Koženou mohlo publikum za její nyní už vlastně třicetiletou kariéru slýchat v širokém repertoáru, od baroka po současnost. Tentokrát přivezla Myslivečka, Mozarta a Haydna, tedy autory klasicismu, který byl od počátku spolu s barokem její hlavní doménou. Odměna za uvážlivost Kožená, která překročila padesátku, si stále drží úroveň. Její hlas vyzrál, přesto zní stále svěže, tak, jako někdy v devadesátých letech, bez stopy únavy – což je vlastně pro zpěváka největší odměna. Kožená si ji vybírá za inteligenci a uvážlivost, s jakou se celou kariéru pohybovala ve svých limitech daných typem jejího hlasu, který nikdy nebyl dramatický a třebaže připomínal soprán, neměl jeho výšky. I tentokrát v těchto mantinelech vykřesala spoustu vitality, aniž by na ně rušivě narážela. Na čtvrtečním koncertě v Rudolfinu ukázněně zazpívala nejen Myslivečka, ale i Donnu Elvíru z Dona Giovanniho, kterou vyměnila za Zerlinu, roli z dřívější fáze své kariéry, a princeznu Iliu z Idomenea, Mozartovy opery, v níž dříve ztvárňovala mužskou roli Idamanta. Svůj minirecitál uzavřela koncertní árií Josepha Haydna „Scena di Berenice“, líčící – jak jinak – muka zamilované, až pološílené hrdinky. Všechny předepsané technické a výrazové obtíže, zvraty, kontrasty a skoky zvládla, aniž by se ztrácel pocit, že hlas je ukutý z jednoho pevného kusu a že další nota bude stejně precizní jako ta předchozí. Kožená se k České filharmonii vrátí ještě koncem této sezony, kdy se pod taktovkou svého manžela Simona Rattlea bude podílet na koncertním provedení opery Kurta Weilla Sedm smrtelných hříchů. Do přírody s Antoninim U Kožené člověk kvalitu, zvláště v hudbě 18. století, tak nějak očekával, takže byl nepřekvapivě spokojen. Překvapivá spokojenost se dostavila po pauze, když orchestr zahrál Beethovenovu Symfonii č. 6 „Pastorální“. Proč vlastně poslouchat Beethovena v podání České filharmonie, na niž se chodí spíš za Dvořákem či Mahlerem? Je přece tolik možností, jak si Beethovena vychutnat třeba u špičkových německých orchestrů… Protože se před ni postavil Ital Giovanni Antonini, původně flétnista, jenž vzešel z barokní hudby, ale postupně se vypracoval i v dirigenta pozdějších stylů, aniž by ovšem ztratil ze zřetele jemnost a sofistikovanost, s níž provádí starší autory. Loni v únoru s Českou filharmonií výtečně provedl Mozartovu Symfonii č. 41, ale Beethovenovou „Pastorální“, která líčí výjevy z přírody a venkovského prostředí, tehdejší dojem snad ještě předčil. Česká filharmonie mívala sklon starší autory zvukově přehlcovat a romanticky rozmazávat, ale tentokrát byly všechny fráze vyartikulované, zřetelné a projasněné, takže se téměř dostavoval dojem, že na pódiu sedí některý ze specializovaných souborů na starší hudbu. Scéna u potoka se doslova vznášela, ráznější byl přirozeně tanec venkovanů, ale pořád to byly lehké nohy z pastorální scény, a melodie vzdávající dík za přestálou bouři se vinula k nebesům, prostá, měkká a svítivá. A nebylo to určitě jen menším obsazením, koneckonců i v něm může Beethoven či Mozart působit nezáživně a tvrdě, ale hlavně pečlivou prací dirigenta a vzájemným porozuměním s hudebníky, kteří dokázali, že to tak umějí hrát. Stejně pěkně vyzněly i orchestrální kusy, které proložily výstupy Kožené, konkrétně předehry k Myslivečkově Olympiádě a Mozartově Idomeneovi. Giovanni Antonini přináší do České filharmonie svěžest a oduševnělost a z hlediska posluchače bude kdykoli znovu vítán.