhýbal. V roce 1982 mu unikl o deset bodů. O rok později? Na Nelsona Piqueta, který se stal prvním šampionem s vozem s přeplňovaným motorem, ztratil pouhopouhé dva. Přitom čtyři Velké ceny před koncem měl Prost 14 bodů k dobru! „Jedno je jisté, blíž už se nikdy nedostanu,“ smutnil. A nebral si servítky. Renault zkritizoval za špatnou práci s podvozkem, v médiích se nijak nekrotil, což vyústilo v jediné – dostal padáka. Asi mu nepomohla ani fáma (ať s pravdivým základem, nebo ne), že spal s manželkou šéfa týmu Gérarda Larrousse. Po v té době nejrychlejším pilotovi pochopitelně skočil Ron Dennis, do druhého auta posadil šéf McLarenu vracejícího se dvojnásobného šampiona Nikiho Laudu. Rakušanův první odchod ze scény byl čistě emotivním rozhodnutím. Proto po dvou letech v penzi navrhl své ženě Marlene, jestli by si nechtěla udělat výlet do Londýna, projít si obchodní dům Harrods, zatímco on by si vyřešil své byznysové záležitosti. Alain Prost v rozhovoru s Nikim Laudou. Lhal, vyrazil na testy McLarenu v Donningtonu... „Jsi naprostý vůl,“ oznámila mu Marlene, když se o tom dozvěděla. Ale hnout s tvrdohlavým Nikim nemohla. Starý lišák měl ale co dělat, aby se sžil s novou konfigurací auta. Vždyť své první dva tituly získal před téměř deseti lety. „Všechno je rychlejší. Ani se nenadějete a máte o 300 koní víc. Trochu šlápnete na plyn a dostanete kopanec do zadku. Zvykám si hůř než ostatní,“ uznal rakouský pilot. Že by se ale vzdal? To by nebyl Lauda. Všichni v padoku věděli o jeho nehodě na Nürburgringu a „zmrtvýchvstání“ z roku 1976. S Prostem si ale v zanícení pro věc nezadal. „Oba byli cílevědomí, sobečtí a chtiví,“ prohlásil John Watson, kterého Francouz v týmu nahradil. Nenáviděl jsem ho V sezoně 1984 Prost Laudu absolutně ničil v kvalifikacích. Inženýr John Barnard vzpomínal: „Niki říkal: ‚Ten zatracenej mrňavej Francouz (Prost má skutečně jen 165 centimetrů) je vždycky o půl vteřiny rychlejší než já... Budu muset vymyslet, co s tím!‘ Niki měl sice talent své soupeře prokouknout a hrát s nimi psychologické hry, ale Prost byl prostě a jednoduše lepší. A Nikiho to neskutečně rozčilovalo, protože nemohl přijít na to, jak se mu vyrovnat.“ V šestnácti závodech Lauda startoval před týmovým parťákem pouze jedinkrát. Francouz se naopak za volantem svého mclarenu dostal do první řady desetkrát, Rakušan ani jednou. DVĚ LEGENDY. Alain Prost (vlevo) a Niki Lauda sledují Velkou cenu Monaka. „Nenáviděl jsem ho. Nemyslím osobně, ale prostě když jsem ho viděl, rozčílil jsem se. Byl to můj největší nepřítel. A ještě ze stejného týmu!“ vzpomínal po pár letech se smíchem Lauda. Vozy McLarenu tehdy vyhrály 12 ze 16 závodů sezony. A navrch měl nakonec právě Lauda. Důležitou roli v celém šampionátu hrála Velká cena Monaka, která byla předčasně ukončena kvůli dešti. Komisaři tak připravili Ayrtona Sennu o první výhru ve formuli 1 v barvách Tolemanu, protože by s velkou pravděpodobností předjel vedoucího Prosta. Jeho mclaren ve vedení doháněl tempem několika sekund na kolo. Francouz tušil, že nestíhá, tak při každém průjezdu boxy ukazoval na zataženou oblohu. „Už to zastavte!“ jako kdyby vzkazoval. A skutečně na konci 31. kola mávl traťový komisař Jacky Ickx červenou vlajkou, zrovna když se Senna prohnal kolem lídra. Pořadí se ale určilo na základě předchozího kola a vítězem se stal Prost. Grand Prix byla ukončena, než piloti projeli tři čtvrtiny závodu, a tak se braly jen poloviční body. Prost čtyři a půl místo devíti. Kdyby závod pokračoval a on by skončil druhý za Sennou, získal by bodů šest. Klíčová věc na konci sezony… Během ní se oba piloti McLarenu neustále přetahovali o vedení v šampionátu, Francouz byl často rychlejší, ale ne vždycky dojel. Hlavně v druhé půlce sezony buď vyhrál, nebo cíl neviděl. Ayrton Senna (vlevo) a Alain Prost, rivalové ze stáje McLaren Opanoval sedm závodů oproti Laudovým pěti. Exceloval v kvalifikacích. Ale titul mu unikl. O půl bodu… Lauda po sezoně řekl: „Alain byl rychlejší. Ale mistrovství světa není o rychlosti, je o bodech.“ Prost porážku nesl těžce. Cítil, že udělal maximum, přesto ho zavalil zmar. „Byl to šok. Měl jsem titul na dosah. Musel jsem se naučit, že nestačí jen vyhrávat závody,“ vzpomínal později. Francouzská euforie Lauda vždycky považoval svůj třetí titul za největší úspěch kariéry. Musel do něj dát všechno a podvědomě tušil, že znovu Prostovi čelit nedokáže. Ten se navíc poučil. Z žáka dorostl ve skutečného Profesora. Jezdil stabilněji, když nemohl zvítězit, spokojil se s druhým nebo třetím místem. Což stačilo. „Díky Nikimu jsem pochopil, jak se stát mistrem světa. Bez něj bych možná nikdy nebyl tím, kým jsem,“ uznal. Komplimenty putovaly i na druhou stranu: „Jediný týmový kolega, kterého jsem skutečně považoval za rovnocenného soupeře.“ Alain Prost se stal mistrem světa celkem čtyřikrát, v letech 1985, 1986, 1989 a 1993. Lauda nebyl konfliktní typ jako později Senna – s Prostem v zákulisí neválčil. Spíš mu ukázal, že i v šampionátu, kde je rychlost na prvním místě, rozhoduje trpělivost a strategie. Prost v roce 1985 skutečně útok na titul dotáhl. V sezoně, v níž pětkrát zvítězil a v tabulce šampionátu s přehledem porazil Alboreta z Ferrari. „Když jsem projel cílem, možná jsem radost nedal tolik najevo, ale cítil jsem obrovskou úlevu. Po tolika letech zklamání jsem se konečně dočkal,“ usmíval se. Doma vyvolal jeho triumf obrovskou euforii, osobně gratuloval i prezident Francois Mitterrand. Vždyť celá země čekala na tento okamžik tolik let, a to měla v minulosti ve formuli 1 velká esa – Francoise Ceverta, Patricka Depaillera nebo Jacquese Laffitea. A Lauda? V sezoně 1985 skončil až desátý. Vyhrál jediný závod – Velkou cenu Nizozemska – a jedenáctkrát nedojel. „Loni mě hnala vpřed touha získat titul, ale letos se mi nedařilo najít novou motivaci,“ prozradil během tiskové konference, na níž oznámil definitivní odchod do důchodu. „Mám za sebou špatný rok, není to ničí vina, ale opravdu se mi nedaří najít dobrý důvod, proč závodit dál, takže končím.“ Tentokrát nešlo o emoce, Lauda měl dost. Prost následně titul obhájil, triumfoval i v roce 1989, kdy podobně jako jeho vyškolil Lauda, on školil rychlejšího Sennu a v závěrečném závodě v Suzuce ho i kontroverzně vyřadil, což mu Brazilec o rok později na stejné trati vrátil. Ayrton Senna slaví vítězství, po jeho pravici Alain Prost. To už Prost jezdil za Ferrari a Sennu nesnášel. V roce 1993 se stal počtvrté mistrem světa ve Williamsu, kam pro nadcházející sezonu podepsal Frank Williams i … ano, vážně, úhlavního nepřítele Sennu. Což Francouze rozčílilo natolik, že se stájí rozvázal smlouvu. S jihoamerickým idolem se usmířil až těsně předtím, než Senna tragicky zemřel v Imole. Možná taky proto už se do formule 1 nikdy nevrátil, byť nabídky měl. I přes smůlu v prvních letech kariéry získal čtyři tituly (a mohlo jich být klidně sedm) a 51 dílčích triumfů ve Velkých cenách. Jezdil chytře, precizně a mistrně. Občas se zdálo, že ani ne extra rychle. Stopky pak ale vždycky ukázaly něco úplně jiného. Profesorskou jízdu.