Miluju poklady „nenapadnuté kutilem“, říká sběratel, který obdivuje staré časy
Jak byste charakterizoval svou sbírku?
Slovo „retro“ není úplně výstižné. Pod tímto pojmem si lidé většinou představí nedávnou minulost, například sedmdesátá až devadesátá léta. V naší zážitkové galerii se však zaměřujeme na starší období. Vystavujeme předměty převážně z 19. a začátku 20. století, výjimečně i z konce století osmnáctého.
Michal Klokočník a Vanda Rektorisová
Sběratelé
Michal Klokočník, zkušený moderátor a bývalý novinář, začal s partnerkou Vandou během pandemie restaurovat staré kočárky a hračky. Po úspěšných expozicích v Chrudimi a na hradě Rychmburg hledal prostor pro trvalou instalaci. Ten našel v autentických sklepeních historického domu na hradeckém náměstí.
V expozici nabízíte poměrně pestrou směsici oborů. Viděl jsem u vás panenky, kočárky a další věci.
Ano, k vidění jsou u nás historické kočárky, panenky, hračky nebo různé salonní kuriozity a předměty denní potřeby. Jádrem celé výstavy jsou však mechanické hudební hrací stroje. Návštěvníkům ukazujeme funkční fonografy, gramofony či cylindrické hrací skříňky. Výjimečným exponátem jsou takzvané „automaty“, což jsou francouzské figurální panenky s vnitřním pohybovým aparátem a hudebním mechanismem. Snažíme se lidem přiblížit cokoliv zajímavého, co se týkalo hudby v průběhu 19. století.
Všechny exponáty prošly mýma rukama nebo rukama mé partnerky Vandy. Věci se snažíme velmi citlivě opravovat a restaurovat, abychom o nich poté mohli vyprávět návštěvníkům. Mým velkým přáním bylo vytvořit unikátní místo, kde se potkávají lidské příběhy, historie, nostalgie a vzpomínky na dávno minulé časy.
Když slyším, s jakým nadšením o hracích strojích mluvíte, předpokládám, že stály na úplném počátku vaší sběratelské vášně.
Paradoxně tomu tak nebylo. S Vandou jsme začali sbírat v období covidu v roce 2019 a našimi prvními kousky byly historické kočárky, které jsme se rozhodli opravit. Teprve potom se na ně nabalily další hračky, panenky a historický nábytek.
Hudební stroje mě nadchly až v roce 2020. Na burze jsem tehdy koupil starý mechanický gramofon značky His Master’s Voice z roku 1936. Pán mi ho prodával jako nefunkční dekoraci. Když jsem ho doma položil na podlahu a odešel do kuchyně vařit kávu, gramofon najednou sám od sebe začal hrát. To mě fascinovalo. S pomocí kamarádů jsem ho nechal odborně opravit, stal se prvním hracím strojem v mé sbírce a položil základ celé současné kolekce.
Máte vy nebo vaše partnerka pro restaurování starožitností nějaké odborné vzdělání?
Vůbec ne, ani jeden z nás. Já jsem letitý novinář. Pracoval jsem třicet let v České televizi jako regionální reportér a zpravodaj, později jako vedoucí studia v Hradci Králové a posledních šest let jako šéfredaktor regionálního zpravodajství pro všechny české a moravské regiony. Před dvěma lety jsem odešel. To mi otevřelo dveře k tomu, abych se začal naplno věnovat svému koníčku a otevřel v Hradci Králové zážitkovou galerii. Partnerka Vanda pracuje v zemědělství.
Všechna potřebná řemesla jsme se učili za pochodu od našich známých, kteří jsou v oboru skutečnými profesionály. Například postupy restaurování kočárků, které dodržujeme pro zachování autentického vzhledu a charakteru, nás naučili přátelé z Frýdku-Místku.
Předpokládám, že než vznikla galerie, museli jste exponáty skladovat v domácích podmínkách.
Přesně tak, u nás doma to vypadalo jako ve skladišti. Kočárky a další předměty byly rozmístěné po místnostech, ve stodole i na půdě. Dělaly nám sice radost, ale já jsem člověk, který nalezené poklady raději sdílí s ostatními. Chci se potkávat s lidmi, kteří mají rádi historii, chtějí si zavzpomínat nebo se dozvědět něco o péči o staré věci.
Navíc se snažíme u každého exponátu dohledat jeho původního majitele a zaznamenat jeho osud. Jelikož jsem profesí novinář, s lidmi o jejich vzpomínkách mluvím a natáčím s nimi rozhovory. Přidanou hodnotou naší galerie je tak videotéka plná pamětníků. Během komentovaných prohlídek promítáme návštěvníkům tyto autentické příběhy na plátno, takže se lidé mohou pomyslně setkat se stále žijícími majiteli vystavených předmětů.
Jak se vám podařilo pro galerii získat současné prostory?
V Hradci Králové jsem vhodný prostor hledal velmi dlouho. Před dvěma lety jsem oslovil město s dotazem, zda město nedisponuje objektem, kde by mohla zážitková galerie vzniknout. Vyšla nám vstříc Destinační společnost Hradecko, která měla v portfoliu jeden nevyužitý prostor, který se mi pro naše účely zdál ideální. Domluvili jsme se a dnes za historické podzemí platíme nájem.
Pro město je to bezpochyby výhodné spojenectví, protože získalo další atraktivní turistický cíl.
Určitě ano. Vedení města bylo zpočátku opatrné, protože si neuměli představit, co všechno bude provoz obnášet. Po necelém roce fungování a spuštění programů pro veřejnost už ale naši přítomnost vnímají jako obrovskou přidanou hodnotu, kterou nikdo jiný v regionu nenabízí.
Velmi mě těší vysoká návštěvnost ze zahraničí. Do galerie k nám jezdí turisté z Vietnamu, Tchaj-wanu, Kanady, Litvy, Lotyšska, Finska, Norska či Japonska, o evropských národech ani nemluvě. Pro město bylo velkým překvapením, jak pestré spektrum cizinců do centra Hradce Králové díky expozici zavítá. Přestože jsme měli nabídky přestěhovat se do samotného centra Prahy, dal jsem přednost Hradci Králové, protože jsem zde vyrůstal a mám toto město rád.
Stalo se vám někdy, že vám pod rukama prošel exponát, se kterým jste si nevěděli rady a nešel opravit?
To se u velmi starých věcí stává poměrně často. Hodně mě potrápil můj oblíbený figurální automat z přelomu 19. a 20. století. Šlo o sedícího Turka s dýmkou, který měl poškozená vnitřní ozubená kolečka, takže se po natažení klíčkem nehýbal. Jelikož jde o jemnou hodinářskou práci, oslovil jsem sedm různých hodinářů. Všichni mě odmítli s tím, že je výroba nového dílu příliš náročná, a i kdyby se to povedlo, materiál už nebude mít původní tvrdost a odolnost.
Nezbylo mi než se do opravy pustit svépomocí. Nakonec jsem potkal staršího pana hodináře ze Žacléře, který se tomuto řemeslu věnuje celý život jako hobby, a ten mi s opravou pomohl. Automat se podařilo zprovoznit. Když se dnes natáhne, figurka hýbe hlavou i rukou, a pokud se jí do malého otvoru vloží zapálená cigareta, pomocí vnitřního měchu do sebe vtahuje kouř a ústy ho zase vyfukuje. Je to úžasná kuriozita.
Máte ve sbírce nějakého svého favorita?
Mezi exponáty máme například jednoho velmi dominantního koníka na třech kolech. Jde o takzvaný tricykl z Francie z roku 1870, který se našel na půdě starého statku a představuje přímého předchůdce dnešních tříkolek a koloběžek. U tohoto kusu mě nesmírně těší, že se dochoval v naprosto původním stavu. S Vandou s úsměvem říkáme, že největší sběratelskou radostí je najít předmět, který není napadený kutilem – tedy věc, ve které nenajdete žádný moderní křížový vrut, novodobá dřívka nebo amatérská vylepšení. Zachování stoprocentního originálu je pro sběratele ten nejlepší zážitek.