Chodili kolem bezvládných těl, křižovali se, modlili se. Dva pánové v dlouhých rouchách. Dva zarmoucení kněží jen pár hodin po strašlivé havárii kráčeli mezi mrtvými, aby jim udělili poslední pomazání. Na další ráno už ve starobylé katedrále v Le Mans připravovali vzpomínkovou bohoslužbu. V tu chvíli ale jen kousek vedle nich za temné noci dál řičely motory sportovních vozů, brzd a kňučících pneumatik. Čtyřiadvacetihodinovka v Le Mans právě prožila nejhorší, nejbrutálnější a nejtragičtější moment v historii motorsportu. Závodit se ale nepřestalo. Jen stárneš, Pierre! Pierre Levegh byl 49letý pilot, který se pomalu smiřoval s odchodem do důchodu. Ve Francii ho milovali. Byl vášnivým tenistou, bezvadně hrál hokej a většinu života závodil pro Talbot. Při závodech se ale čím dál víc bál a čím dál častěji mluvil o bezpečnosti, kterou tehdy nikdo neřešil: „Potřebujeme na vozech signalizační systém! Jedou příliš rychle, je to nezodpovědné.“ Jen stárneš, oponovali mu mnozí. Padesátá léta minulého století byla z pohledu motorsportu šílená doba. Závodní speciály prahly po rychlosti na úkor bezpečnosti. Sportovní vozy i formule 1 se blížily k 300kilometrové rychlosti, přitom jezdily na tratích, kde se nic nezměnilo od chvíle, kdy se tam proháněly sotva stovkou. Však i okruh La Sarthe se nijak nelišil od momentu, kdy ho v roce 1923 představili. Chyběly bezpečnostní pásy, o nehořlavých oblecích se ani nebavíme. Helma byla jedinou ochranou. „Neměli jsme ani tachometry, takže jsme nevěděli, kolik v tu chvíli jedeme,“ vyprávěl John Fitch z Mercedesu. „Balancovali jsme na hraně. Abychom zajeli dobrý čas, dostávali jsme se do situací, kdy jsme nad vozy ztráceli kontrolu.“ Jen týden před Le Mans ji ztratil i Alberto Ascari, dvojnásobný mistr světa formule 1, který se zabil při testování na Monze. Celý motoristický svět se z té ztráty vzpamatovával. A Le Mans mělo být novým začátkem. Radši vyletím než uhořím Jaguar versus Mercedes versus Ferrari. Tři týmy, které se měly o vysněnou trofej poprat. Dramatickou podívanou toužili vidět všichni, proto se podél trati tlačilo přes 300 tisíc fanoušků. Pro lidi to i deset let po konci druhé světové války byla vzácná společenská událost. SPOLEČENSKÁ UDÁLOST. Ne všichni přišli na Le Mans v roce 1955 sledovat závody. Někteří už hodiny před otevřením bran čekali na vpuštění. Pak na dekách popíjeli šampaňské a víno, dámy vyšňořené v šatech, pánové v oblecích s kravatou nebo motýlkem. „Někteří ani nepřišli na závody. Jen se chtěli jít pobavit s přáteli a být šťastní,“ prozradil jeden z tehdejších fanoušků Jacques Greley pro BBC. V Mercedesu, kde se po 30 letech v čele stáje loučil Alfred Neubauer, dávali největší šance esům z formule 1 – Juanovi Manuelovi Fangiovi se Stirlingem Mossem. Jaguar zase sázel na vycházející hvězdu z Ostrovů Mikea Hawthorna. Vždy skvěle oblékaného gentlemana s motýlkem na krku. Le Mans tehdy ještě startovalo postaru. Piloti se tak seřadili na levém okraji dráhy, po startu vyběhli, naskákali do aut nastartovali a vyrazili. Mimochodem, proto mají vozy Porsche dodnes spínací skříňku vlevo pod volantem – řidič tak mohl startovat a zároveň už pravou rukou řadit jedničku. START! Takhle piloti v roce 1955 vyráželi po startu na Le Mans ke svým vozům. Boxy? V té doby žádné nebyly. Fangio se po prvotních problémech prodral zpátky do čela a s Hawthornem se pak neustále předháněli, posouvali rekord dráhy. Jako kdyby zapomněli, že jedou vyčerpávající čtyřiadvacetihodinovku. Jak zběsilí jeli v tuze nebezpečných autech. Šlo v podstatě o šílenou rychlostí jezdící výbušniny. Kvůli hmotnosti byly karoserie aut z hořčíkových slitin – superlehké, ale rovněž superhořlavé. Riziko požáru bylo tak velké, že piloti dokonce neměli ani pásy – při nehodě raději z auta vylétli, než aby uhořeli. Karoserie jako pochodeň smrti Po dvou a půl hodinách se v čele nic neměnilo. Bylo před půl sedmou večer, slunce ještě zářilo na obloze, zapadnout mělo až za další tři hodiny. Na konci 35. kola první britský vítěz Velké ceny formule 1 Hawthorn předjel austin-healey Lance Macklina a na poslední chvíli se rozhodl zamířit do boxů. Ty však tehdy nebyly za boxovou zídkou, ale na kraji trati. „Chvíli předtím jsem přemýšlel o tom, jak silné mercedesy jsou. Jak s nimi vůbec můžeme bojovat. Ale pak jsem si řekl – sakra, proč by britské auto nemohlo porazit to německé?“ vzpomínal Hawthorn ve své autobiografii. Pachuť druhé světové války deset let od jejího konce v lidech stále zůstávala. Zpomalení jeho jaguaru s novými kotoučovými brzdami každopádně Macklina možná až vyděsilo. Ve snaze vyhnout se Hawthornovu vozu instinktivně zabočil vlevo, čímž ale vjel do cesty dvěma rychle se blížícím mercedesům, ve kterých seděli Pierre Levegh a Juan Manuel Fangio. La tragedia de Le Mans es un acontecimiento trágico que ocurrió el 11 de junio de 1955 durante las 24 horas de Le Mans en Francia. Hilo 🧵 pic.twitter.com/dGdw55F1E0 — 𝗵𝗲𝘆 𝗶𝘁❜𝘀 𝗔𝗻𝗱𝘆 👻 (@andy_whats) March 26, 2024 Francouz tušil, že se srážce nevyhne. Instinktivně ještě zvedl druku, čímž Argentince za sebou varoval a možná mu tím i zachránil život. Fangio se pak se zavřenýma očima – s využitím vlastních rychlých reflexů – protlačil mezi vozy a v boxech narazil do Hawthornova tehdy stojícího Jaguaru. Levegh takové štěstí neměl. V rychlosti kolem 240 km/h přejel přes zadní část austin-healey, jež posloužilo jako rampa. Přeletěl přes nízký 1,2metrový násyp oddělující trať od diváků a dopadl přímo na hlavní tribunu. Kvůli hořlavé karoserii navíc okamžitě explodoval, trosky rozsévaly smrt, některé části vraku se našly až 80 metrů od místa dopadu. Francouzský pilot ze svého letícího vozu vypadl a při nárazu si rozdrtil lebku, na místě zemřel. „Víko jeho kapoty se prohnalo vzduchem a sekalo hlavy namačkaným divákům jako gilotina,“ psal tehdejší tisk. UTÍKEJTE! Vůz Pierra Levegha právě na Le Mans rozsévá smrt, fanoušci utíkají a snaží se zachránit. „Kousek ode mě ležel muž s dalekohledem na krku. Nad krkem už ale nic neměl, hlava byla pryč,“ líčil hrůznou situaci Greley. „Motor a přední náprava prořízly diváky jako dělostřelecká palba. A hořčíková karoserie vozu vzplanula jako pochodeň a upálila lidi k smrti,“ psalo se rovněž tehdy. Situaci navíc ještě zhoršili záchranáři, kteří hořčíkový oheň neznali a nalévali na požár vodu, což plameny ještě posílilo. Duncan Hamilton, další z řidičů Jaguaru, který sledoval dění z boční stěny boxů, vzpomínal: „Byla to nepopsatelná scéna: Všude mrtví a umírající lidé. Výkřiky bolesti, úzkosti a zoufalství jen dokládaly velikost katastrofy. Připadal jsem si jako ve snu, příliš zděšený na to, abych o tom vůbec přemýšlel.“ Při největší havárii v historii motorsportu zemřelo 84 lidí – diváků, pracovníků okruhu i samotný Levegh. Dalších 200 lidí bylo zraněno. Zastavit závod? Nemůžeme Trvalo několik hodin, než se diváci na druhé straně trati o nehodě dozvěděli. Prvním signálem, že je něco v nepořádku, bylo odstoupení týmu Mercedes. I tomu to ale trvalo. Až sedm hodin po havárii, těsně po půlnoci, se Neubauerovi konečně povedlo kontaktovat všechny členy představenstva stáje ve Stuttgartu. Mercedes ze závodu stáhl i zbývající dva vozy. Neubauer pak navrhoval, aby to samé učinil i Jaguar a další. Ti ale odmítli. Jaguar hlavně proto, že měl Hawthorn umetenou cestu k vítězství. Že z části mohl za tragédii, jejíž důsledky se v průběhu závodu teprve zjišťovaly? To v tu chvíli nikdo neřešil. A zrušit celé Le Mans? I o tom organizátoři uvažovali. Jeho zastavení by ale znepokojilo diváky a ztížilo záchranné operace. Fanoušci, kteří by okruh opouštěli, by totiž mohli ucpat silnice, po kterých už v té době korzovaly sanitky. Během závodu tak dokonce nebylo vydáno žádné oficiální stanovisko o katastrofě, která se přihodila. Prostě se pokračovalo. Jako by nic. Hawthorn pak skutečně Le Mans spolu s Ivorem Buebem vyhrál. Francouzský deník L’Auto Journal o den později vyšel s titulní fotografií usmívajícího se Hawthorna na stupních vítězů, na kterých si vychutnává šampaňské. Měl u ní sarkastický titulek: „À votre santé, Monsieur Hawthorn!“ (“Na vaše zdraví, pane Hawthorne“). NA ZDRAVÍ, PANE HAWTHORNE! Mike Hawthorn přijímá gratulace poté, co zvítězil v Le Mans 1955. Farnham Flyer, tedy Rychlík z Farnhamu byl přitom z nehody zděšen. Už v boxech přišel za týmem Jaguar s tím, že za nehodu prý může on. Prosil Macklina, aby mu odpustil. Manželka Tonyho Rolta (šampiona Le Mans z předminulého roku) mu nalila sklenku brandy a řekla mu, aby zmlkl. Manažer stáje Lofty England si pak Hawthorna posadil stranou a přesvědčil ho, že za nehodu skutečně nemůže on a že se musí vrátit na trať. Poslechl, i když se do konce života incidentem trápil. Dodnes není jasné, kdo byl největším viníkem nehody. Macklin tvrdil, že Hawthornův úhyb do boxů byl náhlý a způsobil nouzovou situaci, která ho vedla k tomu, že vjel do cesty Leveghovi. O několik let později Američan Fitch na základě vlastních vzpomínek a toho, co slyšel od ostatních, tvrdil, že hlavní vina je také na vítězném Britovi. Další z účastníků Norman Dewis byl opačného názoru. Podle něj byl Macklinův pohyb doleva dost neopatrný a Levegh ve skoro 50 letech neměl schopnosti na to řídit tak rychlý vůz. A Hawthorn? O tři roky později se stal mistrem světa ve formuli 1 i přesto, že v sezoně vyhrál jen jednou a Stirling Moss čtyřikrát. I díky neuvěřitelnému citu pro fair-play svého krajana. #OnThisDay in 1958, Mike Hawthorn beat Stirling Moss to the title by 1️⃣ point! He was Britain's first #F1 world champion 🇬🇧 #F1FastFact pic.twitter.com/25oUxz6xAE — Formula 1 (@F1) October 19, 2016 Při Grand Prix Portugalska totiž Hawthorn vyjel z dráhy, zhasl mu motor a když se vracel, jel chvíli v protisměru, za což ho chtěli vyloučit. Moss ale zasáhl a stewardům řekl, že jeho soupeř jel v tu chvíli mimo trať po chodníku, čímž žádné pravidlo neporušil. Druhé místo Hawthornovi zůstalo a šampionát pak vyhrál o jediný bod. Před Mossem... Hned poté oznámil odchod do sportovního důchodu. Až moc krátkého důchodu. Jedno pozdní ráno 22. ledna 1959 stál před svým servisem Tourist Trophy ve Farnhamu, když kolem pomalu projížděl kamarád Rob Walker ve svém Mercedesu 300SLR. Přátelsky na něj pokynul ve snaze ho vyprovokovat. Hawthorn bez váhání nasedl do svého jaguaru a jal se Walkera pronásledovat. Když předjel Robův mercedes, zamával mu. Walker už pak jen sledoval, jak Mike v mokrém a větrném počasí v pravotočivé zatáčce na úseku dálnice A3, známém jako Hog’s Back, škrtl o nákladní vůz jedoucí v protisměru, ztratil kontrolu nad jaguarem a narazil do jediného stromu v okruhu stovek metrů. První britský mistr světa zemřel v pouhých 29 letech. Paradoxně ve chvíli, kdy se svým jaguarem předjížděl Mercedes. Tak jako při tragédii v Le Mans před 70 lety. Po katastrofě v Le Mans Důsledky událostí z roku 1955 byly enormní. Pětinásobný mistr světa formule 1 Juan Manuel Fangio už v Le Mans nikdy nezávodil. Další piloti jako Fitch , Phil Walters nebo Sherwood Johnston se závoděním úplně skončili. Jako pandemie se rozšiřovaly zákazy automobilových závodů na okruzích. Z Francie do Španělska , Švýcarska nebo západního Německa . Francouzská vláda dospěla k závěru, že by se měla na všech tratích zlepšit bezpečnost a zvětšit se vzdálenost mezi tratí a diváky. Švýcarsko definitivní zákaz závodění zrušilo až v květnu 2022. Mercedes-Benz se na konci sezony 1955 stáhl ze všech motoristických závodů a vrátil se až v roce 1987. Oficiální vyšetřování pak neshledalo žádného z jezdců odpovědným za nehodu. Kritizovalo organizování klání na 30 let staré trati, která původně nebyla navržena pro čím dál zrychlující se vozy. Rok po nehodě vedení okruhu La Sarthe vytvořilo oddělené boxy.