Do rakouského Zillertalu přijíždíme ve dnech, kdy Evropu svírá jedna z největších vln veder letošního léta. Zatímco města se rozpékají v teplotách atakujících 40 stupňů, horské údolí v Tyrolsku nabízí nepatrně snesitelnější klima. Ovšem ne o moc. Počasí tak dokonale ilustruje proměnu místa až donedávna spojovaného výhradně se zimou. Ještě před několika lety bylo totiž tyrolské údolí Zillertal synonymem lyžařské dovolené. Čtyři velké skiareály, stovky kilometrů sjezdovek a tisíce lidí přijíždějících za sněhem. Jenže zimy jsou kratší, sněhové pokrývky ubývá a horská střediska hledají cesty, jak nezůstat závislá jen na několika zimních měsících. Zillertal není výjimkou. „Dříve byl region zaměřený především na zimní sporty. Dnes se ale snažíme nabízet atraktivní program po celý rok,“ potvrzuje Dominik Steinlechner ze Zillertal Tourism GmbH. Rakušané se zkrátka adaptovali. Však hory tu existovaly už dávno před sjezdovkami. V létě se proto údolí mění v obří venkovní hřiště. Kdo hledá adrenalin, může vyrazit na ferraty, trailrunning, horská kola, canyoning, rafting nebo paragliding. Kdo dává přednost klidnějšímu tempu, vystačí si s pohorkami. Po červené. Zase! Zillertal nabízí přes 1 400 kilometrů značených turistických tras, od nenáročných procházek až po vysokohorské túry mezi třítisícovými vrcholy. My začínáme zlehka, od horské chaty Hirschbichalm směrem na Platzlalm. Výhledy jsou božské a spanilí haflingové, kteří si kousek trasy urazí s námi, ještě božštější. Platzlalm, kde mimochodem skvěle vaří, může být cílem túry, pro řadu zkušenějších turistů ale představuje spíš výchozí bod. Odtud se totiž dá pokračovat přes Wedelhütte na vrchol Wimbachkopfu (2 442 m n. m.) a přes Kristallhütte se vrátit zpět okružní trasou. Pokud se tedy nenecháte zmást rakouským značením. Místo čtyřbarevného systému mají v Rakousku téměř všude stejnou kombinaci červené a bílé. Občas dokážou zamotat hlavu. Takže kam dál? Zase po červené! Za dravci na Mount Ahorn Říká se, že kdo jezdí lanovkou a nevyjde kopec po svých, podvádí. Trmácet se z Mayrhofenu po svých až na Mount Ahorn by ovšem byla věčná škoda. Náhorní plošina Ahorn je totiž skvělou vstupní branou do vysokohorského přírodního parku Zillertalské Alpy. A nebojte, rozhodně tady stoupání nekončí, naopak. Zillertal Téměř 40 procent údolí Zillertal tvoří přírodní park Zillertalské Alpy, který se rozkládá na ploše 422 kilometrů čtverečních a zasahuje až do sousední Itálie. Pouhých osmnáct kilometrů jihozápadně od města Mayrhofen, kde jsme byli ubytovaní, se navíc tyčí i Hochfeiler, nejvyšší hora Zillertalských Alp. Druhým důvodem k lehkému turistickému podvodu je ovšem i samotná lanovka SkyRide. Je považována za největší kyvadlovou lanovku v Rakousku. Během zhruba sedmi minut překoná téměř 1 300 výškových metrů a vyveze až 160 lidí najednou z údolí do nadmořské výšky téměř 2 000 metrů. A podívaná je to náramná. Pod nohama se rychle zmenšuje Mayrhofen, za okny se otevírá panorama Zillertalských Alp. A pokud si připlatíte, můžete cestu absolvovat na čerstvém vzduchu v druhém patře kabiny. Stojí to za to. Na vrcholu Ahornu nechybí vyhlídková plošina AdlerAuge s výhledem na okolní třítisícovky nebo přibližně sedmdesátimetrový visutý most GreifenBrücke. Přímo u horní stanice lanovky Ahornbahn se nachází visutý most GreifenBrücke. Měří přes 70 metrů a nabízí vzdušný přechod s panoramatickým výhledem na údolí Zillertal. Asi patnáct minut chůze od horní stanice se nachází Eagle’s Stage Ahorn – nejvýše položená stanice dravců v Evropě. Každé odpoledne se tu odehrává letová ukázka, při níž orli, káňata nebo sovy prolétávají jen několik metrů nad hlavami diváků. A rozhodně nejde o žádnou suchopárnou přednášku. Sympatická rodinka tu o dravce pečuje s láskou, a během hodinové ukázky se vytasí s nejednou zajímavou informací. Stezkou vodopádů Ve vlně největších veder, které už nezadrží ani alpští velikáni, se vydáváme do Stilluptalu, jednoho z bočních údolí Zillertalu. Už cesta sem stojí za to. Za Mayrhofenem se silnice zařízne mezi strmé svahy a po několika kilometrech končí u tyrkysově zbarvené přehrady Stillup Stausee. Nádrž vznikla na konci 60. let kvůli výrobě elektřiny a ochraně před povodněmi, dnes je ale především výchozím bodem pro jedny z nejkrásnějších túr v oblasti. Odtud začíná Wasserfallweg, doslova Stezka vodopádů. Na rozdíl od náročných vysokohorských tras je přístupná téměř každému. Kopíruje tok horského potoka, vede podél přehrady, přes dřevěné mostky, kolem alpských luk a desítek menších i větších vodopádů, které padají ze strmých skal po obou stranách údolí. Hemží se to tu nejen chodci, ale i cyklisty. Ti odvážnější ani nemají elektrokolo. Mimochodem, údolí leží na trase slavného Berliner Höhenweg, jednoho z nejznámějších dálkových vysokohorských přechodů Rakouska. Tak třeba příště.