Rozhovory Moniky Zavřelové Sledovat další díly na iDNES.tv Když dnes čtyřicetiletý Dyk vzpomíná na o polovinu mladší verzi sebe sama, popisuje člověka v permanentním pohybu: „Točil jsem seriál Letiště, vstával jsem v pět, v půl desáté hned na zkoušku do divadla, ve dvě na natáčení, večer představení, čtyři piva a spát.“ Svému mladšímu má by tak dnes poradil zvolnit. „Začni si všímat těch jednodušších věcí kolem sebe. Těch maličkostí, které jsou nejkrásnější,“ říká. K čemuž patří i způsob, jakým konzumuje informace. „Když jsem dlouho na chytrém telefonu, poznám na sobě, že začínám debilnět. Reálně,“ přiznává. Přesně v tu chvíli se tak vrací k tlačítkovému telefonu, který si před lety zakoupil a nově taky celé rodině. „Abychom si zkusili, jaké to bylo, že někdo není permanentně dostupný,“ vysvětluje. Navíc taky poukazuje na to, jak se z lidí kvůli smartphonům stávají pseudoodborníci na všechno. „Tím se rozmělňují talenty. Výstřelky géniů budou čím dál vzácnější, protože všichni si to poznání můžou najít,“ upozorňuje. A jak to měl v průběhu let s přijímáním i vyjadřováním chvály, které může přicházet v umělecké branži hodně i málo? „Jsem velký realista. Když mi někdo řekne falešnou chválu, jenom aby mě potěšil, anebo mě naopak chce setřít, tak se mnou to nic nedělá a poznám to. Šoupnu si to do šuplíčku, ale ten můj střed zůstává pevný,“ přibližuje. Co ho baví, je chválit ostatní: „Toho je čím dál míň. Když cítím, že něco mám někomu napsat nebo říct osobně, tak to udělám.“ Řeč v rozhovoru přišla i na focení s fanoušky a jeho občasné odmítání: „Mám svoje právo říct, že se omlouvám, ale že na to dnes nemám náladu,“ uvádí. Reakce pak prý bývají různé a někteří se ani neostýchali Dyka titulovat výrazem k...t, přímo do očí. V seriálu Inspekce hraje Vojtěch Dyk detektiva Adama Volfa, samotáře s výrazným morálním kompasem, který přechází z protidrogové centrály pod Generální inspekci bezpečnostních sborů (GIBS). V rámci příprav se musel mimo jiné naučit pracovat se zbraní. A jak popisuje sám, byla to pro něj zvláštní zkušenost. „Mám k těm zbraním velký respekt. Vím, co dokážou udělat. A zároveň je to pro každého chlapa fascinující – dětský sen si zahrát s pistolkou,“ říká. A co kaskadérské kousky v seriálu? „Co můžu, to udělám. Baví mě ta hrana,“ popisuje. Třeba bojovým sportům ale příliš neholduje. „Nemám rád syrové mlácení, i když teď je to samozřejmě velký trend sledovat. Agresivity a násilí je všude tolik, že bychom naopak měli mít soutěže v hlazení nebo v objímání. Klec, dva chlapi proti sobě a pak se obejmou,“ směje se. Nedvědi a kýč? Spíše přesah Jeden z velkých projektů, které teď Vojtěch Dyk chystá, je koncertní pocta bratrům Nedvědům v O2 aréně. Na hudbě známé dvojice vyrostl společně s kolegou a kamarádem Jakubem Prachařem. „Jeden čas bylo poslouchat Nedvědy taková ostuda. Vůbec jsem nechápal proč,“ vzpomíná. A tak začal pátrat po důvodech a jeden kamarád mu přiznal, že kdysi proti jejich koncertům dokonce dělali antikampaň. „Zajímalo mě, co jim vadilo a ten kamarád mi řekl, že to, jak jezdili auty bez střechy na koncerty a přitom si hráli na to, že jsou folkaři. Takže říká – aha vy jste jim vlastně teda záviděli a ten kamarád řekl, že vlastně jo,“ vysvětluje.“ A co názor některých, že Nedvědi jsou kýč? Pro Dyka ne. „Mají neuvěřitelné množství hitů, které všichni známe. Pro mě to má obrovský přesah,“ uvádí. A jak teď po letech vypadá spolupráce s Jakubem Prachařem? Připomíná prý dlouhé manželství. „Zažili jsme spolu hezké i ošklivé věci. Tomu se říká přátelství.“ Ve dvojici si role rozdělují – jeden bývá ten bláznivý s osmi seti nápadů na sekundu a druhý ho usměrňuje. „Vtipné je, že se nám to někdy prohazuje.“