Každý člověk musí jíst. To je známá věc. Logicky z toho vyplývá, že ten, kdo kontroluje přístup k potravinám, ovládá společnost. Proto je jídlo už od starověkých říší nástrojem odměňování, trestání i manipulace. Hlavně se to musí dělat nenápadně. Podle nezávislé databázové platformy World Population Review, která poskytuje demografická data, je průměrné IQ Evropanů či obyvatel Severní Ameriky přibližně 98–102, lidé ve východní Asii dosahují skóre 103–107 a obyvatelé subsaharské Afriky 70–80. V otázkách jídla to však bohatě stačí. Nemusíte být Einstein, abyste poznali, že máte hlad nebo výrazně ztížený přístup k potravinám. Nejzákladnějšími nástroji ovlivňování jejich dostupnosti jsou cena, normy či symboly. Ceny rozhodují, co je dostupné. To, co jíte, totiž neodráží ani tak vaši chuť, jako vaši ekonomickou pozici. Normy určují, co je přijatelné, a symboly zase dávají jídlu význam. Jídlo tak nenápadně formuje chování lidí, společenské rozdíly i mocenské vztahy. V každém případě platí zásada číslo jedna. Nesmí to vypadat, že jde o kontrolu „shora“. Příklady z historie ostatně mluví za vše. Přídělové systémy – když stát krmí, aby vládl Mistry politické logiky ve stylu „nasyť, zabav, ale především odveď pozornost“ byli už Římané. Chléb a hry, latinsky „panem et circenses“ nebylo jen rčení. Byla to promyšlená strategie řízení společenského řádu. Místo toho, aby řešili korupci, ekonomický úpadek a skutečnost, že vládce selhává, dali přednost pohodlí. Jídlem zdarma nebo jen za pakatel v kombinaci s rozsáhlou zábavou vládci udržovali lid v základní jistotě a tím i v pasivitě. Když lidé řešili zážitky, nevěnovali pozornost politice. A o to šlo. Zábava přeci vytváří iluzi normálnosti. Vedlejším bonusem je pak dokonce intenzivní pocit, že vládce, který dává, je ochránce. Lidé dobrovolně, aniž by jim to došlo, přestali kontrolovat, co se kolem nich děje. Nevšimli si, že vše je zcela naopak. Místo toho, aby řešili korupci, ekonomický úpadek a skutečnost, že vládce selhává, dali přednost pohodlí. Kdo rozhoduje o chlebu, rozhoduje i o hranicích poslušnosti. Na první pohled by se mohlo zdát, že hlavním úsilím je nakrmit lidi. Cíl je ale úplně jiný. Jde o to určit, kdo dostane kolik, kdy a za jakých podmínek. Stovky lidí se těšily na svůj první hamburger od prvního McDonald's v Moskvě. Obyvatelé bývalého Sovětského svazu o tom vědí své. Původní ideál o rovnostářství vzal brzy za své. Zásobovací hierarchie rychle ukázala, kdo bude jíst první a v jaké kvalitě. Zatímco běžní obyvatelé stáli dlouhé fronty na cokoliv, privilegované skupiny žily v úplně jiném rozdělovacím systému. Jídlo se velmi rychle stalo zrcadlem sociálního žebříčku. Nejvýše v pomyslném potravinovém řetězci stáli árijští Němci. Hlavním rysem stalinského období bylo propojení hospodářské politiky především s obilím s mocenskou kontrolou. Obilí nejen vyživovalo obyvatelstvo, ale jeho vývoz byl zdrojem cizí měny, takže zároveň platilo industrializaci země. Nejinak tomu bylo i v nacistickém Německu. Jasně, zdroje byly omezené a bylo potřeba zásobovat frontu. Zvláštní ale bylo, že lidé v žádném případě nedostávali stejně. Jak moc vám kručelo v břiše, záleželo na vaší rase, politických názorech a dokonce i na tom, jakou jste zastával profesi. Jídlo se velmi rychle stalo zrcadlem sociálního žebříčku. Nejvýše v pomyslném potravinovém řetězci stáli árijští Němci. Ti měli největší a nejstabilnější příděly. Zvýhodnění byli i dělníci ve zbrojním průmyslu. Na jídlo se v Německu čekalo i v poválečných letech. Rodiny s dětmi dostávaly také větší dávky. To aby byla zachovaná budoucnost národa. Podobně je na tom dneska Severní Korea, kde stále funguje systém veřejné distribuce potravin. Příděly tam jsou signálem, kdo stojí uvnitř systému a kdo na jeho okraji. Jídlo jako propaganda Jo, talíř, kdyby mohl mluvit, ten by vyprávěl příběhy. Zvláště když vrchním, který servíruje, je stát. Vezměte si takový americký hamburger. Nikdy nepatřil mezi kulinářské skvosty. Zato se stal symbolem amerického snu. Maso v housce dostupné všem zavedli ve Spojených státech přistěhovalci z Hamburku. Tento levný pokrm ztělesňoval nejen představu o konzumní společnosti, ale především podporoval myšlenku, že každý člověk může díky vlastní píli a talentu dosáhnout úspěchu bez ohledu na svůj původ a počáteční zdroje. Když se nějakému podniku povede získat červenou Michelinskou nálepku, je to informace téměř do hlavních zpráv. Hamburger proto obzvláště voněl totalitním státům, pro které byl značkou „Západu“ a svobodného světa. Když se v lednu roku 1990 otevřela v Moskvě první pobočka řetězce McDonald’s, zaplavili Puškinovo náměstí tisíce lidí. Ten den obsloužila restaurace neuvěřitelných třicet tisíc zákazníků. Kromě toho, že je omračující samotný počet jedlíků, je potřeba vzít také v úvahu skutečnost, že tou dobou stál Big Mac podobné peníze jako měsíční jízdenka na MHD. Slavnostní předávání michelinských hvězd ve francouzském městě Tours. (18. března 2024) Francie zase exportovala svůj vkus i autoritu prostřednictvím michelinské hvězdy. Ta sice původně vznikla úplně z jiného důvodu, tedy jako marketing pro pneumatiky, ale časem dokonale zafungovala jako nástroj kulturní diplomacie a globální nástroj kvality. Francouzská haute cuisine se stala měřítkem, podle kterého se začal posuzovat svět. Šéfkuchaři po celém světě ochotně přebírají francouzské techniky, terminologii i estetiku. Dělají vše proto, aby se přiblížili vysokému standardu, který přišel z Auvergne. O hvězdy neusilují jen restaurace, ale celé země. Když se nějakému podniku povede získat červenou nálepku, je to informace téměř do hlavních zpráv. Restaurace se sice dostane na špici světové gastronomie, ale podle francouzských pravidel hry.