Bylo jaro roku 1968, když se celý motoristický svět sešel ve Skotsku. Na pohřeb Jima Clarka přiletěl 10. dubna z Argentiny i Juan Manuel Fangio. Pětinásobný mistr světa z padesátých let, jehož rekordy byly desítky let nepřekonané. Když si vzal slovo, aby o Létajícím Skotovi něco pronesl, vyšvihl pár slov, která stačila: „Byl s přehledem tím nejlepším pilotem formule 1.“ Ne, nevyhrál nejvíc Velkých cen v historii. Světovým šampionem byl „jen“ dvakrát. MISTR SVĚTA. Jim Clark s milovaným Lotusem. Přesto bylo na jeho způsobu řízení cosi magického a nepřekonatelného. A bylo mu jedno, jestli zrovna řídí formuli, nebo sportovní vozy. I proto přesně před 60 lety dosáhl milníku, který nikdo v historii nezopakoval. V roce 1965 se Clark stal podruhé v kariéře mistrem světa formule 1, ve stejném roce ale jako jediný ovládl i slavné Indy 500. „Vynechal kvůli tomu i Grand Prix Monaka. Tak dominantní sezonu tehdy prožíval, navíc Američanům otevřel oči,“ vzpomínal jeho souputník Graham Hill. Mustang i roční zásoba masa V té době nebyli piloti tolik omezováni. Jeden víkend se mohli svézt ve formuli 1, o týden později mohli sednout do sportovního vozu nebo do formule 2. Když se Clarkovi naskytla šance jet v Americe slavné Indy 500, neváhal. Už v roce 1963 se poprvé uprostřed sezony formule 1 vydal přes Atlantik. A všechny ohromil. „Zdálo se, že je přirozený talent. Nikdy jsem neviděl nikoho přijet na závod, který nikdy nejel, a hned bojovat o vítězství,“ nechápal místní favorit Parnelli Jones. Kdyby organizátoři splnili svůj slib a skutečně by vyloučili každého jezdce, kterému unikal olej, Clark by dokonce vyhrál. Takhle dojel druhý. POPRVÉ. Jim Clark a jeho první jízda na Indy 500 v roce 1963 s Lotusem 29. Už tehdy měl vyhrát, kdyby rozhodčí vyloučili před ním jedoucího Parnelliho Jonese za unikající olej. O rok později ho zastavil defekt. Pak to konečně vyšlo. Do Indianapolis s Colinem Chapmanem přivezli revoluční Lotus 38 poháněný motorem vzadu. Do té doby Indy 500 ovládali pouze piloti s vozy s pohonnou jednotkou vepředu. Clark to změnil. A jak! Triumfoval s náskokem dvou kol před druhým jezdcem. Takhle konkurenci ještě nikdo nikdy nezničil. Stal se prvním cizincem, který od roku 1916 Indy 500 vyhrál. Navíc ukázal, že evropské technické inovace mohou uspět i v amerických typech závodů. Co všechno za triumf získal? Mustang, roční zásobu masa (jehož dovoz do Skotska si musel zaplatit), dvě televize. A ke svému zděšení i focení se supermodelkami pro titulní stranu časopisu Time. Clark tohle všechno nenáviděl a s každým dalším rokem se jeho plachost zhoršovala. Spousta lidí v něm ani závodního jezdce nedokázala vidět. Byl klidný, tichý, stydlivý, venkovský typ. Jen do chvíle, než sedl do auta. „V tu chvíli jako kdyby to byl jiný člověk,“ všiml si jeho první mechanik u Lotusu Cedric Selzer. O pět let dříve mu otec řekl, že si musí vybrat – buď si začne závoděním vydělávat, nebo se svého koníčku vzdá a vrátí se na rodinnou farmu. Teď se s famílií vydal do Buckinghamského paláce na setkání s královnou Alžbětou II. Jak rychle se život může proměnit... Jaký idiot mě to předjíždí? Clark se narodil ve skotském Kilmany do rodiny ovčích farmářů. Blízko hranic s Anglií spolu se čtyřmi sestrami odmala létal po bujaré venkovské krajině a naháněl zvířata. Rodiče ho nakonec vyslali do loretánské školy v Edinburghu, aby mu zajistili lepší vzdělání. Motorsport? Ten v té době ještě vůbec neznal, zato exceloval v kriketu nebo pozemním hokeji. V šestnácti mu zemřeli strýc i dědeček a on tak musel přerušit školu a vrátit se domů pomáhat na farmu. Věděl, že je to jeho rodinné dědictví, o které se spolu se sestrami bude muset postarat (vždyť měli dvě ovčí pastviny o rozloze 12 tisíc akrů). DOMA NA FARMĚ. Jim Clark se na rodinnou farmu do Skotska často vracel. Nalajnovanou budoucnost ale přerušila jedna cesta na setkání Mladých farmářů. Předjel při ní totiž jistého Iana Scotta-Watsona, který ho v tu chvíli považoval za idiota. Na setkání si Clarka našel a vynadal mu – jestli si jako myslí, že je nějaký závodní jezdec. Po prvotní hádce si ale oba připili a nakonec se stali nejlepšími kamarády. Scott-Watson byl totiž amatérským závodníkem a pozval svého kumpána na jeden místní podnik coby mechanika. Mladý Jim to ale nevydržel, chtěl si rychlou jízdu taky vyzkoušet. Po pěti kolech byl o tři sekundy rychlejší... „Když přijel do boxů, koukal na mě tak trochu naštvaně a pak se mě zeptal, jestli nevím, proč všichni jedou tak pomalu. Musel jsem se začít smát, než jsem mu řekl, že oni nejedou pomalu, jen Jim jede zatraceně rychle,“ vyprávěl Scott-Watson. Talent se poprvé naplno projevil. Nesnášel Spa, i když na něm kraloval Clarka pak museli kamarádi ještě několikrát přemlouvat, aby skutečně začal závodit, protože svému umění pranic nevěřil. Proto trvalo dalších pár let, než v roce 1958 vyhrál 18 závodů. Na Štěpána téhož roku dojel v Brands Hatch druhý v podniku GT za jistým Colinem Chapmanem. Mužem, se kterým posléze tvořil jedno z nejsilnějších partnerství v historii formule 1. Jejich vztah byl postupně téměř otcovský, Chapman sloužil jako tlumočník Clarkových postřehů týmu a neustále vylepšoval vozy formule 1. Stáj věděla, že Clark je téměř stejně důležitý jako Chapman, a k oběma se chovala s úctou. ÚSPĚŠNÉ DUO. Jim Clark se před startem Velké ceny baví s konstruktérem a zakladatelem Lotusu Colinem Chapmanem. Z juniorské formule se díky parádním výkonům rychle prodral do F1, kde hned prožil i jeden z nejhorších víkendů historie – Spa 1960. Stirling Moss se po hrůzostrašném karambolu kurýroval několik měsíců. Mike Taylor utrpěl zranění, která mu prakticky ukončila kariéru. Chris Bristow na tehdy ještě 14kilometrovém okruhu, který se jel na klasických silnicích podél domů, náspů, stromů a plotů, havaroval v Malmedy. Byl vymrštěn z vozu do ostnatého drátu, který mu usekl hlavu. Tělo Bristowa se navíc svezlo zpátky na trať a Clark ho jen tak tak minul. A Clarkův týmový kolega Alan Stacey byl zasažen ptákem do obličeje, havaroval ve velké rychlosti a na místě zemřel. „Celý závod jsem se bál, že mi to kdekoliv uklouzne a stane se něco hrozného. Bylo to příšerné,“ řekl o pár let později sám Skot o dané Velké ceně. On tehdy skončil pátý, získal první body v F1, ale Spa po celou kariéru nenáviděl, i když na trati dominoval a čtyřikrát vyhrál. „Když jsem Jima poprvé ve formuli 1 viděla, nedokázala jsem ten pohled snést. Tolik nebezpečí! Po návratu domů jsem o tom mamince ani nemohla vyprávět. Když pak závody viděla sama na vlastní oči, skoro se při nich nemohla nadechnout, jak si přála, aby už skončily. Věděly jsme ale, že Jima od formule už nikdy neodtrhneme,“ líčila sestra Betty. Vrať se k farmaření! O rok později prožil Clark další šílený zážitek. V Monze se při příjezdu do slavné Paraboliky zapletl do kolize s Wolfgangem von Trippsem, který narazil do přeplněné tribuny. Při incidentu zemřelo 15 fanoušků plus německý pilot. I přesto, že podle očitých svědků Clark za nehodu nemohl a šlo o závodní incident, úplně ho zdrtila. Všichni zaměstnanci Lotusu o něj měli strach. Stáhl se do Skotska, kde strávil celou zimu a bál se, že si pro něj, kdykoliv se v Itálii objeví, přijde policie. TRAGICKÁ MONZA. Po Clarkově kontaktu s Wolfgangem von Trippsem došlo k velké havárii, při níž zemřel německý pilot i 15 diváků. Skutečně přišla, musel ještě několikrát na výslech, ale žádná obvinění proti němu nikdy vznesena nebyla. Ve formuli 1 byl v té době naprosto jasně nejrychlejším pilotem. Kdyby se Lotus tak často netrápil se spolehlivostí, která byla katastrofální a Clark kvůli ní nedokončil spoustu závodů, mohl být mistrem světa klidně čtyřikrát, pětkrát (třeba v roce 1962 skončil druhý i přesto, že nedokončil 4 z 9 závodů). Tehdejší šampion a kamarád Graham Hill mu proto vzkázal: „Doufám, že se vrátíš k farmaření!“ Nevrátil a v roce 1963 se stal poprvé mistrem světa v nejdominantnější sezoně, jakou do té doby formule 1 viděla. V jednom závodě dokonce předjel celé pole minimálně o kolo. Doma ve Skotsku slavil, jinak ho ale trápil zájem médií i neustálé připomínání krvavé Monzy. Když viděl reportéry, začal se měnit a hněv z něj často prýštil. Zároveň byl tuze nerozhodný. Když s Jackiem Stewartem bydlel v Londýně a měli se podívat na nějaký film, často to skončilo u toho, že neviděli nic, protože se Clark tak dlouho rozhodoval, až bylo pozdě. Na dráze jako by všechny tyhle negativní vlastnosti neexistovaly. „Jezdil daleko plynuleji než všichni ostatní. Řídil s takovou finesou, až se zdálo, že to auto jen tak hladí, místo aby jel na hranici možností. Nikdy s vozy nebojoval, přesto se nedal dohnat,“ vzpomínal Stewart. Po druhém titulu a triumfu na Indy 500 v roce 1965 už nikdy nedostal do rukou vůz, který by byl jeho talentu hodný. Až příliš často ze závodů odstupoval ve chvíli, kdy bezpečně vedl a zajížděl jedno nejrychlejší kolo za druhým. A ne, nechoval se k vozům hůř než ostatní, spíš naopak. Selzer o Clarkově stylu řízení řekl: „Koluje spousta příběhů o pneumatikách Jima Clarka, které prý vydržely čtyři závody. Ne prý, je to pravda. Jeho brzdové destičky vydržely třikrát déle než u jiných pilotů. Derek Wild (mechanik) říkával, že když před něj dáte převodovky všech závodníků, bezpečně pozná tu Jimovu. Vykazuje nejmenší známky opotřebení.“ I přesto se Lotus paradoxně v Clarkově éře pral se spolehlivostí a Skot se v autě přestával cítit bezpečně. V závodech čím dál častěji myslel na to, co by se mohlo pokazit, zhoršoval se i jeho vztah s Chapmanem. I tak ukazoval velké kusy magie. Třeba jako v Monze 1967. Startoval z pole position, vedl do dvanáctého kola, než ho defekt poslal do boxů. Když se vrátil na trať, byl o kolo pozadu a šestnáctý v pořadí. Jako šílenec pak předjížděl soupeře za soupeřem, vyrovnal své kvalifikační kolo, dohnal i vedoucího pilota a zase se ujal vedení… … než mu došlo palivo. Na setrvačnost projel cílem jako třetí. Lotus 49 v té sezoně dojel (napříč piloty) do cíle jen 8krát z 22 příležitostí (z toho 6krát Clark, což jen dokazuje, jak jemně se k vozu v porovnání s ostatními choval). Jakou šanci máme my? V roce 1968 se Clark čím dál častěji svému kamarádovi Stewartovi svěřoval s tím, jak při závodech myslí na všudypřítomné nebezpečí. Zvlášť na tratích poblíž stromů. Přemýšlel o konci kariéry. O tom, jak se přestěhuje zpátky do Skotska, založí rodinu. Jenže pak se sedmého dubna 1968 vydal na Hockenheim otestovat formuli 2, což v té době nebylo nic zvláštního. Zvlášť u něj. Clark celou kariéru propojoval závodění ve formuli 1 s ježděním ve sportovních vozech nebo formulích 2. Miloval čtyřiadvacetihodinovku v Le Mans i Indy 500. Nezáleželo mu na tom, co zrovna řídil, pokaždé byl rychlý. Měl neuvěřitelný, těžko popsatelný cit. O to zvláštnější bylo, co se za chmurného a promočeného dne na německého okruhu v pátém kole stalo. Jeho vůz ztratil přilnavost, narazil do stromu a Clark si zlomil vaz. Tribute to Jim Clark at Hockenheim / The original memorial site. The site of the fatal accident. James "Jim" Clark, farmer, racer, and OBE (4 Mar 1936 - 7 Apr 1968) 📷 ? / Mike Evans pic.twitter.com/V6ABMoaYnM — Petrolhead 🏁 (@NuvolariTazio1) April 7, 2024 Zemřel před tím, než se dostal do nemocnice. Dodnes neexistuje důkaz o tom, jak k nehodě skutečně došlo. Traťový komisař Winfred Kolb, který jako jediný nehodu viděl, uvedl, že před nárazem vůz zvláštně uhýbal. Zbytky formule a důkazy měsíce prohledávali vyšetřovatelé leteckých nehod. Ani oni k definitivnímu rozuzlení nedošli. Snad defekt zadní pneumatiky? Bylo to jedno… „Když se něco takového mohlo stát jemu, jakou šanci máme my ostatní? Myslím, že to všichni cítíme stejně. Jako bychom ztratili našeho lídra,“ soukal ze sebe Chris Amon, který jel v osudný okamžik kousek za Clarkem. Byla to velmi nebezpečná éra formule 1. Jackie Stewart se například dopočítal, že se zúčastnil 57 pohřbů svých kolegů. Tenhle ho vzal ze všech nejvíc. „Jim nikdy nemůže být nahrazen, protože byl jedinečný,“ řekl. Pro všechny to byl šok. Selzer si navždy pamatoval moment, kdy uviděl Clarkovu tvář v televizi a okamžitě mu došlo, co se stalo. Rozplakal se. Colin Chapman, který byl pro Clarka jako táta, byl pochopitelně naprosto zdrcen. Už nikdy se žádnému pilotovi tak nepřiblížil, pomalu nedokázal snést tu bolest, kterou cítil. „Vždy bude nejlepší. Jsem si jistý, že jednou přijde někdo, koho všichni budou oslavovat jako nejlepšího v historii. Ale já ne. Pro mě se Jimovi už nikdy nikdo nevyrovná,“ měl jasno. V PRVNÍ ŘADĚ FARMÁŘ. Hrob Jima Clarka ve skotském Chirnside Stewart se i na Clarkovu počest o to víc rval za bezpečnostní otázky ve formuli 1, další soupeř a kamarád Hill pro Clarka vyhrál v roce 1968 titul. Když se do skotské vesničky Chirnside zajedete podívat, na náhrobku Clarka podle jeho přání svítí na prvním místě to, že byl „Farmář ze skotského pohraničí“. V hloubi duše skutečně byl. Shodou okolností byl možná také největším pilotem, jakého kdy formule 1 poznala.