„Musím zvolnit. Regenerace a odpočinek je něco, co jsem trochu upozaďoval, a teď už nemám na výběr. Je to sedmnáct let, co trénuji, a už zkrátka vím, co dělat a nedělat. Ale nejprve je na řadě titul! “ nenechal ani během úterý, kdy slavil třiatřicáté narozeniny, nikoho pochybovat, že je zápasníkem, který se nikdy nezastaví. Při setkání s médii se rozpovídal o babiččiných řízcích a bramborovém salátu od maminky, zkrátka o krásných maličkostech. Krom gratulací a odpovědí na rutinní otázky, jak se zpětně ohlíží na vyhraný duel a kdy očekává ten další, se zápasníkovi rozzářily oči při dotazu na naplnění jeho snu. Jak již zmínil před několika týdny, jeho srdce touží po novém nevšedním zážitku. Už seděl na kalifornských kopcích do rána, jen aby viděl východ slunce, bez přípravy běžel v Řecku maraton k hrobce posla Feidippida, který běžel předat Athéňanům zprávu o jejich vítězství v bitvě nad Peršany u Marathónu, nebo se vydrápal na Mauna Keu na Havaji. Když v zimě vyrazil do Švýcarska, podplaval třicet metrů pod ledem na jezeře Sils. Ani věčné létání za tréninkem či na zápasy jej pak neodrazuje od jednoho z vůbec nejdelších a největších cestovatelských zážitků. „Chci se podívat na Antarktidu. Vlastně ani nevím, co tam chci zažít a hledat. Něco mě tam však táhne. Doufám a věřím, že se tam dostanu, ale ještě uvidím. Nechám to zatím pracovat,“ přemítal nad plány, které mu umožňují na chvíli vystoupit z role a bubliny bojovníka. Navzdory náročné přípravě se stíhá čas od času uvolnit na milovaných či netradičních místech. „Všechny tyhle zážitky mi pomáhají zejména držet sám sebe plně pod kontrolou. Taková místa mají vyšší hodnotu. Chcete je navštívit už jen proto, jaká je v tom momentě na tom daném místě energie. Jen vidět a zažít to prostředí je cenné, chcete si na ta místa sáhnout, zhmotnit si je. Je to vlastně podobné, jako mít za cíl ten vyhraný zápas a titul, také jde o naplnění přání. Ale na druhou stranu z toho nedělám více než dát si dobrou večeři. Vše zmíněné doplňuje skládačku uvnitř vás.“ Hory probouzejí velikost Zda se nyní utká potřetí s držitelem titulu Alexem Pereirou, nebo s novozélandským vyzyvatelem Carlosem Ulbergem, se Procházka dozví na konci října. Vše bude nejvíce záviset na rozhodnutí Pereiry o setrvání, či postoupení do vyšší váhové kategorie. To dává Procházkovi netradiční možnost delšího odpočinku, zápas o titul, na němž trvá, přijde nejdříve na jaře příštího roku. Nyní má ve chvilce oddechu alespoň čas plánovat cestovatelské vylomeniny. „Většinou mé netradiční zážitky vyplynou z místa, kde zrovna jsem, ale z těch plánovaných chci ještě zdolat nějakou himálajskou velehoru. Možná Everest. Osmitisícovka je pro mě jakási další životní výzva. A nepůjdu ji zkusit. Já tuhle výzvu půjdu zvládnout, vím to. Chci si sáhnout na ty podmínky, podívat se na to místo. Nemusí to být nutně Everest, může to být nějaká jiná z těch nejvyšších hor, nemám to ještě naplánované, je to jen vidina,“ rozmýšlel se. „Hory miluju, čerpám z nich tvrdou sílu, vnímám jejich energii, velikost. To ve mně probouzí také něco velkého, nepohnutelného. Proto jsem do nich vždycky jezdil a utíkal,“ vyprávěl. Jedna hora, respektive sopka ho láká i v milovaném Japonsku. „Chci vyjít na Fuji. Japonsko je pořád mekka, kam se vracím. Obecně všechna místa, kde lidé až tak nesledují sportovní kanály a UFC, mi umožňují stát se obyčejným turistou. Tam vypadnu z role a mám klid,“ ušklíbl se. Zmíněný klid však stejně nejraději nachází doma. „Snažím se pořád být Jirkou – klukem z Hostěradic, kde se cítím přirozeně. Zajdu si meditovat na kapličku, navštívím zemřelé, schovám se v lomu, zajdu za mámou. Je to místo, kde jsem začal, kde všechno vzniklo.“