Je s podivem, jakou silou ta mnohasetstránková próza žije víc než století po svém vzniku. Vždyť má tolik neduhů! Nemá konec; Hašek umřel dřív, než stihnul román dopsat. Strukturálně text nedrží moc pohromadě – vždyť kapitoly jsou vlastně samostatné obrazy, a povahově jistě blíž hravé, reportážně-fejetonistické žurnalistice, než vysoké, náročné literatuře. První sešity pak musel Hašek realizovat po své ose, nikoho z oficiálních nakladatelů ta próza nezajímala. Moc jí nepomohly ani ilustrace Josefa Lady, které příběh posouvají k naivitě, povrchnosti, zábavě. A neposloužily ani pozdější filmové adaptace: ať ta hraná Karla Steklého, nebo ta animovaná Jiřího Trnky. Haškova kniha je prostě systém otevřený dokořán: vzpírá se, uniká, natáčí ke čtenáři různé tváře. Jenže je to asi v zájmu věci, autor to tak nejspíš chtěl. Jeho životní i tvůrčí filozofie tomu totiž rozhodně nasvědčují. Jaroslav Hašek se velmi rychle zorientoval ve společnosti a politice pozdního Rakouska-Uherska. A nebylo mu v tom „žaláři národů“, kde vězely dlouhý čas i české země, moc dobře. Vadila mu dostředivost, konzervativnost, xenofobie. A související nacionalistické důrazy a výhružné řinčení zbraněmi. Všechna ta malost a omezenost, přetvářka a trapnost. Chytil z toho dost silnou intelektuální frustraci. Podobně jako tři čtvrtě století před ním další velikán české literatury, Karel Hynek Mácha. A tak se začal vzpírat, revoltoval vším, co dělal. Svým bohémským, rozkotaným životem, plným zběsilých, mnohadenních pitek – stejně jako mystifikacemi, krutými šprýmy na cizí účet. V literatuře pak tenhle protest vtělil právě do Švejka: navenek dobráka od kosti, v jádru ovšem zrcadlo, nastavené proti jakékoli blbosti druhých. Švejk se líhnul natřikrát. Nejdřív v povídkách (Dobrý voják Švejk a jiné podivné historky, 1912), pak v novele (Dobrý voják Švejk v zajetí, 1917) – a teprve v letech 1921 a 1922 rozepsal Hašek svého ultimátního hrdinu načisto. Poslal ho samozřejmě do první světové války, kterou zažil na vlastní kůži. Taky natřikrát: nejdřív jako dobrovolník rakousko-uherské armády, potom jako legionář, a nakonec jako rudoarmějec. Zejména na poslední štaci byl Hašek velmi aktivní a angažovaný pro věc. Ovšem svého Švejka vymodeloval spíše pasivně. Jako usměvavého, dobráckého pozorovatele, který ovšem funguje totálně rozkladně. Tím, že jakoukoli promluvu nebo situaci vždycky absurdně rozvrátí, přepíše v její opak. Je to vlastně totální demontáž: řeči i postav – stejně jako armády, potažmo celého toho děsivě zbyrokratizovaného přízraku pozdního Rakouska-Uherska. Takový text nemůže zestárnout. Je věčný. Stejně jako lidská blbost, všecky ty závisti a nenávisti, ta tragicky namachrovaná ega, co se rvou globálně i lokálně, verbálně i fyzicky, dneska jako včera nebo zítra. Švejk je vlastně zen-buddhista. Na té jeho replice „To chce klid“ nejspíš něco je. Až na to, že tahle slavná replika není nikde v Haškově románu k nalezení…