Rozstřel Sledovat další díly na iDNES.tv Staré domy měly silné zdi, přirozené větrání a pracovaly se stínem. Moderní prosklené budovy jsou naopak většinou závislé na technologiích, které mohou selhat. A to v situaci, kdy jsou extrémní vedra, ale i přívalové deště či silný vítr stále častějšími jevy. Životní podmínky se mění a počítat by se s tím mělo jak při projektování domů, tak při plánování měst. Upozorňuje na to Česká komora architektů, podle které už nestačí pouze postavit energeticky úsporný dům. Důležitá je jeho schopnost odolávat novým klimatickým podmínkám. „Není to jen problém staveb. Je to otázka společnosti, jestli dokážeme pojmenovat problémy, kterým čelíme, a hledat řešení,“ říká v Rozstřelu architekt Lukáš Janáč. Ve velkých městech bývá v létě výrazně tepleji než v okolní krajině. Praha není výjimkou. Rozdíl mezi centrem města a oblastmi u lesa může být několik stupňů. Podle Janáče je důvod jednoduchý. „Město je soubor ulic a budov. Je to stavební hmota, která akumuluje teplo. K tomu přidejte asfalt, chodníky, náměstí a místa bez stromů. To všechno se přehřívá,“ vysvětluje. Problémem jsou podle něj také rozsáhlé prosklené plochy. Pokud stavba není dobře navržená, sluneční záření se dostává přímo do interiéru a budova se rychle zahřívá. Rozdíl ukazuje architekt Janáč na příkladu různých typů domů. „V panelovém domě bez dobrého stínění může být v létě klidně 35 stupňů. V prvorepublikovém činžovním domě může být kolem 29 stupňů. Je to rozdíl, který už znamená, že se tam dá žít,“ říká. Naši předci uměli pracovat s vedrem Podle Lukáše Janáče nejsou starší domy komfortnější náhodou. Jejich stavitelé totiž s klimatickými podmínkami přirozeně počítali. „Starý dům má silnější zdivo a větší schopnost akumulovat chlad. Když do něj přes den nedostanete teplý vzduch, vydrží uvnitř příjemnější klima mnohem déle,“ popisuje. Výhodou historických čtvrtí jsou také vnitrobloky se zelení nebo přirozené systémy větrání. „Třeba světlíky nebyly jen proto, aby zabraly nějaké místo. Sloužily jako systém inteligentního provětrávání. Vědělo se, kdy otevřít okno do ulice, kdy do zahrady a kdy do světlíku,“ dodává. Staré budovy navíc nemají tak velké prosklené plochy, takže se dovnitř nedostane tolik slunce. „Je to něco za něco. Nemůžeme mít všechno,“ říká. Podobné principy podle něj najdeme třeba ve staré Praze, kde navíc příjemnějšímu klimatu pomáhá i dlažba. „Dlažební kostky na pískovém podloží jsou opakem asfaltu. Při dešti se voda do propustného povrchu vsákne a při slunečných dnech se z něj zase pomalu odpařuje, a tím ochlazuje vzduch.“ Zelené město ochlazuje samo sebe Jedním z největších problémů současných měst je podle architekta nedostatek zeleně. Stromy, parky a voda mají zásadní vliv na teplotu veřejného prostoru. „Když se podíváte na mapy teplot v Praze, zelené části jsou tam, kde jsou parky, stromy nebo voda. Takže odpověď je jednoduchá – dostat více zeleně do ulic,“ říká. Zároveň však upozorňuje, že sázet stromy v již zastavěných městech není jednoduché. Kořeny často soupeří s inženýrskými sítěmi nebo podzemními stavbami. Velkou roli podle Lukáše Janáče bude hrát takzvaná modrozelená infrastruktura. Tedy způsob, jak ve městech zadržovat vodu, aby rychle neodtékala kanalizací pryč. „Když voda naprší ve městě, měli bychom ji tam udržet. A z té vody pak může růst zeleň v ulicích nebo na náměstích,“ vysvětluje. Současná architektura přinesla nové technologie, ale také nová rizika. Typickým příkladem jsou vysoké prosklené budovy, které spoléhají na klimatizaci a vzduchotechniku. „Nemůžeme vysoký dům postavit technologií starou stovky let. Tyto budovy mají svá specifika. Ale zjišťujeme, že high-tech řešení jsou do určité míry zranitelná,“ upozorňuje Janáč. Pokud například vypadne elektřina, přestává fungovat chlazení i větrání. Řešením podle něj není návrat do minulosti, ale kombinace technologií a jednoduchých principů. „Neříkám, že všechno má být low-tech. Už jsme si zvykli na určitý komfort. Ale je potřeba přemýšlet, co zvládne samotná stavba a co musí řešit technologie,“ dodává. Klimatizace má přijít na řadu až poslední Podle Janáče by klimatizace neměla být prvním řešením přehřívání budov. „Na začátku je potřeba nepustit slunce dovnitř. Nejlépe venkovním stíněním. Druhá věc je konstrukce, která dokáže pracovat s teplem,“ říká. Teprve potom má podle něj smysl řešit aktivní chlazení. „Pokud mám dobré zastínění a konstrukci, klimatizace je doplněk, který zvýší kvalitu prostředí,“ vysvětluje. Dnes se často skloňuje slovo udržitelnost. To ale podle Janáče neznamená pouze nové technologie nebo drahé materiály. Klíčová je především schopnost domu dlouhodobě fungovat. „Domy, které tady stojí sto, dvě stě nebo pět set let, mají nějakou známku udržitelnosti. Jsou chytré a umožňují změnu využití,“ říká. Jako příklad moderní udržitelné stavby uvádí administrativní budovu Nile House v Karlíně, která funguje více než dvě desetiletí a stále odpovídá současným požadavkům. „Ve srovnání s některými novějšími domy je vidět, který návrh byl kvalitnější,“ dodává. Podle architekta je často nejudržitelnější právě to, co už existuje. „Největší udržitelnost je u těch staveb, které už máme. Nemusíme vždy stavět nové. Měli bychom se dívat, jak dokážeme adaptovat prostředí, které už existuje,“ říká. Cihla, dřevo i hlína mají stále smysl Mezi materiály budoucnosti podle něj nepatří pouze moderní produkty. Význam mají i tradiční materiály. „V Česku máme rádi cihlu, velký význam má dřevo, ale také beton nebo hlína,“ vyjmenovává. Právě hlína podle architekta zažívá návrat. Má totiž schopnost regulovat vlhkost v interiéru. „Je to vyzkoušené. Hliněné stavby byly běžné. Dnes už jen nemáme tolik zkušeností a řemeslníků, kteří s tím pracují,“ říká. Velcí investoři podle Janáče na klimatickou změnu reagují, ale stále často rozhoduje ekonomika. „Máme tady kvalitně připravené projekty. Jestli je jich většina, nebo menšina? Řekl bych, že jich je spíš méně,“ hodnotí. Důvodem je podle něj především cena bydlení. „Je přirozené, že člověk chce nejdřív střechu nad hlavou. Až potom řeší další kvalitu,“ říká. Důležitou roli proto mají města a obce. Ty by podle něj neměly řešit pouze stavební povolení, ale především dlouhodobé plánování. „Zásadní není jen razítko. Zásadní je územní plánování. Tam se rozhoduje, jak bude město vypadat a jak bude odolné,“ upozorňuje architekt Lukáš Janáč závěrem rozhovoru.