Změna šéfdirigenta konečně není drama, pochvaluje si ředitel České filharmonie
Jakub Hrůša nastoupí do čela orchestru roku 2028. „V posledních dvou sezonách Semjona Byčkova bude určitá retrospektiva, aby pražské publikum vidělo nejlepší ukázky toho, co tady dokázal,“ říká David Mareček.
Šéfdirigent vede i prestižní zájezdy. V minulé sezoně se hodně psalo o vaší cestě do Ameriky, v té současné Česká filharmonie po čase znovu podnikla turné po Asii, co byste z něj vyzdvihl?
Z Asie si filharmonie rozhodně přivezla silné zážitky, a to jak z koncertů v tokijské Suntory Hall, tak třeba z Tchaj-wanu, kde mají nádherný sál a výborné publikum. Zajímavé to bylo v Jižní Koreji, kde teď máme velmi silnou diváckou základnu. V Soulu jsme vystupovali hned ve dvou různých sálech, jednak v Soul Arts Center a pak v Lotte Hall. Ten patří společnosti Lotte, která vlastní všechno možné, včetně velkých obchodních domů, a v jednom z nich, až v 8. patře, je perfektní koncertní sál. Takže bylo zajímavé hrát ve dvou dnech v těchto sálech, které jsou různé vizuálně i akusticky, ale oba jsou vynikající a především oba byly při našich koncertech plné.
Funguje to tak, že náš partner zakoupí vzácný, například smyčcový nástroj, což je záležitost v hodnotě jednoho nebo spíš více milionů korun. Zůstane pak v jeho vlastnictví, ale bezplatně jej zapůjčí našemu hráči.
K cestě do Japonska jste připravili i videoklip „Naši Japonci nám rozumějí“. Navázali jste jím na ten loňský, kterým jste propagovali americké turné a který díky svému vtipu sklidil velký úspěch. Tentokrát Japonci na různých místech své země debatují o České filharmonii. Jaký ohlas to mělo?
Tenhle klip jsme samozřejmě točili především pro české publikum, aby vědělo, že jedeme do Japonska a aby nás na asijském turné sledovalo. Kolega Prokop Jelínek, který ho režíroval, najímal herce přímo v Japonsku a točili to na místě. Klip se rychle šířil i v Japonsku, dokonce nám Japonci, kteří ho viděli, říkali, že v něm byly dobře zachycené místní dialekty. A hlavně – kolegové za něj dostali cenu od webu Mediář, který tradičně vyhlašuje nejlepší reklamní kampaň roku. Letos byla takto oceněna ta naše, což mi udělalo velkou radost, protože jsme uspěli v konkurenci komerčních agenturních kampaní. A těší mne to tím víc, že to dělá náš interní tým na půdě filharmonie. V klipech tedy budeme určitě pokračovat. Snažíme se tak dostat i k publiku, které třeba nechodí na koncerty, ale může se takto o České filharmonii dovědět.
Vy jste též klavírista a na podzim jste vystupoval v ukrajinském Lvově. Odtamtud jste si asi musel přivézt silné dojmy?
S koncertním mistrem České filharmonie, violoncellistou Václavem Petrem, jsme v rámci projektu České sny hráli v divadle ve Lvově. Ten je v západní části Ukrajiny, takže z války toho moc neuvidíte. Ovšem jen na první pohled. Pak si všimnete kostelů se zabedněnými okny, jako ochrana před možným výbuchem. A když se ráno projdete po ulici a první, co uvidíte, je pohřební průvod, tak si uvědomíte, že válka je i tady všudypřítomná. A samozřejmě pořád dostáváte varování před útokem. Nejvíc mne ale zasáhly reakce diváků. Jak silně reagovali na lyrické, vážné věci. Někteří dokonce při koncertě plakali – hudba pro ně byla očividně prostředkem, jak v té chvíli naplno projevit emoce. Pro mne i pro Václava to byl vůbec jeden z nejsilnějších interpretačních zážitků.
Za dva roky vystřídá Semjona Byčkova Jakub Hrůša. Co tato výměna znamená pro ředitele?
Poprvé to pro mne neznamená žádnou velkou změnu. Dosud se totiž výměny šéfdirigentů odehrávaly za dramatických okolností. Když jsem do České filharmonie přišel na podzim roku 2010, tak už roku 2012 nastupoval Jiří Bělohlávek a s ani ne dvouletým předstihem se špatně staví sezona. Když pak Jiří Bělohlávek zemřel, Semjon Byčkov nastupoval zase jenom s ročním odstupem, takže to bylo také hodně hektické. Nyní konečně, jelikož Semjon už roku 2024 oznámil, že ukončí působení na pozici šéfa roku 2028, jsme mohli jmenovali nového šéfa, který nastoupí v roce 2028. Donedávna jsme tedy ladili poslední dvě sezony Semjona Byčkova, a to tak, aby v nich byla určitá retrospektiva, aby pražské publikum vidělo nejlepší ukázky toho, co tady dokázal. A s Jakubem zase začínáme domlouvat, co bude v následujících sezonách, prozatím do roku 2030. Nechci samozřejmě, aby to vyznělo jako úplná idyla, ale celý proces domlouvání sezon je zatím standardní v tom smyslu, že má obvyklý předstih, takže vše probíhá tak nějak přirozeně.
David Mareček
Je absolventem Konzervatoře Brno a Hudební fakulty brněnské JAMU v oboru klavír. V Brně nejprve působil jako pedagog na tamní konzervatoři.
Roku 2005 se stal dramaturgem Filharmonie Brno a po dvou letech i jejím ředitelem. Ve své funkci se mimo jiné snažil přivést ke klasice nové, hlavně mladé publikum.
V říjnu roku 2010 zvítězil v konkurzu na ředitele České filharmonie, funkce se ujal 1. února 2011.
Spolupodílel se na výběru Jiřího Bělohlávka do pozice šéfdirigenta. Po Bělohlávkově úmrtí roku 2017 orchestr vede s jeho nástupcem Semjonem Byčkovem.
Jako klavírista příležitostně vystupuje na koncertech komorní hudby.
Uměleckou náplň sezon má v rukou především šéfdirigent. Můžete však aspoň naznačit, na co bude Česká filharmonie v éře Hrůša–Mareček klást důraz?
Určitě na větší pestrost české hudby. Semjon Byčkov jakožto světová hvězda dělá z českého repertoáru určitou výseč, což je přirozené, a dělá ji výborně, kdežto Jakub, který z českého prostředí vyšel, bude českých autorů provádět více a ve větší šíři. Chceme se hodně zaměřovat na Leoše Janáčka a také uvádět velká a zajímavá díla autorů, kteří se tolik nehrají. Ať už to je Vítězslav Novák, Josef Bohuslav Foerster, Oskar Nedbal, Miroslav Kabeláč a další. Ale nepůjde o kvantitativní přehlídku české hudby, spíše o širší ponoření do ní. Ovšem i to bude jen jeden z akcentů, protože Jakub má i významný mezinárodní repertoár a bude chtít orchestr profilovat i v něm. Vlastně si ani nepřeje, abychom byli vnímáni jako „ten český orchestr“, ale aby to, že Česká filharmonie je česká, byl spíš nějaký bonus nad tím, že hraje výborně.
Další významnou, byť interní událostí byl odchod vašeho hlavního spolupracovníka, generálního manažera Roberta Hanče, který se stal šéfem festivalu Pražské jaro. Je to pro vás velká změna?
To je, pracovali jsme spolu jedenadvacet let, z toho čtyři roky v Brně, tam už v pozicích ředitel, respektive generální manažer, potom patnáct let tady v Praze a předtím ještě dva roky v Brně na nižších pozicích. Byli jsme v každodenním kontaktu, bavili jsme se o strategii, o směrování filharmonie… Samozřejmě si myslím, že v jeho kariéře to byl dobrý krok a že to může být i dobrá cesta pro Pražské jaro. Ale pro Českou filharmonii je to ztráta. Promýšlíme, kým ho nahradit, oslovili jsme konkrétního člověka a teď s ním jednáme.
Máte i nového nadřízeného na ministerstvu kultury. Jak spolu vycházíte?
Korektně. Podle mne se výměny na postu ministra někdy trochu přeceňují. Na ministerstvu pracuje řada úředníků, na nichž vlastně spočívá běžný chod ministerstva a kteří tam byli za ministra Baxy, ale už i za ministra Zaorálka a předtím za ministrů Staňka a Hermana. Samozřejmě, ministr má nějaké politické priority a jsou věci, které přímo ovlivňuje. Byli jsme například dotázáni, jestli můžeme nějak spolupracovat se slovenskou stranou, což pro nás není žádný problém, protože Česká filharmonie má dlouhodobě dobré vztahy s vedením Slovenské filharmonie a jezdí na Bratislavské hudební slavnosti.
Výše státního příspěvku České filharmonii není nějak ohrožena?
Pan ministr nás na schůzce, kterou jsme s ním měli, ujistil, že můžeme počítat s tím, co filharmonie měla dosud.
Ale stačí to v dnešní době? Veřejnost si určitě myslí, jak dobře jsou hudebníci ve filharmonii placeni, ale to je pohled zvnějšku…
Jak se to vezme. Stačí to na to, aby Česká filharmonie fungovala. Je ale pravdou, že mezi lety 2013 a 2025 poklesly mzdy členů orchestru z téměř dvojnásobku české průměrné mzdy na 1,2 a my bychom je zase chtěli vrátit na ten dvojnásobek. Orchestr totiž opravdu hraje hodně, odvádí zhruba stejný objem práce jako srovnatelná tělesa třeba z Mnichova, Drážďan či Lipska. K tomu ovšem potřebujeme pomoc vlády.
Loni jste říkal, že ve vašem rozpočtu se zvyšuje ta část, která přichází ze soukromých zdrojů. Pokračuje tento trend?
Pokračuje, činí okolo 20 procent rozpočtu, což je dobrý západní standard a rozhodně vysoký nadstandard v České republice. Myslím, že ten trend bude ještě pokračovat, ale už ne nějak zásadně, protože objem soukromých peněz, který může jít do kultury, je omezený a my z toho můžeme mít pochopitelně jenom určitou část. Myslím, že je reálné, aby tvořil zhruba čtvrtinu rozpočtu, ale víc už asi ne.
Mecenáši soukromí i korporátní také kupují hudebníkům nástroje. To je určitě obrovská pomoc.
Samozřejmě, funguje to tak, že náš partner zakoupí vzácný, například smyčcový nástroj, což je záležitost v hodnotě jednoho nebo spíš více milionů korun. Zůstane pak v jeho vlastnictví, ale bezplatně jej zapůjčí našemu hráči. Je to běžná praxe nejen u nás, ale i jinde v západní Evropě a v Americe. U nás se zatím týká hráčů na prvních pozicích, ale přáli bychom si, aby se časem rozšířila i do dalších řad, protože když pak přijede špičkový zahraniční orchestr, jako je třeba Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, a já slyším, jaké nástroje mají lidi dokonce i u „posledního“ pultu, tak jim to závidím, protože vím, že když stejný nástroj dostane náš hráč u onoho posledního pultu, bude ten zvuk také jiný. Na tom ještě chceme pracovat.
Od nástrojů můžeme plynule přejít k programu příští sezony. Kromě klasiků je v ní i poměrně dost moderní hudby, včetně novinek. Na první pohled především upoutá jméno rezidenčního umělce – předního britského skladatele a dirigenta Thomase Adèse, který se objeví na několika koncertech a zazní i jeho skladby. Proč jste si vybrali právě jeho?
Výraznější zastoupení soudobé hudby je trend, s nímž jsme začali v minulé sezoně a chceme se ho dál držet. Pan Adès je jedním z nejúspěšnějších soudobých skladatelů a také velmi dobrý dirigent a klavírista. Máme s ním opakovanou dobrou zkušenost, takže jsme s ním dohodli dvouletou rezidenci, která bude pokračovat ještě příští sezonu. Měl by se představit v celé šíři svého záběru, jako dirigent i skladatel. Z jeho díla provede například Simon Rattle skladbu Aquifer, pianista Kirill Gerstein zahraje klavírní koncert In Seven days, zazní i Adèsova komorní či varhanní díla.
Jak jste spokojeni s úrovní hostujících dirigentů a jsou nějaká jména, která byste chtěli získat, ale zatím se to nedaří?
Především jsme šťastni, že máme trojici titulárních dirigentů, jimiž jsou vedle Semjona Byčkova ještě hlavní hostující dirigent Simon Rattle a designovaný šéfdirigent Jakub Hrůša. Orchestr všechny dirigenty známkuje jako ve škole a ti, co sem jezdí hostovat v posledních letech, dostávají většinou skvělé známky. Ze současné hvězdné špičky se nám podařilo navázat spolupráci s Antoniem Pappanem či Danielem Hardingem. Přirozeně jsou pořád jména, která bychom tu chtěli, ale zatím se to kvůli jejich mnoha dalším závazkům nepodařilo. Třeba Andris Nelsons, Esa Pekka Salonen, Gustavo Dudamel nebo Kirill Petrenko.
Mohl byste z nabídky příští sezony vybrat a posluchačům představit nějaký svůj osobní tip?
Jednak by to byl už zmíněný lednový koncert, na němž pianista Kirill Gerstein zahraje Adèsův klavírní koncert In Seven Days, v němž líčí stvoření světa; další skladbou večera bude Harmonielehre od Johna Adamse, dirigovat bude David Robertson. A pak ještě říjnový koncert se Semjonem Byčkovem, pro změnu s ryze klasickým programem, tanečními čísly ze Smetanovy Prodané nevěsty, Symfonickými tanci od Sergeje Rachmaninova a Koncertem pro klavír č. 3 téhož skladatele, který zahraje Behzod Abduraimov. Na toho bych chtěl obzvlášť upozornit, je to fantastický pianista.