A možná hned několik problémů. Z nichž každý, pokud jste už zažili ledničkové nájezdy, určitě znáte na vlastní kůži. Některé jsou zdánlivě nenápadné. Pomaličku třeba přibývají kila. Možná ne hned, ale večerní a noční mlsání i kávičky se sušenkou narychlo koupenou v obchodě se dříve či později nasčítají. Zkuste si dát výzvu „týden bez sladkostí“ a pak si dejte oblíbenou tyčinku. Zjistíte, že za ten týden se zjemnily vaše chuťové buňky a bude vám připadat divná a příliš sladká. Většina jídel, které nám reklama nabízí jako prostředek k získání „lepší nálady“ (sladkosti, chipsy, tyčinky aj.) jsou přechucené, takže otupují vnímavost chuťových buněk. Když si na ně zvyknete, ani už vám tolik nechutná obyčejné jídlo. Čím více a častěji přes den jíme, tím větší emoční hlad máme. Ochutnávání, uzobávání a svačinky neumožňují našemu trávení odpočívat, natož třeba začít spalovat tuky. Za většinou poruch příjmu potravy, kam patří i noční a večerní přejídání, stojí emoční nestabilita. Smutek, úzkost, strach – a naše touha tyto věci potlačit právě tím jediným uklidňujícím a příjemným. Jídlem. Stojíte právě vy u lednice s pocitem smutku? Nebo jste prostě jen milovník dobrého jídla? Jde to zjistit docela snadno. Pozorujte své nevědomé návyky. Něco jiného je, když si naplánujete, že si večer nakrájíte k filmu sýry a olivy. Ale pokud si příliš nepamatujete, co jsme snědli, jíte chaoticky a nekoordinovaně, je to problém. Stojíte-li u lednice, zastavte se a ptejte se sami sebe, co tu děláte: Je čas snídaně, oběda, večeře? Jdu pro něco konkrétního? Pomůže to, co sním, mému tělu? Jsem tu, ani nevím jak? Potřebuji jen „zaplácnout smutek či stres“? Pokud v tuto chvíli vydržíte nepříjemné pocity, narůstající úzkost, vztek a nepohodu, patrně po několika opakováních, ale třeba až po několika týdnech, zjistíte, co vlastně zajídáte. Je to tak silné, že už jen náběh této emoce nás žene do obranného mechanismu „zajíst to“. Ale to jsme jen na začátku klubíčka, které můžeme začít rozplétat…