Otevřete, skloníte hlavu – dveře tu mají proklatě nízké – a jste ve středověku. Domácí jako by před pár minutami odešli ze stavení. Snad za prací, snad za modlitbou. V koutě velkého domu stojí černá kuchyně. Dým z ohně stoupal vzhůru do odhaleného krovu, na komín se tady nehrálo. V ohništi stojí keramické nádoby na nožičkách, nad uhlíky je zavěšený očouzený kovový kotlík a nechybí ani rožeň. Ve vedlejší hlavní obytné místnosti, kam se musí po schodech, si majitelé nechali postavit horkou novinku: kachlová kamna. Přikládalo se do nich právě z ohniště v černé kuchyni. Dům je rozlehlý, kromě obytné jizby s přilehlou světničkou jsou tu taky komory. Ke dvorci náležela stodola a také stáje přes dvůr. Jak se tady žilo? Jedinou vytápěnou obytnou místností byla světnice s kamny, ve vedlejší světničce nocovali hospodáři a nejmenší děti. Ostatní členové rodiny a čeleď spali na lavicích ve světnici, v létě v komorách či hospodářských objektech mimo dům. Prostorná síň byla srdcem domu, pracovním prostorem. V zimě zde patrně nacházela úkryt i část hospodářských zvířat. Prostě kuchyně, dílna a tak trochu chlívek v jednom. Trocnov Stránky areálu najdete zde . Součástí trocnovského areálu je i velké parkoviště, kam se bez problému vejde i velké obytné auto (souřadnice: 48.8911239N, 14.6077939E). Takto vypadá největší ze čtrnácti staveb nazvaná „Dům ve dvorci“ v nově otevřeném archeoskanzenu v Trocnově, který představuje život ve středověké vesnici na přelomu 14. a 15. století. Areál se veřejnosti otevřel letos na jaře a jednotlivé stavby vznikly na základě archeologických poznatků a pomocí dobových technik. Součástí rozsáhlého areálu je kromě infocentra a občerstvení i výstava kostýmů z velkofilmu Petra Jákla Jan Žižka. V roce 2022 to byl nejdražší snímek v historii tuzemské kinematografie – a na kostýmech je to znát. Prohlídková trasa vede po vykopávkách, které odhalily přítomnost dvou středověkých dvorců. U tohoto se předpokládá, že jej vlastnil Jan Žižka z Trocnova. Ten hlavní důvod, proč jsme do Trocnova jeli, nebyly středověké domy a domky ani husitský vůz či monumentální socha jednookého válečníka, ale na první pohled nenápadné základy středověkého dvorce, kolem kterých prochází naučný okruh. Právě sem tradice klade místo, kde Jan Žižka z Trocnova vyrůstal. Podle odborníků nebyl jednooký nižší šlechtic zrovna nejlepším hospodářem a rodný dvorec brzy prodal. Dal se na divokou dráhu lapky, válečníka, královského dvořana a nakonec nesmiřitelného vůdce husitských houfců, kterého v poli nikdo neporazil. Tábor, hlavní město husitství V Táboře jsme začali zcela nepřekvapivě zmrzlinou, a to ve vyhlášeném podniku Moccacafé v Pražské ulici. Že jste poblíž Moccacafé, poznáte celkem snadno: podle obsypaných stolečků na předzahrádce a chumlu lidí ve dveřích. Přes ulici zřídili baterii plážových sedátek, takže tento kout starého města má pravou prázdninovou atmosféru. Neušli jsme ani pár desítek metrů a zastavili jsme před knihkupectvím Jednota. Důvod? Skvělé knížky, skvělé kafe – oboje máme vyzkoušené z řady předcházejících návštěv. V zadní části podniku je místo přesně pro rodiny s malými dětmi. Dva gauče, několik křesílek a prostor pro hraní na dřevěné podlaze a malém schodišti. Nechybí ani erární hračky. Dá se tady vydržet opravdu dlouho. Nicméně do hlavního města husitství jsme přijeli za historií, takže naše kroky zamířily k budově staré táborské radnice, což je mimochodem krásná ukázka pozdní gotiky. Vystavěl ji architekt a kameník Wendel Roskopf kolem roku 1521. Ten vytvořil i táborský městský znak s Žižkovou soškou (1515–1516). Její odlomenou hlavu znali všichni obyvatelé Československa. Byla totiž na modré dvacetikorunové bankovce, kterou se v Československu platilo mezi lety 1971 a 1991. Tábor Husitské muzeum v Táboře provozuje několik expozic. Jejich přehled najdete zde. Historickému centru města se s obytným autem raději vyhněte, tamní parkovací plochy jsou stísněné a často plné. Doporučujeme nechat obytňák na Pražském předměstí a do starého města přejít po hrázi Jordánu či Holečkovými sady. Ve staré radnici na Žižkově náměstí má jednu z expozic Husitské muzeum v Táboře. Zatímco ženská část výpravy vyrazila na dětské hřiště u hradeb městské pevnosti, pánská sekce se pohroužila do útrob husitství. Ani pečlivá četba historické literatury člověka nepřipraví na to, jak jednoduše vysvětlit sedmiletému klukovi, proč toho pana Husa tedy upálili a proč ti husité tolik bojovali... Nadchl nás úvodní film a také interaktivní prvky expozice: velký model středověkého Tábora, model dobývání pevnosti husity a model vysvětlující průběh bitvy u Sudoměře. Je to vlastně diorama z malých barevných vojáčků, koní a vozů. Protože slavné bojiště nedaleko Písku máme také v hledáčku, můžeme si udělat náskok. Zapomenuté Příběnice Příběnice měly smůlu. Kdyby se mocný středověký hrad a městečko Latrán pod ním dochovaly do dnešních časů, mohly být stejně obletované jako třeba královský Zvíkov. Ale mocná pevnost patřila Rožmberkům, úhlavním nepřátelům kalichu, a ležela jen pár kilometrů po proudu Lužnice od husitského Tábora. A to nemohlo dopadnout dobře. Dodnes se z Latránu dochovalo jen několik zdí na břehu Lužnice a z hradu torzo věže a základy několika budov, kde občas táboří trampové. Přímo na místě je informační cedule, jež popisuje, jak radikální husitský kněz Václav Koranda starší, kterého Rožmberkové na hradě věznili, pomohl husitům pevnost získat. Ale Příběnice byly svědkem ještě jednoho divokého příběhu – obrácení Bohuslava VI. ze Švamberka. Příběnice V místech, kde stávalo středověké městečko Latrán, je dnes rekreační zařízení s ubytováním a restaurací ( více zde ). Obytným autem se dá přijet až k němu, ale cesta je úzká a prudce klesá k údolí Lužnice. Poslední úsek připomíná horské silničky na úbočí Sierra Nevady. Šoférům větších vozů doporučujeme nechat obytňák na parkovišti určeném pro autobusy (souřadnice: 49.3876964N, 14.5712278E) a zbytek dojít pěšky. Není to daleko. Švamberkové byli mocný panský rod, elita českého království. Bohuslav VI. ze Švamberka patřil ke katolické straně a na husity měl pifku. S Janem Žižkou z Trocnova se několikrát utkal v přímém boji. Vždy měl přesilu – a vždy prohrál. Nejprve v bitvě u tvrze Nekmíř v západních Čechách, kdy to s Žižkovým houfcem vypadalo bledě, ale jednooký válečník poprvé v husitských válkách použil úspěšně vozovou hradbu. Dne 25. března 1420 dostihl Švamberk a jeho spojenci Žižkův houfec u malé jihočeské vesnice Sudoměř. Byla z toho porážka, která vešla do učebnic a do legend. Do třetice byl Švamberk na straně poražených v bitvě u Panského Boru (nyní Malého Boru) u Horažďovic na podzim téhož roku. Žižka si Švamberka vychutnal. Na začátku roku 1421 nečekaně oblehl rodový hrad Krasíkov, kde mladý, stále ještě katolický pán dlel se slabou posádkou. Bohuslav seznal, že veškerý odpor je marný, a vzdal se. Skončil jako vězeň právě na Příběnicích, tehdy již ovládaných husity. Co si přečíst Životem v raně středověké vesnici se zabývá populárně-naučná kniha Zdeňka Smetánky Legenda o Ostojovi . Zaměřuje se na 12. století, kdy poddaný sedlák Ostoj žil. Petr Čornej napsal mohutnou monografii Jan Žižka . Kniha vyšla s podtitulem Život a doba husitského válečníka a slouží jako průvodce pro naše výpravy po stopách slavného hejtmana a husitů. Během nedobrovolného pobytu v pevnosti nad Lužnicí pak katolický velmož konvertoval k husitství. A – světe, div se – za pár měsíců jej vidíme jako jednoho z hejtmanů táborského vojska (1422). Stal se stejným vojenským velitelem jako Jan Žižka z Trocnova. Žižka se s Táborem rozešel na přelomu let 1422 a 1423, takže bývalí zavilí nepřátele téměř rok stáli bok po boku. Jak se k sobě chovali? Věřili si navzájem? Mohli se sokové, kteří bojovali tolikrát proti sobě, na sebe spolehnout? Jak se drobný šlechtic z Trocnova díval na mladého „napraveného“ příslušníka nejvyšší šlechty? Samé otázky. PŘÍŠTĚ: Tajemný vrch Burkovák a legendární Sudoměř. Dodávkou s dětmi S „garsonkou na kolech“ cestujeme už od roku 2010, kdy jsme vyrazili na expedici do východního Turecka malou dodávkou Mitsubishi L300. Když se nám narodil první potomek, nechtěli jsme nezávislé cestování na čtyřech kolech opustit, naopak jsme začali plánovat několikaměsíční cestu po Evropě. Tu jsme absolvovali v roce 2021 vozem Weinsberg CaraBus 630 ME, kterým cestujeme dodnes. Jedná se o obytnou vestavbu do dodávky Fiat Ducato. Motor má výkon 160 koní, uvnitř mohou cestovat čtyři lidé. Proti sériovému provedení jsme přidali na střechu solární panel a k němu měnič napětí se zdvojenou nástavbovou baterií. Po narození druhého potomka jsme „přistavěli patro“, tedy nechali na dodávku osadit zvedací střechu se spaním. Na přelomu let 2024 a 2025 jsme absolvovali čtyřměsíční cestu po Francii, Španělsku a Portugalsku. Sledovat nás můžete na Facebooku ve skupině Camper Lovers na Facebooku , Instagramu nebo na těchto webových stránkách . Vozidlo je pojištěno u společnosti Vansafe .