Začalo to chvojkou, pak do Čech doputoval vánoční stromeček. Z Německa
Stromek byl a dodnes je moc důležitá věc. Musí být ten nejhezčí na světě a při nákupu je třeba si ho představit s ozdobami. Nahoru patří třpytivá špice, kterou tam dává ten, kdo dosáhne nejvýš, obvykle tatínek.
Když se rozzáří záplavou elektrických světýlek, víme, že svátky jsou tady a je třeba otevřít okno pro Ježíška, aby mohl rodině nadělit dárky. Vánoční svátky si bez zeleného krasavce neumíme dnes snad ani představit, přesto jde o tradici u nás poměrně novou.
Vánoční kvíz: Otestujte se a nalaďte na svátky
Soutěžit o voucher na Chytrý Kvíz můžete do 25. 12. 2025 do 10 hodin, vyhrát může každý, kdo odpoví správně na více než 80 % otázek.
První písemná zmínka o ozdobeném a osvětleném stromku umístěném v místnosti pochází z brémské kroniky z roku 1570 z Německa, přesněji z Alsaska. Odtud se tento zvyk začal šířil především mezi cechy a bohatými měšťany, kteří si mohli takovou parádu dovolit.
První vánoční stromečky v domácnostech byly i na naše dnešní poměry skromné, zdobily se sušeným ovocem, ořechy, perníčky, cukrovinkami a papírovými ozdobami. Postupem času se přidaly i hořící svíčky, které symbolizovaly Kristovo světlo a dodávaly stromku slavnostní lesk.
Křesťanství tomuto zvyku přiřadilo hlubší význam a vánoční stromek se stal symbolem stromu poznání z ráje i stromu života. Katolická církev ho však zpočátku odmítala jako „protestantský import“ a trvalo dlouho, než ho přijala. Do širšího katolického prostředí se stromek rozšířil až koncem 16. století, a Vatikán přijal tradici vánočního stromu dokonce až v roce 1982, kdy byl vztyčen a nazdoben na Svatopetrském náměstí poprvé.
Zvyk přinášet do domu v době zimního slunovratu zelenou větvičku je však mnohem starší a má pohanské kořeny. Germáni i Keltové neřezali v lese celé stromky, raději sáhli po snítce jmelí, cesmíně, zimostrázu nebo jedlové větvi. Rostliny pro ně měly jasně danou symboliku.
Věřilo se, že cesmína je posvátná a symbolizuje ochranu, věrnost a věčný život, jedle i smrk přinášely domů vůni lesa, ale i naději, že zima nebude trvat věčně, symbolem věrnosti byl i břečťan, který tak dobře drží na stromech. Jmelí bylo pro keltské kněží, druidy, rostlinou nejposvátnější, větve se věšely pro štěstí, lásku, plodnost i jako ochrana. Tento zvyk u nás ostatně praktikujeme dodnes.
První nazdobený stromeček v pražské Libni 1812
Do českých zemí se tradice zdobení vánočního stromku dostala poměrně pozdě, a to z Německa, odkud se šířila především ve šlechtických a měšťanských kruzích. První doložený vánoční stromek u nás postavil v roce 1812 na zámečku Šilboch (Na Ztracené vartě) v Praze-Libni Jan Karel Liebich, ředitel pražského Stavovského divadla. Tento zvyk si přivezl ze svého rodného Bavorska a poprvé ho představil svým přátelům. Ti mu prý, jak se traduje, na jedli navěsili vykoupené směnky od lichvářů, protože byl velmi zadlužený. Patrně netušil, že o více než století později se stane jeho novota jedním z nejrozšířenějších symbolů českých Vánoc.
Zpočátku se však nový zvyk prosazoval jen velmi pomalu, byl to pro nás německý import, který nebyl vlastencům dvakrát po chuti. V malých chalupách, kde často chyběl prostor, se místo celého stromku zdobila jen jedlová větev zvaná chvojka, která se zavěšovala špičkou dolů nad štědrovečerní stůl nebo nad vchodové dveře. Mohla to být i rozsochatá větev či špička stromku.
Podle některých výkladů zvyk vycházel ze starých pohanských rituálů. Lidé tehdy věšeli na stromy sladkosti jako jakousi »lest na duše mrtvých« nebo lesní duchy, kteří se objevovali v době zimního slunovratu. Věřilo se, že když se tito duchové nasytí zavěšenými dobrotami, nechají živé u stolu na pokoji.
Skutečný rozmach vánočních stromků přišel až za první republiky, staly se tehdy symbolem rodinného štěstí, soudržnosti a hojnosti. Prosperující výroba skleněných ozdob v severních Čechách tehdy umožnila, že si nazdobený stromek mohly dovolit všechny vrstvy obyvatel.
Z této doby pochází i krásná charitativní tradice veřejných vánočních stromů. V roce 1924 ji v Brně založil spisovatel Rudolf Těsnohlídek, který po nálezu opuštěné holčičky v lese inicioval postavení „stromu republiky“. Pod ním se konaly sbírky na pomoc dětem bez domova a nápad se rychle rozšířil do dalších měst. Vánoční stromek se tak stal v Československu nejen symbolem rodinné pohody, ale i lidské sounáležitosti a dobročinnosti.
Aktuální číslo
Předplatné můžete objednávat zde
Na to, jak lidsky vypadaly Vánoce ještě v roce 1938 v zapadlých horských oblastech Beskyd, s láskou vzpomínala spisovatelka Marie Podešvová. „V okolních horalských chalupách tehdy ještě svazovaly nohy stolu uzamčeným řetězem proti zlodějům, pod stůl kladli košíky se zemáky, kvaky a trošku makovic, symboly úrody chudých políček,“ popisovala.
„Stůl pokrývali vyšívaným ubrusem s několika ukrytými mincemi a dožínkovým věnečkem, který byl po večeři obřadně předán ptactvu na sadu.“ Na talířích voněla hrachová polévka, skromné, ale syté jídlo, které mělo přinést zdraví a hojnost. Vyvrcholením štědrovečerní večeře byl sladký šípkový čaj doprovázený vdolečky a pověstnými valašskými frgály, které gazděnky pekly v hliněných pecích.
Stromek, obvykle nejkrásnější jedle z lesa, býval zdoben domácím pečivem, sušeným ovocem, ale i barevnými skleněnými baňkami, které do hor přinášely kousek slavnostního lesku. „Horal, žijící celý rok v přísné zeleni smrků, měl rád slávu co nejbarevnější,“ dodávala Podešvová.
Jenže přišla válka a s ní těžká léta, kdy se vánoční radost zmenšila na prosté sdílení tepla domova a víru, že příští rok bude lepší. Stromky tehdy bývaly skromné, ozdoby se vyráběly doma z papíru, slámy a zbytků stužek. Přesto si lidé svátky nenechali vzít a možná právě tehdy získaly české Vánoce svůj hluboký význam: že i v nejtěžších časech si lze uchovat v srdci světlo a pocit, že domov je tím největším darem.