Je to východoněmecký Trabant 601. Vyráběl se dlouhých 27 let a jeho poslední exemplář sjel z výrobních pásů v saském městě Zwickau před pětatřiceti lety, 30. dubna 1991. Svátku práce na 1. máje už se nedožil. Během běžné kariéry si přitom Trabant 601 i jeho předchůdce s označením 600 vysloužil od ostatních motoristů spíše posměch, což dokládají i přezdívky „splašené trsátko“ nebo „bakeliťák“. Narážely na to, že karoserie nebyla z plechu, ale z duroplastu, směsi odpadní bavlny a pryskyřic. Méně už je však známo, že kostru, na které byly duroplastové výlisky připevněny, tvořila tradiční ocel. Až nenávist řidičů jedoucích za ním pak Trabant vzbuzoval kvůli namodralému dýmu valícímu se z výfuku. Pod kapotou se totiž téměř po celou dobu výroby, tedy od roku 1957 až do konce 80. let, skrýval jen dvouválcový vzduchem chlazený dvoutaktní motor. A dvoudobé motory, jak známo, spalují kromě benzinu i olej. Stačilo pak, aby někomu při tankování „ujela ruka“, ve směsi skončilo více oleje než výrobcem doporučená dvě až tři procenta, a trabant za sebou vytvořil kouřovou clonu, kterou by mu v některých případech záviděla snad i osádka torpédoborce při námořní bitvě. Majitele trabantů ale takové věci nemusely trápit, jejich vozítko až na nepříliš vysoký výkon motoru poskytovalo „za málo peněz hodně muziky“. Lacinější nové auto snad ani nešlo koupit, koncem 70. let přišel Trabant 601 v ČSSR na 36 500 korun, přičemž nejlacinější škodovka stála o 20 000 více a cena téměř nedostupných západních aut v Mototechně atakovala 200 000 korun. Pokud se navíc podařilo sehnat trabanta v praktické verzi kombi, dal se podle pamětníků s jeho pomocí postavit i dům. A motor pak zgenerálkovat na kuchyňské lince. V samotném východním Německu byl přitom trabant - ale i další automobily - nedostatkovým zbožím. Běžní zájemci se zapisovali do pořadníků s čekací dobou přesahující někdy 10 let (což na druhou stranu továrně umožňovalo plánovat výrobu na dlouhou dobu dopředu, jak by to rády automobilky dnes). Vynalézaví lidé nicméně přišli na způsoby, jak systém obejít, jako zájemci o auto se často přihlašovali i prarodiče. A když se někdo dostal na řadu nevhod, vždycky přiděleného „trabiho“ se ziskem prodal. Koncem 80. let ale spolu s rozpadem sovětského bloku skončil i propracovaný systém na prodej automobilů, a to nejen v NDR. A z kdysi netrpělivě očekávaného trabantu byl rázem nepotřebný zastaralý výrobek, o který nestáli ani v Turecku. Už během exodu východních Němců přes Prahu na podzim 1989 zůstaly stát na malostranských ulicích desítky opuštěných autíček. Po pádu komunistického režimu v NDR si pak tamní občané houfně kupovali západní ojetiny a trabanty se likvidovaly ve velkém. 30 let svobody Sledovat další díly na iDNES.tv Trabantu přitom nepomohla ani velká změna, ke které výrobce přistoupil na samém konci 80. let, když pod kapotu zabudoval čtyřtaktní motor. Nepocházel ovšem z vlastního vývoje, byla to pohonná jednotka z Volkswagenu Polo o objemu 1,1 litru. Auto tomu prošlo náročnou úpravou - nádrž se přestěhovala od motoru dozadu a díky hrdlu v zadním blatníku už řidič nemusel při tankování otvírat kapotu - ani to ale nepomohlo. Čtyřtaktů, vyráběných od roku 1988, vzniklo jen 38 865 kusů. Běžných Trabantů 601 přitom opustilo brány továrny ve Zwickau (česky se městu někdy říká Cvikov) mnohem víc, oficiální údaje hovoří o více než 2,8 milionu kusů, k tomu je nutné připočíst asi 131 000 vozů předchozích verzí. Do dnešních dnů ale přežil jen zlomek automobilů, vyrobených pod značkou Trabant (jméno dostala auta v euforii po vypuštění sovětského Sputniku podle německého výrazu pro družici). I díky tomu je ale z trabantu opravdová automobilová legenda, jediná z východní Evropy. Autotesty Sledovat další díly na iDNES.tv Někdejší NDR byla automobilovou velmocí východního bloku Barkas B 1000 Výrobu dodávkových vozů pro potřeby průmyslu, policie a lékařské služby zahájil podnik VEB Barkas-Werke Karl-Marx-Stadt (nyní Chemnitz) v roce 1961. Praktický vůz poháněný upraveným motorem z wartburgu se vyráběl v několika karosářských variantách, mimo jiné jako mikrobus, valník či skříňový automobil. Východoněmecká obdoba legendárních dodávek T1 od Volkswagenu vyjížděla z továrny v saském Karl-Marx-Stadtu (dnes Chemnitz) plných třicet let. Do ukončení produkce v roce 1991 bylo vyrobeno 175 740 kusů těchto vozidel. IFA W50 Zřejmě nejrozšířenější východoněmecký nákladní vůz se začal v braniborském Ludwigsfeldu vyrábět v polovině 60. let. Jeho výrobce, kombinát Industrieverbands Fahrzeugbau (odtud značka IFA), jej zákazníkům nabízel hned v 60 variantách, včetně vojenských či hasičských speciálů. Nákladní vůz s nosností pět tun a možností pohonu obou náprav vyvážela NDR do čtyř desítek zemí v Evropě, Africe i Jižní Americe. Produkce byla zastavena v roce 1990 a do té doby bylo vyrobeno 571 789 kusů. Značku IFA před zánikem nezachránil ani následný pokus o strategickou spolupráci s automobilkou Mercedes při vývoji nového vozu. Multicar M25 Malá účelová vozítka vyráběla továrna VEB Fahrzeugwerk Waltershausen už od poloviny 50. let. Hranatý typ M25, který lze ještě dnes poměrně běžně spatřit, začal z výrobního pásu sjíždět ale až koncem sedmé dekády. Nenáročný a všestranný pracant s širokou paletou různých nástaveb se stal exportním šlágrem NDR. Jako jedna z mála východoněmeckým značek přežil Multicar pád komunismu a víceúčelová vozidla vyrábí dodnes. MZ ETZ Kdo chtěl v 80. letech v Československu osedlat silnější motocykl, mohl si vybrat některou jawu, „čezetu“, nebo sáhnout po východoněmecké značce MZ. Řada ETZ byla k dispozici s motory o objemu 143 a 243 kubických centimetrů (v NDR měli navíc i „stopědvacítku“ a na podzim 1990 se začala vyrábět „třístovka“), jako příslušenství k ní bylo možné dokoupit v té době už zřídka vídaný postranní vozík. Simson S51 I v Československu velmi oblíbené lehké motocykly vyráběla od začátku 80. let firma VEB Fahrzeug- und Jagdwaffenwerk „Ernst Thälmann“ z durynského Suhlu. Kromě běžné silniční varianty bylo možné při troše štěstí sehnat i podpultovou „terénní“ verzi enduro. Obě varianty poháněl dvoudobý motor o objemu 50 ccm, podobně jako méně oblíbená verze skítr. Wartburg 353 Větší z dvojice osobních vozů z východoněmecké produkce se vyráběl od roku 1966 a za čtvrtstoletí se alespoň navenek změnil jen minimálně. Až koncem 80. let se pod jeho kapotou, podobně jako u Trabantu, ocitl i čtyřtaktní motor, ani ten ale po pádu Berlínské zdi nepomohl wartburgům přežít. Výroba vozů, nazvaných podle hradu ležícího nedaleko Eisenachu, skončila o tři týdny dříve než tomu bylo v případě trabantů - 10. dubna