Osmdesátiny ve čtvrtek oslavil Milan Hein, zakladatel oblíbeného pražského Divadla Ungelt, které do svých komorních prostor láká diváky už více než třicet let. O jeho i svých začátcích, ale i aktuálních plánech promluvil ve velkém rozhovoru pro iDNES.cz. Když se vrátíme do roku 1995, kdy jste divadlo zakládal, bylo to na základě peněz, které vám vyneslo vydání knihy s Milošem Kopeckým. Jak jste ale přišel na myšlenku, že je investujete zrovna do divadla? Čtyřicet let jsem hrál na oblastních scénách, a když jsem byl v divadle na Kladně, okouzlilo mě hraní v Divadélku v klubu. To byla malá scéna naproti té oficiální. Všichni chtěli hrát Hamleta na velké scéně, ovšem Hein se zamiloval do tohoto malého prostoru, kde se hrály intimní hry pro dvě tři postavy, kde se holdovalo šansonu a kde jsem vlastně i já začal s talkshow. Tam jsem zpovídal bardy kladenského divadla. K tomu na kytaru hrál a své autorské písně zpíval můj kolega ze šatny Marek Eben. Jednou jsem dostal strašnou horečku a chtěl svoji talkshow zrušit. Ředitel kladenského divadla mě ovšem volal a říkal: „To je beznadějně vyprodané, já pro tebe pošlu auto a oni tě přivezou, to musíš zvládnout.“ A já na to: „Pane řediteli, já jsem s tím Ebenem v šatně, to je inteligentní a zvídavý kluk, on tam nemusí vždycky jenom sedět a občas něco zazpívat. Nechte ho to odkonferovat.“ Tenkrát se tedy říkalo odkonferovat a ne moderovat. No a tak se zrodila moderátorská hvězda Marek Eben. Všichni naši předci Heinovi skončili v plynu v Osvětimi a najednou v Praze u Staroměstského náměstí ponese kavárna jejich jméno. Takže jste stál u začátku jeho moderování. No, bezděčně. On to tehdy zvládl geniálně. Já mu pak nabízel, ať se střídáme, ale on nechtěl. Takto jsem mimochodem – zdá se, že to mám v genech – objevil i Halinu Pawlowskou. Já ji četl a i zaznamenal na obrazovce, kde měla společenský magazín V žitě. Tak jsem jí zavolal a řekl: „Paní Pawlowská, já jsem majitel a ředitel nového pražského divadla, vy to netušíte, ale vy patříte na jeviště.“ „Ne, já patřím za psací stůl,“ odpověděla mi. „Mýlíte se, máte obrovské osobní charisma, i s těmi kily navíc, navíc máte geniální hlas a opravdu prvotřídní dikci. Já to rozpoznám. Budete mít svou one women show v Ungeltu.“ Ona byla zaskočená, pak přišla a řekla: „Co tam budu dělat?“ „No, budete číst ukázky ze svých knížek a pak umožníte zvídavým divákům, aby se vás na něco zeptali. Jste pohotová, dokážete odpovídat. Zrodí se svébytná talkshow Haliny Pawlowské v Ungeltu.“ A také se zrodila. Poprvé byla úplně trémou bez sebe a zavřela se na záchodě. Já na ni volal: „Paní Halino, musíte na jeviště, už třikrát zvonili.“ Tak ona na to malé jeviště Ungeltu vstoupila a dnes se svou one women show vyprodává velké haly. Čím vám padl do noty právě tento dům na Starém Městě? Těch míst jsme s mým tehdejším partnerem obcházeli více. On byl v minulosti šéf pražské Reduty, praktik. Já jsem oproti tomu velmi nepraktický člověk, mám tisíce nápadů, ale někdo je musí zrealizovat. A tady jsem velice váhal – ano, unikátní středověký dům ze 14. století, který patří židovské obci a dole v jeho sklepení je spousta myší. Hotel Ungelt využíval sklep jako skladiště. Ale přesto jsem to tu stále nějak viděl – sice malý prostor na takřka kapesní divadlo, kam se vejde sotva 100 diváků, ale zároveň šance, aby se zrodila intimní komorní scéna, kam lidé přijdou prostě pobýt. Zajdou na skleničku nebo na kafe před představením a po představení přijdou herci mezi ně. A takhle to v Ungeltu stále funguje, je to skutečně sešlost. Navíc se mohou posadit na židli někoho z herců, což je zvyk, který mne napadl v Americe. Dneska těch židlí máme už přes sto. Když srovnáte začátky a dnešní dobu, je lehčí nebo těžší dostat diváka do divadla? Chytrá otázka. Já myslím, že divadlo je věčné, protože živý kontakt herce s divákem je jedinečný a naprosto nenahraditelný. Stejně tak pospolitost publika, které se ten večer sejde, aby spatřilo představení. Divadlo je nesmrtelné. A tím, jakou moc nad námi nabývají sociální sítě a všechno kolem, si myslím, že sílu toho živého setkání ještě umocňuje. Takže byste řekl, že to je… Nutíte-li mě, abych řekl lepší, či horší, tak říkám, že lepší. A čím dál lepší. Má to souvislost s tím, jak se odlidšťuje mezilidská komunikace. Úplně mě šokuje, když sedím v tramvaji a nade mnou stojí pěkná mladá holka a vedle ní pěkný mladý kluk. Za normálních okolností by kluk koukal po holce a holka by zaznamenala, že po ní kouká kluk. Ovšem oni se dnes vůbec nevidí. Oba čumí do mobilu a nejspíš jsou na seznamce. Milan Hein a František Němec v představení Staří mistři Scénou prošlo spoustu slavných tváří. Dokázal byste pojmenovat ty, kteří Ungeltu nejvíc pomohli se proslavit? Divadlo nejvíc zviditelnili ti, kteří se objevili v přímém přenosu z Národního divadla, když přebírali cenu Thálie za výkon na našem jevišti. První to byla Alena Vránová, všichni pak chtěli její představení vidět. Dále Marta Kubišová, Vilma Cibulková a Richard Krajčo. Považujete tyto vaše čtyři Thálie za největší úspěch scény? Je to nejprestižnější české divadelní ocenění, které má díky sobotnímu hlavnímu vysílacímu času i velkou publicitu. Tak si toho považuji. Ale rozhodně z toho pro mě nevyplývá, že ti, kteří získali Thálii za konkrétní výkon v konkrétní inscenaci, hráli u nás v naší nejlepší inscenaci. Pro mě bude navždy patrně nejlepším inscenací divadla Pan Halpern a pan Johnson s Petrem Kostkou a Františkem Němcem. Ani jeden z kluků za to přitom žádnou Thálii nedostal. Přesto je to pro mě ukázka výjimečného hereckého partnerství, hlubokého respektu k textu, ke spoluhráči a k publiku. Je to už ale 14 let, co jste dostali tu dosud poslední, čtvrtou Thálii. Proč zatím žádná další nepřibyla? Je přece tolik divadel v republice, to byla jen shoda okolností. Párkrát jsme ještě byli nominovaní. Vendula Křížová, Jiří Langmajer, Bára Štěpánová, David Švehlík... Jen už to holt nepřineslo tu zlatou trofej. Ale my neděláme divadlo pro ceny. To doufám nedělá nikdo. Rozumím. Divadlo hrajeme pro diváky. Přízeň diváků je pro mne nejpodstatnější, to je pro mne největší vzpruha. Zažívám přímo orgastické stavy, když vidím, jak po představení vychází divák z Ungeltu a má popsanou tvář. Když vidím, že to v něm něco zanechalo. Pro principála není nic horšího, než vidět obličej diváka, v kterém se nic neodehrává, který snad už ani neví, co spatřil, a míří rychle do šatny, aby si vzal kabát a odešel. Popsané tváře mne fascinují. Vracíte se v těchto momentech myšlenkami k době, kdy divadlo začínalo? Třeba s nějakým pocitem zadostiučinění? Zmiňované popsané tváře jsou pro mne nejvíc. Ale pak se také samozřejmě musíme živit, takže je velkou, hmatatelnou satisfakcí pro nás je, že jsme na půl roku dopředu vyprodaní, že jsme stoprocentně soběstační, po nikom nic nechceme, nežádáme žádné dotace, nežádáme o žádné granty. Máme spoustu zájezdů, fungujeme na naší Letní scéně, kde je trojnásobná kapacita komorního Ungeltu, a i tam máme vyprodáno. Letos jste u divadla otevřeli kavárnu. Do budoucna věřím, že bude lehce dotovat naše divadlo stejně jako zájezdy a Letní scéna. Ale musí vstoupit do povědomí lidí. A zase byl na startu Kopecký, který, když Ungelt otevíral, řekl: „Ideální by bylo, kdyby to naše sklepní divadlo... on totiž věřil, že v Ungeltu bude hrát, ale čtyři měsíce po otevření zemřel... jednou mělo z ulice vlastní kavárnu, ze které by se po schodišti sestoupilo přímo do hlediště.“ A po třiceti letech je to tady. Interiér je zařízený v staropražském stylu, vybavil jej skvělý filmový architekt Honza Vlček a dal tomu název Café Hein. Asi logicky? Kdepak, já se velmi bránil a říkal: „Honzo, když jsem si otevíral divadlo, nenapadlo mě ve snu, že by to mělo být Divadlo Milana Heina, proč by nyní mělo existovat Café Hein? To je přece Kavárna Divadla Ungelt.“ On říká: „Nemůžeš to opírat jen o divadelní nadšence, musíš sem přilákat i lidi, kteří holdují staropražským kavárnám a ocení interiér a atmosféru. Potřebuješ sem dostat i cizince, aby přišli na snídani. Čechy ten název nepobouří, protože pokud vědí, co je Divadlo Ungelt, vědí, kdo je Hein. A cizincům je to jedno, jestli je to Café Hein, Stein nebo Klein, bude jim to evokovat slavnou éru první republiky, kdy Praha byla česko-německo-židovská.“ Pořád jsem váhal, ale pak rozhodla moje sestra Marta Skarlandtová, se kterou jsem se o tomto názvu radil. Řekla, že je to báječné. Jsme z Hranic na Moravě, všichni naši předci Heinovi skončili v plynu v Osvětimi a najednou v Praze u Staroměstského náměstí ponese kavárna jejich jméno. Café Hein je tu za naše předky. V Hranicích na Moravě jsme za Rakouska-Uherska měli likérku Fischer Hein, ze které se vyvážely likéry i do vídeňských kaváren. S Martou jsme po revoluci pátrali, jestli nezbyly nějaké recepty, ale komunisti a předtím fašisti všecko zlikvidovali. Máte k té osmdesátce nějaké další plány? Mám obrovské štěstí, že na to životní finále mám spolehlivého a báječného životního partnera. A mému divadlu se daří a má budoucnost. Vychoval jsem si zdatné nástupce: jednatele a provozního ředitele Martina Šimka, mého partnera a uměleckého ředitele Pavla Ondrucha. Ti půjdou ve šlépějích Ungeltu, tak jak jsem tu cestu nastavil. A jsem přesvědčený o tom, že i když to nebudu, tak z té cesty nesejdou. Mám už jen jedno privátní přání... A to prozradíte? Rád bych se dožil manželství pro stejnopohlavní páry, tedy pro všechny. Nepřipadám si kvůli své sexuální orientaci výjimečný, aby kvůli mě museli vymýšlet pořád zvláštní zákony. Jsem člověk jako každý jiný. Výjimečné jsem vybudoval divadlo. Je tu 31 let a jeho představení viděly miliony lidí. O to jsem se zasloužil. Na tom, že jsem homosexuál, nemám zásluhy žádné. Tak jsem se narodil. Proč má mé soukromí řešit Parlament České republiky? Nemá jiné starosti?