„Vždycky, když přijedu někam na vesnici, tak tam cítím přírodu, hlínu, teplo. A to, kupodivu, cítím i tady. Zámecké prostory zase voní noblesou,“ prozradila o Kroměříži. Je kroměřížská akademie pro vás práce, nebo spíš relax? Samozřejmě že pracovního času je více. Ale pro mne není učení práce, jen velká radost. Vidět, jak se formuje mladý člověk, jak přichází na nové věci nebo jak se utvrzuje v tom, co se naučil u svého pedagoga, jak propojujeme názvosloví, své myšlenky a jak to celé roste. Tato práce je pro mne obrovskou radostí. Nejen tady v Kroměříži, ale i během celého roku. Neřekla bych, že to je týden dovolené, protože je to náročné, ale beru to jako pracovní relax. Jak dlouho už se věnujete výuce studentů? Asi 12 let na různých místech a posledních devět ročníků jsem tady v Kroměříži. To místo je magické a vždy se tady sjedou nejlepší lektoři, kteří mají vkus a cit vybrat člověka, u kterého ví, že není jen bohem nadaný, ale že umí i naslouchat. U zpěváků je to o jiném věkovém rozhraní, protože nemůžeme formovat člověka třeba jako houslisté, kteří tady pracují už s malými dětmi. U zpěvu jsou to většinou lidé, kteří už studují na akademiích nebo jsou na volné noze. Mám zde i některé své mladší kolegy, kteří ke mně chodí soukromě během roku. Musela jste se pedagogické činnosti učit, nebo to máte v sobě? Když jsem začínala, trochu jsem se bála, protože jsem nevěděla jak na to. Postupně jsem se díky praxi do toho vpravila a našla způsob, jak učit ženy i muže. Musela jsem se více soustředit na správnou formulaci a nestavět výuku jen na dojmologii a pocitech. Letní hudební akademie a festival Academy Kroměříž Akce se koná každý rok ve druhé polovině srpna, letos už podeváté . Téměř čtyři desítky vybraných studentů konzervatoří a vysokých škol z deseti zemí zde zdokonalují své schopnosti pod vedením špičkových lektorů, jako jsou klavírista Ivo Kahánek , operní pěvkyně Kateřina Kněžíková, violoncellistka Michaela Fukačová , houslisté Dalibor Karvay a Fedor Rudin či dirigent Tomáš Netopil a další. Vedle interpretačních kurzů probíhá rovněž praktický obor Management kulturních projektů . Zakladateli akademie jsou Tomáš Netopil a Jana Kubáčová. Jaká si myslíte, že jste učitelka? To asi není otázka na mne. Můžu jen zhodnotit, jestli se člověk, kterého směřuji, inspiroval mým doporučením. Pak si říkám, že to má smysl. U dlouhodobých studentů sleduji, že rostou, dostávají lepší a lepší role a zrají. To je pro mne největší odměna. Ale je to vždy otázka diskuse. Snažím se jim pomoct tak, že stavím na tom, co umí a s čím přijdou. Takže už je to spíš o podpoře? Nedegraduji nikdy práci, kterou odvedli někde jinde, snažím se na ni navázat a diskutovat, jestli by jiný přístup třeba nemohl pomoci lépe. Já jsem byla takto také učena, snažím se následovat vzoru svého mentora Marka Pinzowa, být konstruktivní, ne negativní. Když si vzpomenete na své pěvecké začátky, jaké to bylo? Tehdy byl na všechny větší tlak. Na dnešní mladé tlačí sociální média a rychlá informovanost. My jsme se museli rychleji učit větší kvantum věcí a nikdo se neptal, jestli jsme unavení. Člověk musí sám sebe motivovat, musí to mít v sobě. Pro pedagoga je velice demotivující, když cítí, že se mu jeho vložená energie nevrací. Když ke mně přijde nový student, vložím do společné práce 80 procent a on 20. A po nějaké době se to přetočí. To je pro pedagoga největší odměna. Poznáte u nového studenta, že bude úspěšný? U někoho je to zcela jasné. Navádí mně jakási pěvecká nebo hudební inteligence. Podstatné je, jak se svým talentem nakládá, jak ho rozvíjí. Žádný učený z nebe nespadl. Kateřina Kněžíková (vlevo) v titulní roli nastudování Janáčkovy Káti Kabanové v anglickém Glyndebourne Existují podobné akademie v zahraničí? Nikdy jsem na jiné akademii jako lektorka nebyla. Ale ano, jsou místa, kde se takto do detailů učí. Nicméně český vzdělávací systém je na tom tak dobře, že si můžeme dovolit formovat mladé talenty už na základních uměleckých školách. Tady v Kroměříži máme navíc skvělý obor kulturní management, u kterého si nejsem jistá, jestli jinde existuje. Je skvělé propojovat svět výkonných umělců a potencionálních zaměstnavatelů na jednom místě. Vy už tady ale pracujete víceméně s hotovými pěvci, je to tak? Oni jsou sice dospělí, ale to neznamená, že během svého dospělého života nemohli potkat pedagoga, který jim nebyl moc k užitku. A to se děje velmi často. Říkám to zcela otevřeně. Spousta mladých pěvců, absolventů konzervatoří nebo akademií, nemá uplatnění, protože na tom nejsou pěvecky dobře. Takže v Kroměříži pak mám lidi, kteří potřebují jen trochu popostrčit v interpretaci, a zároveň jsou tady lidé, u kterých cítím potenciál a doufám, že si navzájem porozumíme a že jim pomůžu překonat nějaký technický problém. Zároveň jsem si vědoma toho, že zázraky se nedějí na počkání. Snažím se dát péči jak stránce technické, tak interpretační. Je to nekončící proces učení, objevování a hledání. Náš nástroj, tedy hlas, podléhá mnoha výkyvům, se kterými se také musíme naučit pracovat. U žen to musí být ještě obtížnější kvůli kolísání hormonů, ne? To je jako na horské dráze. Ženy mají velkou nevýhodu, protože každý měsíc prožívají díky periodě velký nekomfort. Pamatuju si, že kdysi se to v plánování představení zohledňovalo a respektovalo. V dané dny se buď nedávalo dané ženě žádné představení, nebo jen takové, kde sama věděla, že to zvládne. Operní pěvci a manželé Adam Plachetka a Kateřina Kněžíková ve Vídeňské státní opeře To mne překvapuje. Dělá se to pořád? Ne. Myslím, že tehdy se řešily záležitosti, které ovlivňují každodenní život člověka, mnohem více než dnes. Teď se na nic nikdo neptá. Mám pocit, že každá dekáda má u žen své peripetie. Máme tu třeba menopauzu, což je další zajímavé období, o kterém se obzvlášť v pěveckém světě nemluví. Jen se konstatuje, že už to nejde. Hotovo. Mluvíte o tom se staršími kolegyněmi? Slýchám to od nich. Podle mne je to téma, které by se mělo diskutovat v celé společnosti. Žena kolem padesátky vstupuje do jiné životní etapy. Přitom je to pro ni často hrozné období, kdy se najednou nepoznává, neví, co se děje a proč. Je to frustrující. Neumím si představit frustraci zpěvaček, které jdou na jeviště a ví, že to, co fungovalo 25 let, teď nefunguje. Tělo vás neposlouchá jako dřív a vy si musíte vybudovat nové návyky. Společnost by k tomu neměla přistupovat tak příkře, jak to dnes vidíme. Navíc mám poslední dva tři roky dojem, že se očekává senzace u každého představení a každého koncertu. Je to obrovský tlak. Odráží se to i na vnímání a reakcích recenzentů. Teď mluvíte o zahraničí, nebo o České republice? Z mých zahraničních výjezdů jsem negativní kritiku až na pár výjimek neměla. V Čechách skoro vždycky. Té negace je tady hrozně moc. Lidem na jevišti ještě není ani třicet let a už po nich chceme výkony zralých pěvců. Navíc se běžně srovnávají nahrávky s živým výkonem, což je pro mě nepochopitelné. Můžete si recenzí nevšímat, ne? Můžu. Ale u mladých lidí dnes platí, že aby si jich někdo všiml, musejí na sebe upozorňovat. Je potřeba mít přívětivé a konstruktivní recenze a zpětnou vazbu, kterou častokrát ani nedostanou. To je drsný svět. Je psychicky velmi náročné být umělcem. Když jsem se učila na konzervatoři, což je přes 25 let, moje paní profesorka říkala, že nám vůbec nezávidí, do jakého světa jdeme. A vždy si na to vzpomenu, když vidím dnešní mladé, když říkají, že nejsou schopní prorazit, že je nikdo nevyslechne, nikdo jim nedá zpětnou vazbu. To je velký nešvar. Ale v Kroměříži ji dostávají, ne? Velký přesah je tady v tom, že jsou studenti za pětidenní práci v kurzu ocenění. Každý mentor může jmenovat někoho výrazně talentovaného například pro koncerty s orchestrem v dalším ročníku. Prostě studenta podpoříme i v dalších krocích. To je přesně to, co v uměleckém světě potřebuje, to je k nezaplacení. Moc mě dojímá, jak se tady studenti podporují a přejí si. Jsou si vědomi náročnosti své profese. Milovat hudbu je jedna z nejdůležitějších věcí pro to, aby ji člověk mohl dělat, protože během cesty narazí na spoustu klacků, které musí překročit.