Na letišti ve Phoenixu, hlavním a největším městě Arizony, panuje uvolněná atmosféra. Je tu hojně slyšet španělština a na rozdíl od San Francisca jako bychom ve vzduchu cítili více volného prostoru. Taky že ano, toto velkoměsto tvoří z naprosté většiny nízká zástavba rozšiřující se na stovkách čtverečních kilometrů do okolní pouštní krajiny. Obchodní centra s velkorysými parkovišti, clustery fast foodů a benzinových pump střídají nevysoké obytné komplexy, mezi tím se objevují volné plochy vyprahlé půdy. Phoenix má pověst jednoho z nejslunečnějších osídlených míst světa, slunce tu svítí v průměru skoro 4 000 hodin ročně (pro srovnání: v Praze je to asi 1 550 hodin). K výstupu na kopec Camelback Mountain (824 m n. m.), tyčící se v severovýchodní části Phoenixu, se musíme trochu nutit. Spalující slunce a předchozí téměř probdělá noc by sváděly spíš k pobytu někde u bazénu. Ale nakonec jdeme, nejprve po upravené stezce, která se posléze změní v kamenitou pěšinu, kde posléze přelézáme jeden obrovský balvan za druhým. Výhled z vrcholu ale stojí za to. Horní partie hory jsou porostlé soliterními kaktusy rodu saguaro, mezi nimiž je v dálce vidět malá skupina mrakodrapů – phoenixský downtown. Tak vypadá příměstská turistika na arizonský způsob. Zkamenělé stromy na vysušených pláních Po sestupu z Camelback Mountain dáváme Phoenixu vale a uháníme po dálnici k severovýchodu. Asi po padesáti mílích se terén začíná setrvale zvedat, kaktusy střídají jehličnaté lesy a když za městem Payson překonáváme rozvodí, zjišťujeme nadmořskou výšku 2 300 metrů. Vedro Sonorské pouště je ta tam a když se při krátké procházce na odbočce z dálnice dostaneme na kraj skalního útesu, scenérie připomíná spíš Skalisté hory někde v Kanadě než rozpálenou pouští Arizonu. Kam až oko dohlédne – a to je hodně daleko – jsou vidět pouze nekonečné lesy. Tak to je druhá tvář Arizony. Tu třetí, kterou představuje vysoko položená, polopouštní Coloradská plošina, si užíváme po několik následujících dnů. Za základnu volíme lokalitu Holbrook, která leží na ikonické silnici Route 66. Toto město i jeho okolí nese všechny znaky „Divokého Západu“, od dřevěných staveb imitujících dříve typické saloony až po liduprázdné vysušené pláně v okolí. Nad tím vším se vznáší osadnický duch reprezentovaný také železniční tratí, postavené koncem 19. století. Dnes po ní supí kilometry dlouhé nákladní vlaky převážející mimo jiné měď vytěženou z nedalekých nalezišť. Národní park Petrified Forest (Zkamenělý les) nabízí roztodivně zbarvené skalní útvary, které opticky rozbíjejí jinak monotónní polopouštní krajinu. A, jak název napovídá, také zbytky odumřelých stromů z období druhohor. Ty po pádu do hlubokých bažin, které se tu kdysi rozkládaly, dlouhým pobytem v prostředí bez přístupu vzduchu zkameněly a posléze byly rozlámány tektonickými pohyby. Nejdelší takový „kmen“ měří přes deset metrů. Během návštěvy parku kvitujeme nízký počet turistů i zdařilý servis včetně návštěvnických center. Informační cedule mají výtečnou úroveň včetně porovnání s jinými podobnými krajinami jinde na světě a když na konci dne koukáme z vyhlídky na ostře řezané trosky pouštních hor – vidět je skoro na 200 kilometrů – můžeme s i v klidu říci, že tohle je Americký Západ, jak má být. Na nejvyšší horu Během road tripu po Arizoně jsme si co do plánování jednotlivých dní záměrně nechávali „bílá okna“, ačkoli dostupných informací bylo k dispozici přehršel. Nemusíme všechno vědět detailně předem – taková byla cestovní filozofie týdne na americkém Západě. Taktika „nechme se překvapit tím, co nás po cestě potká“ nás nakonec zavedla až na nejvyšší bod Arizony, vrchol Humphrey’s Peak (3 851 m n. m.). Původně nás vůbec nenapadlo, že by takto vysoká hora mohla být uprostřed jara dostupná bez speciální výbavy, a cílili jsme na některý z nižších vrcholů vulkanického pohoří San Francisco Peaks severně od města Flagstaff. Jenže během cesty po dálnici z Holbrooku začalo být jasné, že i na nejvyšších štítech zmíněného horského pásma leží jen minimum sněhu. A protože trail na Humphrey’s Peak vede z jižní, tedy osluněné strany, zrodila se improvizace: zkusíme to. Věděli jsme, že nás může potrápit nedostatek aklimatizace, vždyť v téměř čtyřech kilometrech nad hladinou moře je úbytek kyslíku pořádně znát. A to se taky stalo. Už na parkovišti (2 800 m n. m.), odkud stezka na Humphrey’s Peak vychází, jsme cítili lehkou bolest hlavy i nechutenství k jídlu a s přibývající výškou se tyto symptomy stupňovaly. Dvě třetiny trasy naštěstí vedou hustým lesem, tedy ve stínu, a tělo si zvyklo i díky delší přestávce v sedle pod vrcholem (3 580 m n. m.). To jsme měli Humphrey’s Peak již na krátký dohled, přesto byly poslední dva kilometry k nejvyššímu bodu tvrdé: jednak kvůli skalnatému terénu na místy exponovaném hřebeni a několika menších sněhových polích, hlavně však z důvodu stupňujícího se větru, který nakonec dosáhl síly orkánu. Na vrcholu se schováváme za kamennou zídku vytvořenou evidentně za účelem ochrany proti povětrnosti a užíváme si kruhového výhledu. Na severním obzoru je vidět okraj Grand Canyonu, směrem k východu rozlehlé pláně Coloradské plošiny. Bližší horizonty pak ovládají četné vulkanické vrcholy San Francisco Peaks poprášené slabou vrstvou sněhu. Podvědomě cítíme, že výstup na Humphrey’s Peak se zařadí mezi přední body cesty kolem planety Země. I proto, že jsme dokázali něco, co mnozí jiní vzdali – cestou jsme potkali několik skupinek zcela vyčerpaných turistů, kteří to s ohledem na podmínky raději otočili. Navíc pro nás bude mít Humphrey’s Peak navždy půvab kopce, se kterým jsme původně vůbec nepočítali. Cesta kolem světa: sledujte celý seriál Redaktor iDNES.cz vyráží na sedmitýdenní expedici napříč kontinenty, kulturami i klimatickými pásmy. Postupně vás zavede od Indie přes jihovýchodní Asii a Oceánii až po Tichomoří a Spojené státy. V jednotlivých dílech nabídne nejen autentické zážitky z cest, ale i praktické tipy, zákulisí plánování a momenty, které žádný itinerář nepředvídá. Sledujte cestu kolem světa krok za krokem – pokaždé z jiné části planety. 1. díl: Vydáváme se na cestu kolem světa. Poradíme, jak plánovat a na co dát pozor 2. díl: Cesta kolem světa: Indické království mlžných lesů, kde mladí fandí komunismu 3. díl: Cesta kolem světa: Indonéský ostrov Lombok je ráj na zemi. Má však své stíny 4. díl: Cesta kolem světa: Ledovce a stáda ovcí. Nový Zéland dělá čest své pověsti 5. díl: Cesta kolem světa: Pacifické úsměvy. Po Tahiti máme to nejlepší za sebou 6. díl: Cesta kolem světa: Na sociální realismus se zapomnělo, „Friscu“ by však prospěl Sedona, království růžových skal Následující den to chtělo po náročné túře trochu odpočinku, tedy se vydáváme do Sedony, lokality, která nese přízvisko „království pískovců“, případně „království růžových skal“. Důvodem je množství pitoreskních skalních útvarů z narůžovělých, případně rezavých pískovců, které v okolí městečka během milionů let vytvořila vodní a větrná eroze. Výlet do Sedony a okolí jsme původně pojímali jako drobnou náhradu za mnohem známější Monument Valley. Tuto slavnou oblast jsme z itineráře nakonec vypustili jednak proto, že jsme nechtěli trávit dlouhé hodiny v autě, a taky z důvodu, že jsme Monument Valley už kdysi navštívili. Po příjezdu do Sedony jsme záhy pochopili, že to rozhodně není žádná béčková lokalita – tamní scenérie jsou s Údolím památníků srovnatelné. Impozantní stolové hory se tyčí na všechny světové strany, pískovcová plošina je prořezaná řadou hlubokých kaňonů. Na rozdíl od Monument Valley je navíc v okolí Sedony na výběr asi z dvacítky kratších i delších treků, na které není potřeba žádný permit. Rozhodnutí kam se vydat je z velké části odvislé od počasí. Slunce tu umí být nemilosrdné a trasy vedoucí k vrcholům stolových hor nenabízejí vůbec žádný stín – naopak stezky procházející skrze kaňony bývají z tohoto pohledu snesitelnější. Nám povětrnost zázračně přeje, není příliš velké horko a slunce se dokonce chvílemi schovává za mraky. Volíme tedy nejprve průchod soutěskou Fay Canyon, kde jsme zvědaví mimo jiné na obří přirozený skalní oblouk. Sledujeme „tajný návod“ z webu, který nás nakonec úspěšně naviguje trnitými houštinami až nahoru na úzkou skalní bránu a máme výhled, který si tedy užije málokdo. Tohle na Pravčické bráně už nezažijeme, napadá nás. Odpolední díl dobrodružství růžových skal nás přivede na úbočí nejvýraznější skalní trosky v okolí Sedony, která nese název Cathedral Rock (1 500 m n. m.). Výstup sice není dlouhý, ale k tomu, abychom si rukou sáhli na vrcholové skalisko, musíme zapojit nohy i ruce, místy je to seriózní lezení. Sympatické je, že tu nenarážíme na žádné pokyny typu „přísný zákaz opouštět stezku“. Správci území nechávají na každém, aby si cestu nahoru našel, podle svých schopností, sám. Finále na Severní hoře A pak přichází moment, kterého jsme se v podvědomí nechtěli dočkat. Cesta z Flagstaffu na letiště ve Phoenixu reálně znamená poslední plnohodnotný den cesty kolem světa, následovat bude už jen letecký přesun do Evropy. Vyrážíme zavčas abychom před vrácením auta na letišti stihli ještě krátkou zastávku v rezervaci North Mountain (Severní hora) na okraji Phoenixu. Kaktusy to v Arizoně začalo a kaktusy to taky skončí: podobně jako Camelback Mountain je i North Mountain porostlá krásnými exempláři rodu saguaro. Než se mezi pichlavou flóru vydáme na krátkou procházku, jdeme obhlédnout návštěvnické centrum. Chlapík, který jej vede, ví o zdejší přírodě první i poslední a ukazuje nám fotografie pořízené v různé roční době. Zazní věta „hlavně sem nejezděte v létě, to bývá i více než 110“ (myšleno stupňů Fahrenheita) a ačkoli se snažíme mluvit co nejvíce „američtinou“, přece po chvíli přichází otázka: „A odkud jste vlastně přijeli, z Německa...? Nebo možná ze Švédska?“ Odpovídám tedy že z České republiky a pro jistotu dodávám, že naše země s Německem sousedí. Ale to jsem náš protějšek podcenil. „Vím, to je Praha, že... slyšel jsem, že to je moc krásné město,“ přichází odpověď. Běžím spěšně ven k autu a za minutu se vracím s posledními dvěma pohlednicemi Prahy, které nám ještě zbyly. „Jo, je to opravdu krásné město, takhle to tam vypadá,“ podávám milému Steveovi dva obrázky, které (skoro) objely svět. Oko letmo zavadí o Karlův most a na pár vteřin se raději podívám stranou, přece jen jsme z domova už dlouho. Kolem je najednou hrobové ticho. „Děkuju, dám si to tady na výstavu,“ říká po chvilce muž a nabádá nás, abychom se šli podívat na ty kaktusy. „K tomu největšímu je to čtvrthodinka, to stihnete,“ dodává Stihli jsme. Stejně jako letadlo, kterým jsme se dopravili do Chicaga a posléze přes New York do Berlína. Úplně poslední úsek cesty kolem planety Země vede z německé metropole po dálnici do Prahy. Po předchozích únavných několika desítkách hodin klimbáme na palubě autobusu a když se probudíme, z levého okénka je vidět zvonovitá hora povědomého tvaru. Je to Říp. Po sedmi týdnech cesty dlouhé přibližně 60 000 kilometrů jsme dojeli zpátky domů.