Obraz, který nezmizel z hlavy Nebyli jen oběťmi. Romové, zapomenutí hrdinové protinacistického odboje Historie se k nim zachovala stejně nespravedlivě, jako se k nim mnohdy staví současnost. Ze statečných Romů, kteří bojovali jako partyzáni či vojáci proti nacistům, se stali neviditelní hrdinové. O jejich příběhy odvahy zůstaneme ochuzeni. Desetiletí totiž nikoho nezajímaly a dnes už téměř není nikdo, kdo by je vyprávěl. Cesta hýřivé kapitalistické paničky k antifašismu přitom nebyla tak krkolomná, jak se zdálo. Nancy pouze čekala na příležitost. Přinejmenším od své návštěvy Vídně zkraje třicátých let. Výjevy jako z Dantova pekla, při nichž členové jednotky SA bičovali na veřejnosti Židy, tam tehdy sledovala se zděšením, opovržením, ale především s jistojistým přesvědčením: „Nevím, co proti tomu podniknout. Ale až jednou budu moci něco udělat, udělám to.“ Výjevy jí nikdy nezmizely z hlavy: „Moje nenávist k nacistům byla hluboká. Velmi hluboká.“ Nakonec podnikala možná mnohem víc, než si ve Vídni dokázala představit. Život se jí převrátil vzhůru nohama. Uplácela dozorce, schovávala uprchlé vězně, převážela je v zakoupené sanitce a pašovala ze země. Život tak zachránila více než tisícům spojeneckých vojáků a mnoha Židům. Zajišťovala prostředky pro podzemní skupiny v jižní Francii, fungovala jako kurýr. Ne vždy stačila koketérie. Musela pod palbou vyskakovat z jedoucího vlaku, jindy před nacisty uháněla na lyžích, ujížděla autem před pronásledovateli v letadle. A pak, psal se rok 1943, se kvůli vyzrazení začala smyčka utahovat. „Musíš pryč,“ řekl jí manžel. Po šesti pokusech a čtyřdenním věznění a vyslýchání v Toulouse se jí povedlo přejet Pyreneje. Ze Španělska zamířila do Británie. Brzy se na své dlouhé cestě stala noční můrou nacistů. „Bílou myš“, jak ji začali titulovat, nemohli polapit, nepomohla ani odměna pět milionů franků, kterou na ni vypsali. Byla protřelá a sebevědomě drzá, nebezpečí potírala tím, že mu šla vstříc. „Uviděla jsem německého policistu, ve vlaku nebo jinde, někdy byli v civilu, ale poznali jste je. A místo toho, abych vyvolala podezření, jsem s nimi začala flirtovat, požádala o zapalovač,“ vracela se k oněm dobám. S upřímným a pobaveným povzdechem: „Bože, jaká flirtující sketa jsem to byla!“ Pořád měla pocit, že toho proti nacistům neudělala dost. Chtěla do francouzské sekce britských speciálních jednotek. Tam však příliš nechtěli ji. Byla příliš energická, nezkrotná, živá. Nakonec instruktory přesvědčilo především to, že v Toulouse dokázala vzdorovat výslechům bez jakékoli průpravy. Něco v ní bylo. Po osm měsíců se tak ve Skotsku učila střílet, zacházet s plastickými trhavinami, bojovat beze zbraně, obsluhovat radiové stanice, pracovat s kódy. Vše ovládla skvostně.