Frustrace a smutek. Pokud nejste nelida, tak právě podobné emoce ve vás nejspíš román vyvolá. I když s postavami se tu zpočátku soucítí jen těžko. Čtenář má chvílemi chuť jimi zatřást a přimět je, aby se konečně vzpamatovaly a začaly se svým životem něco dělat. Křivánková však záhy ukazuje, že jejich jednání má svou kauzalitu. Každý na malé vesnici jménem Brod bojuje s nějakým svým kostlivcem ve skříni. Takže ačkoliv jsou postavy nesympatické, sobecké a kruté, současně bývají i zranitelné. V tomto ohledu se autorce podařilo vystihnout podstatnou vlastnost mezilidských vztahů: člověk může být zároveň obětí i tím, kdo ubližuje. Křivánková od prvních stran rozehrává několik traumatických linií současně a postupně je splétá. Domácí násilí střídá nevěra, smrt dítěte, alkoholismus, sebepoškozování, sexuální násilí, nechtěné těhotenství, komplikované rodičovství či osamělost. V závěrečné části se dlouho potlačované křivdy a tajemství koncentrují na rodinné oslavě, která funguje jako katalyzátor všeho dosud nevyřčeného. Tragédie je tu základní stavební jednotkou románu, který tak zapadá do výrazného proudu současné české beletrie. Však už anotace slibuje „stará mlčení“, „nevyřčené souvislosti“, „skrytá zranění“ a „touhu po vykoupení“. Tedy motivy, k nimž se domácí próza vrací s takovou pravidelností, až se nabízí otázka, zda jsme si nezvykli zaměňovat tíhu tématu za literární závažnost. Jako by kvalitní román musel především bolet. Čím komplikovanější rodina, čím hlubší trauma a čím déle zamlčované tajemství, tím závažnější má být výsledná literatura. Jenže množství utrpení samo o sobě hloubku nevytváří. Ani prostředí pohraničí už není v současné české próze neobvyklou volbou. Křivánková sice míří do méně literárně exponovaného moravsko-slovenského, tedy karpatského pomezí, samotné využití periferie jako prostoru, kde se koncentrují rodinné historie a staré křivdy, však dobře zapadá do existujícího trendu. Ohrané, avšak funkční To ovšem neznamená, že podobné motivy přestaly být legitimní. Bylo by totiž příliš jednoduché text odmítnout jen proto, že nepřichází s ničím zásadně novým. Ohrané totiž neznamená nefunkční. V pořadí druhý autorčin román je zkrátka variací na dobře zavedený typ současné domácí prózy. Nakonec ani není podstatné, zda Křivánková chtěla zavedený proud současné české prózy následovat, nebo překročit. Souřadnice Vegy v jeho rámci fungují: jsou čtivé, dramatické a psychologicky srozumitelné. Literatura navíc nemusí být formálně převratná, aby plnila svou funkci. Aby s knihou vůbec mohl vzniknout dialog, musí být především čtena. A čtenářsky přístupné Souřadnice Vegy bezpochyby jsou. Více utrpení, více literatury? Také ve své prvotině Chalupa autorka pracovala s tragickými a bolestivými motivy, dávkovala je však střídměji. Román Souřadnice Vegy rozhodně není hlubší jen proto, že se v něm koncentruje více lidského neštěstí. Souřadnice Vegy 65 % autorka: Pavlína Křivánková nakladatel: Ikar, 2026 Zatímco Chalupa ukázala, že Křivánková dokáže čtenáře vtáhnout i bez neustálého zvyšování sázek, její druhý román místy jako by svým postavám a jejich příběhům nedůvěřoval natolik, aby je nechal působit bez další tragédie za rohem. Přičítat toto rovnítko pouze autorce by ovšem nebylo fér. Úspěch próz založených na rodinném traumatu ukazuje, že pro tento typ příběhů existuje stabilní publikum. A literatura na něj přirozeně reaguje. Pro čtenáře, kteří tento typ literatury vyhledávají, bude román Souřadnice Vegy pravděpodobně spolehlivou volbou na dlouhé podzimní večery.