Proč nám evoluce vložila toto nastavení do vínku? Odpověď je třeba hledat v savaně před desítkami tisíc let. Z evolučního hlediska šlo o mechanismus zvyšující naši šanci na přežití. Naši předkové totiž žili ve světě, kde i drobná chyba nebo nepozornost vůči nebezpečí znamenaly smrt. Pokud si lovec nevšiml krásného květu, přišel o estetický zážitek. Když si nevšiml šavlozubého tygra v křoví, přišel o život. Důsledkem, v souladu s darwinovským výběrem těch nejzdatnějších, bylo, že z pravěkých lovců přežili ti, kteří byli neustále ve střehu, a každé zašustění považovali za hrozbu. Tedy ti, kteří měli (oprávněný) sklon vidět všude kolem sebe nebezpečí. My, potomci lovců, kteří přežili, jsme tak potomky těch, kteří mezi svými současníky patřili k těm nejúzkostnějším a nejvystrašenějším. Nastavení, které se přežilo Dnes už nás tygři v kancelářích neloví. Náš „vnitřní alarm“, zděděný po předcích a zaměřený na vyhledávání nebezpečí, však běží na plné obrátky i dnes. U některých silněji, u jiných méně, v zásadě však u všech. A to přesto, že ho v takové míře už dávno nepotřebujeme. Spíš naopak – v mnoha situacích nám škodí tím, že nás zbytečně stresuje, a přivádí k omylu. Jan Urban Je autorem řady publikací, letos publikoval na téma Ekonomické instinkty , jež hrají roli v našem rozhodování. Z článků, které několik let publikuje na iDNES.cz, vznikla také jeho kniha Psychologie pro každý den Věnuje se personálnímu a manažerskému poradenství a firemnímu vzdělávání. Je absolventem VŠE Praha a Filozofické fakulty UK, obor psychologie práce a řízení. Psychologie říká tomuto jevu negativní myšlenkové zkreslení a chápe ho jako tendenci vnímat negativní podněty, informace a emoce silněji než ty pozitivní. Špatné zprávy v naší mysli tak zastiňují ty dobré – lépe si je pamatujeme, věnujeme jim větší pozornost a přikládáme jim vyšší význam, a to jak při rozhodování, tak při hodnocení reality. V zesílené podobě může toto zkreslení vést až k tomu, že kolem sebe vidíme především hrozby, a ignorujeme příležitosti. Mimo jiné i proto, že mezi velkým množstvím zpráv, které nás denně zaplavují, lze poměrně snadno nalézt takové, které nás vystraší. A tak se to, co nám v minulosti umožnilo přežít, dnes paradoxně stává přítěží a zdrojem problémů. Od osobního života po práci Negativní zkreslení funguje prakticky všude, kde náš mozek hodnotí realitu, vztahy, rizika nebo naši vlastní hodnotu. A protože pracuje i přesčas, bývají jeho projevy nejen stresující, ale občas i komické. Časté je toto zkreslení v osobních, partnerských či rodinných vztazích. Jedna kritická poznámka blízké osoby často převáží desítku jejích pochval. Typický příklad: Partner vám celý týden říká, že jste skvělí, milí a inteligentní, a pak utrousí: „Ty ponožky k těm kalhotám úplně nejdou.“ A váš mozek si tuto větu okamžitě přeloží jako: „Náš vztah se rozpadá a já jsem estetická nula.“ Podobně funguje i legendární odpověď „Nic se neděje.“ Racionálně víme, že to může znamenat cokoli. Evolučně nastavený mozek však slyší spíše: „Nebezpečí. Atmosféra houstne. Připrav nouzový plán.“ Obdobně negativnímu zkreslení podléhají i rodiče. Typický příklad: Dítě přijde ze školy se čtyřmi jedničkami a jednou trojkou. A hádejte, o čem bude doma hodinová debata. Mozek rodiče totiž často automaticky překládá trojku jako první krok k budoucí kariéře pouličního povaleče. Velmi podobně působí naše tendence soustřeďovat se hlavně na chyby a kritiku i v práci. Příklad: Na poradě dostanete tři pochvaly a jednu drobnou připomínku, domů si však samozřejmě odnesete právě ji. Prohlášení typu „Výborná práce“ náš totiž mozek automaticky ignoruje, zatímco větu „Ten třetí slajd mohl být trochu kratší,“ si náš mozek opakuje stále dokola. Výsledek? Ve dvě ráno ležíte v posteli a přemýšlíte, zda vás kvůli tomu třetímu slajdu nevyhodí. Témuž sklonu podléháme i ve skupinách. Představte si dopoledne, kdy se týmu povedla celá řada věcí, projekty běží, atmosféra je skvělá. Pak ale jeden kolega udělá drobnou chybu a u oběda je rázem tématem většiny diskusí právě toto pochybení. Sociální sítě a veřejný život Doslova živnou půdou je negativní zkreslení pro sociální sítě. Negativní emoce generují nejen více pozornosti, ale i více kliknutí, a algoritmy je proto milují. Typický příklad: Fotografie západu slunce získá pár lajků, ale titulek „Civilizace míří ke kolapsu“ exploduje internetem během deseti minut. Sociální sítě tak díky našemu negativnímu zkreslení vytvářejí trvalou iluzi, že svět je v plamenech, a to přesto, že většina lidstva právě jen obědvá, venčí psa nebo hledá nabíječku. A internet? Typický příklad: Bolí vás dva dny hlava. Rozumné vysvětlení: únava nebo stres. Google po třech minutách: „Vzácná tropická nemoc, kterou dosud měli jen tři lidé na světě.“ A mozek samozřejmě okamžitě uvěří variantě číslo dvě. Mimořádně účinné je negativní zkreslení i v politice. Typický příklad: Politik A řekne: „Navrhujeme postupnou reformu veřejných financí.“ Politik B naproti tomu tvrdí: „Pokud nevyhrajeme, čeká nás chaos, rozvrat a pravděpodobně i invaze mimozemšťanů.“ Média následně celý den „řeší“ prohlášení politika B. Obecně tak platí i to, že negativní kampaň zaujme a zapůsobí daleko více než kampaň pozitivní. Upozornění na „skandál“ nebo domnělou hrozbu je proto v politice většinou daleko „efektivnější“ než program, který obsahuje vize, ale na nikoho neútočí. Zadní vrátka pro manipulátory Negativní informace vytvářejí pocit naléhavosti a potřebu rychlého jednání, a zvyšují tak náš sklon vypínat kritické myšlení. Vystrašení lidé se přestávají zajímat o fakta a začínají se řídit instinkty. Negativní zkreslení patří proto k nejčastějším „zadním vrátkům“, kterými do naší mysli vstupují manipulátoři. Když vědí, čím nás vystrašit, vědí i jak nás přimět k určitému jednání. K typickým metodám této manipulace patří „katastrofizace“: umělé vyrábění hrozeb, odhalování „šokujících pravd“ a nafukování rizik. Příklad: „Když to neuděláš, dopadneme strašně,“ „Jestli neprojde tento zákon, naše země zkolabuje,“ nebo „Když si nevezmeš bundu, do rána umřeš na průvan.“ Reálný svět je sice složitější, ale vidina katastrofy mobilizuje. Účinnou metodou manipulace, opírající se o toto myšlenkové zkreslení a starou jako civilizace sama, je i vytváření nepřítele čili mentalita „My vs. Oni“. „My“ jsme normální, rozumní a morálně čistí, „Oni“ jsou nebezpeční, hloupí, zkažení nebo minimálně podezřelí – a určitě jedí pizzu s ananasem. „Oni“ přitom nemusí být skutečně nebezpeční, stačí, aby byli jiní. Manipulátor se proto často nesnaží vytvořit přesný obraz nepřítele. Stačí mlhavý pocit: „Něco se na nich nezdá.“ To je formulace psychologicky velmi výhodná, protože je prakticky nevyvratitelná. Jak chcete dokázat, že se na vás něco „nezdá“ neprávem? Jak tento „bug“ v našem operačním systému opravit? Negativní zkreslení nejde vypnout — a ani by to nebylo rozumné. Člověk bez něj by ignoroval skutečné hrozby, a kontroloval smlouvy stylem: „Určitě to dobře dopadne.“ Je to však myšlenkové zkreslení, a důležité je zabránit tomu, aby náš mozek v jeho důsledku vyhlašoval požár i když se nic neděje. První a nejdůležitější obrana je naši reakci zpomalit. Negativní zkreslení vzniká nejčastěji tehdy, když reagujeme příliš rychle, a manipulace tak často sází na naši okamžitou reakci: „Jednej hned, jinak bude zle.“ Pokud si však člověk dá chvíli čas, často zjistí, že situace není tak dramatická. Důležité je i nevěřit všem svým emocí. Pocit není důkaz. To, že člověk cítí strach, ještě neznamená, že je situace skutečně hrozivá. Mozek je výborný výrobce katastrofických scénářů, a občas tak funguje jako scenárista thrillerů, který vypil příliš mnoho kávy. Pomáhá i hledat správné proporce. Negativní zkreslení zvětšuje chyby, a jeden nepříznivý trapný moment tak dokáže překrýt deset neutrálních. Užitečné je proto připomínat si celkový obraz reality, nikoliv jen ten nejtemnější detail. Významnou roli ve snaze čelit negativnímu zkreslení hraje i naše schopnost snášet či zvládnout nejistotu, bez okamžité paniky. Manipulátoři milují jednoduché a absolutní věty: „Všechno je ztracené.“ „Nikomu se nedá věřit.“ Skutečný svět však tak jednoznačný není, a většinou je spíše plný slova „možná“. V neposlední řadě pak pomáhá digitální hygiena: omezit konzumaci zpráv postavených na vyvolávání strachu. Lidský mozek není stavěný na každodenní přijímání globálních krizí. Sociální sítě a média, jež soutěží o naši pozornost, se ji však většinou snaží získat skrze náš strach či pobouření. Kdyby byla média upřímná, mnoho titulků by znělo: „Většina věcí je dnes normální a nenašli jsme nic, co by vás mohlo vyděsit.“ To však většinou není ten nejlepší „obchodní model“. Když tedy cítíte náhlý příval úzkosti ze zpráv nebo politiky, zeptejte se sami sebe: „Je to skutečná hrozba, nebo se jen někdo snaží získat mou pozornost na základě mého evolučního nastavení?“