Gustav Mahler svěřil provedení své nové symfonie České filharmonii po úspěšném koncertu, který s ní měl v květnu 1908. Protože však vyžadoval minimálně stočlenné těleso, rozšířil ji o členy orchestru Nového německého divadla (v jehož budově dnes sídlí Státní opera). Koncert se konal v budově tehdy speciálně postavené k Jubilejní výstavě Obchodní a Živnostenské komory. Když po druhé světové válce museli Němci odejít z Československa, byli mezi nimi i hudebníci z Nového německého divadla. V Bamberku položili základy orchestru, který existuje dodnes. Jeho současným šéfem je Jakub Hrůša. Z těchto ingrediencí se na Dvořákově Praze zrodil nápad spojit Českou filharmonii s Bamberskými symfoniky a na stejném místě, po více než stu letech, znovu provést Mahlerovu Sedmou symfonii. Protože však původní budova již nestojí, festival se rozhodl uvést koncert s názvem Spojeni Mahlerem pod širým nebem před Průmyslovým palácem. Docela háklivá myšlenka. Především, zrovna Mahlerovu Sedmou symfonii si člověk jen těžko spojuje s uvolněnou atmosférou „open-air“ koncertu. A pak, počasí je v našich šířkách nevyzpytatelné i v červenci, natož téměř v půlce září. Což se potvrdilo: 11. září ze zamračené oblohy chvílemi létaly kapky vody, i když skutečný liják se naštěstí nesnesl. I proto nejspíš z koncertu, jemuž předcházelo uvedení dokumentu o Sedmé symfonii, skoro nikdo předčasně neodešel. Koneckonců to, co se z jednoho úhlu pohledu může jevit jako potíž, z jiného zase může vyhlížet jako (pravda, trochu bizarní) štěstí. Přibližně hodinu a dvacet minut dlouhá symfonie má pět vět, přičemž druhá a čtvrtá nesou podtitul „noční hudba“ – dokonce se ozve kytara či mandolína – ale rozhodně nejde o líbeznou serenádu. Setkání s duchy temnot Celé dílo je jakoby temné, připomíná podivně spletité, syrové chodby, které nemají konce a v jejichž zákrutách hrozí, že ožijí duchové temnot. I na onu mandolínu jakoby brnkala podivně se šklebící figura. První větu prý Mahler sám při zkouškách popisoval jako „tragickou noc bez hvězd a měsíčního svitu“. Zatažená obloha, hrozící lijákem, žádné hvězdy, žádný měsíc, poryvy větru, odkudsi se blížící povodeň, lidé choulící se v pláštěnkách... Ale vždyť dokonalejší kulisu pro Sedmou symfonii a představu, co možná cítil její autor (jenž shlížel z plakátu nad orchestrem), si vlastně organizátoři ani diváci nemohli přát! Dostali to ještě jako bonus k hlavnímu úmyslu, totiž zrekonstruovat premiéru za symbolické účasti následníků jejích původních aktérů. Zvlášť když Jakub Hrůša pojal koncert s plnou intenzitou a vážností. Ne všechno sice vyšlo úplně dokonale, to snad za daných okolností ani nelze vyžadovat, navíc (nezbytné) nazvučení vždy zvuk poněkud zkreslí, přesto hudebníci z obou těles prokázali profesionální schopnost rychle se sehrát a dílo kvalitně přednést. Ne, nikdo určitě nechce a jistě nebude přibližovat divákům duševní běsy skladatelů krajním způsobem, ale stejně to byla zajímavá souhra okolností... Příště nicméně raději zpátky pod střechu Rudolfina.