Před 100 lety Sledovat další díly na iDNES.tv Spisovatel a novinář Ludvík Vaculík byl vždy individualistický, vyhraněný a kontroverzní. Patřil k nejvýznamnějším českým autorům druhé poloviny 20. století a výrazně zasáhl i do veřejného života. Byl autorem manifestu 2000 slov, jedním z prvních signatářů Charty 77 a dlouholetým kritikem každé moci. Valašský samorost, nositel řady ocenění a mistr v odhalování pokřivených mechanismů společnosti zanechal výraznou stopu nejen v literatuře, ale i v moderních českých dějinách. V roce 2024 vydala Vaculíkova dcera Cecílie Jílková autobiografickou knihu Otec Bůh a matka Láska, v níž svého otce vykreslila jako domácího tyrana. Podle jejích slov ji traumata z dětství přivedla ke konzumaci tvrdých drog. Stejně neústupně, jako dřív kritizoval komunistický režim, hodnotil i poměry po listopadu 1989. Přiznával, že tíhne k jednoduchosti, a nepřekvapovalo ho, že svými přímočarými názory část společnosti pobuřoval. Veřejnost ho znala především jako autora manifestu 2000 slov a organizátora samizdatové edice Petlice. KSČ jako dobrý omyl Svůj poválečný vstup do komunistické strany, ze které byl po roce 1968 vyloučen, označil za „dobrý omyl“. „O vývoji nerozhodl, ale mně dal program na celý život a natáhl moje péro. Vždyť já sklidil úspěch tím, že jsem chytře bojoval proti tomu, co jsem udělal blbě!“ Díky své prozaické tvorbě patří Vaculík mezi největší české poválečné spisovatele vedle Bohumila Hrabala, Milana Kundery, Arnošta Lustiga či Ivana Klímy. Literární kritici oceňovali především jeho schopnost zachytit složitost lidských osudů i společnosti prostřednictvím paradoxů, tajemství a neustálé reflexe. Narodil se 23. července 1926 v Brumově na Valašsku v rodině tesaře. Za války studoval obuvnickou a obchodní školu a pracoval u firmy Baťa ve Zlíně. V roce 1950 dokončil studia na pražské Vysoké škole politické a sociální. Poté působil jako vychovatel mládeže, redaktor nakladatelství Rudé právo a později Československého rozhlasu. Jeho prvním románem byl Rušný dům (1963), inspirovaný zkušenostmi z internátu. Skutečný průlom ale přišel až po nástupu do Literárních novin v roce 1965. O rok později vydal novelu Sekyra, která se stala jedním z nejvýznamnějších děl české literatury 60. let. Sugestivně v ní zachytil poválečné nadšení i pozdější rozčarování levicových idealistů. Dva tisíce slov Ve své kritice režimu šel dál než většina tehdejších intelektuálů. Za projev na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1967 byl vyloučen z komunistické strany. O rok později zveřejnil manifest Dva tisíce slov, který vyzýval občany k aktivnímu podílu na demokratizaci společnosti. Text se stal jedním ze symbolů Pražského jara, zatímco konzervativní komunisté ho označili za kontrarevoluční dokument. Po okupaci Československa už pro Vaculíka nebylo cesty zpět. V roce 1969 sepsal další výzvu Deset bodů, pod níž byli podepsáni například Václav Havel nebo Emil Zátopek. Všem signatářům přinesla trestní stíhání. Následujících dvacet let patřil mezi nejpronásledovanější české spisovatele. Měl zákaz publikovat, přišel o zaměstnání a čelil neustálým odposlechům i šikaně Státní bezpečnosti. Přesto odmítl nastoupit do podřadných zaměstnání, živil se honoráři ze zahraničí a vybudoval samizdatovou edici Petlice, v níž do roku 1990 vyšlo téměř 400 zakázaných knih. Ludvík Vaculík, Milan Kundera a Ivan Klíma na IV. sjezdu československých spisovatelů. Atmosféru normalizace zachytil v knize Český snář, která patří k vrcholům české samizdatové literatury. Vedle toho psal své proslulé fejetony, později vydané ve sbornících Jaro je tady a Srpnový rok. Po podpisu Charty 77 se stal terčem mimořádně tvrdé propagandistické kampaně. Režimní tisk zveřejnil jeho soukromé fotografie a označoval ho za „vášnivého vyznavače morální zvrácenosti, exhibicionismu a perverze“. Od roku 1987 patřil k autorům samizdatových Lidových novin, prvního skutečně masově šířeného nezávislého média. Po listopadu 1989 se jeho hlavní tribunou staly obnovené Lidové noviny, kde pravidelně publikoval fejetony v rubrice Poslední slovo. Násilník a zvrhlík? Ani po pádu komunismu nepřestal psát. Vydal knihy Jak se dělá chlapec, Cesta na Praděd nebo Loučení k panně. Na přelomu století se zároveň zařadil mezi nejvýraznější odpůrce vstupu České republiky do Evropské unie. „Za celou dobu, co se o Evropské unii jedná, nečetl jsem a neslyšel zprávu, co dobrého to přineslo normálním lidem, jako jsem třeba já,“ prohlásil. V soukromém životě bývá Vaculík popisován jako dominantní a patriarchální osobnost. S manželkou Marií měl tři syny, později navázal vztah se spisovatelkou Lenkou Procházkovou, s níž měl další dvě děti. Ve stáří se vrátil ke své manželce. Ludvík Vaculík v aule Filosofické fakulty UK běhm revolučního listopadu 1989. Jeho dcera Cecílie jej ve své knize označila za cholerika, násilníka, skrblíka, mizogyna i zvrhlíka. Popsala také fyzické tresty, přísnou výchovu a složité rodinné poměry, které podle ní poznamenaly celý její život. Ludvík Vaculík byl nositelem řady významných ocenění, mimo jiné Ceny Jaroslava Seiferta, Řádu T. G. Masaryka, Ceny Karla Čapka, Státní ceny za literaturu nebo Ceny Ferdinanda Peroutky. Zemřel 6. června 2015.